Boží muka

Homilie k 2. neděli postní

11. 3. 2009 Tomáš kard. Špidlík

„Řekněte mi, babičko má, cože rány svírá, po čem člověk těžko raněn přece neumírá?“ Těmi slovy začíná známá Nerudova „Balada horská“. Dítě vidí na obraze v kostelíku Krista trpícího na kříži, je dojato, proto běží k bábě kořenářce na radu, jak Kristovy rány vyléčit. Uslyší, že je k tomu nejlepší obklad z jitrocele. Udělá to a rány na Kristově obrazu se zázračně uzdraví. Ve Španělsku mají zase legendu o chlapci, Marcellino pan y vino, který brával potají z jídelny otců františkánů chleba a víno a krmil jím Krista na kříži v kostele. Není divu, že taková vypravování vznikly. Pobožnosti k utrpení Páně se rozmnožily ve středověku. V našich zemích vznikly kapličky nebo sloupy s obrazy umučení uprostřed polí, říká se jim Boží muka. Mnohé dodnes stojí, přežily i pověstné „rozorání mezí“. Jaké motivy vedly k jejich vzniku?

Křesťané začali užívat znamení kříže jako svůj vlastní odznak velmi brzo. Odůvodňovali to i takto. Když skončí vítězné tažení proti nepříteli, pořádá se slavnostní průvod a v něm nesou i zbraně, kterými byli od protivníků napadeni. Křesťané byli odsouzeni k smrti, Kristus usmrcen na kříži. Ale svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním smrt přemohl. Nástroj smrti se tedy stává symbolem vítězství. Jako takový bývá pozlacen. Byl to zpočátku jenom symbol. První realistické zobrazení Kristovy smrti známe ze syrského kodexu Rabbulova. Ale i to je typu triumfálního. Spasitel tu z kříže kraluje. Je oblečen v bílý šat, na hlavě má opravdovou korunu, ne trnovou, po stranách je zobrazen měsíc i slunce současně, protože nad jeho říší slunce nezapadá. Je umírající, ale oči má živě otevřené. Odůvodňovali ten malířský motiv domněním, že prý lev má otevřené oči, i když spí.

Změna v podání, která nastala ve středověku, se dá vysvětlit i psychologicky. V prvních dobách bylo potřeba ukázat pohanskému světu, že ukřižovaný člověk je ve skutečnosti vítězný Bůh. V Evropě, která se stala celá křesťanská, už se o Ježíšově božství nepochybovalo, ale zapomínalo se na to, jakou cestou Bohočlověk svého vítězství dosáhl. Kromě toho i v křesťanské společnosti utrpení nezmizelo. Objevují se mystici, kteří ukazují jeho smysl. Sv. František z Assisi dostává stigmata. Začínají se tedy množit i realistická zobrazení umučení. Ale dává se pozor, aby se z jedné strany nepřešlo na opačnou bez pokusu o syntézu. Vidíme to pěkně např. na křížích podobných tomu, před kterým se modlíval sv. František. Je tu Ježíš umírající jako ponížený. Ale na ramenech kříže jsou připojeny malé obrázky, které vyjadřuj jeho vítězství, jako např. nanebevstoupení, proměnění na hoře Tábor a jiné.

Tajemství kříže tedy je, jak říkají teologové, antinomické, spojuje protiklady, které by člověk přirozeným uvažováním nesmířil. Dal na to velký důraz východní teolog S. Bulgakov ve své reflexi o kenosi Kristově. Řecký výraz kenosis znamená vyprázdnění. Čte se u sv. Pavla v listu, který píše Filipským (2,5-11): „Nechť je mezi vámi takové smýšlení, jako v Kristu Ježíši. Způsobem bytí byl roven Bohu, a přede na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil“. Překládáme tu česky „zmařil“, v řeckém evangeliu čteme „vyprázdnil“, nic z jeho božské slávy před lidmi nezbylo. Jak se to stalo, vysvětluje dále sv. Pavel: „Vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.“ To je tedy ta bolestná stránka tajemství. Ale ta je hned doplněna tou druhou protikladnou. Proto se v textu listu hned dodává: „Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo i každé koleno na nebi, na zemi i pod zemí a k slávě Boha Otce každý jazyk vyznával: Ježíš Kristus je Pán.“

Tyto dvě neoddělitelné stránky tajemství se tedy snaží nějak znázornit i křesťanští umělci při zobrazování kříže. Teolog Bulgakov k tomu však chce přidat vysvětlení, které by nám pomohlo lépe pochopit mystérium. Vychází z toho, jak tomu obyčejně lidé rozumí. Myslíme v čase a proto rozlišujeme tři odlišná období. První je od věčnosti: Syn Boží, Bůh rovný Bohu Otci, je v Boží slávě. Druhé období začíná jeho vtělením. Narodil se jako člověk a přijal všecky lidské slabosti na sebe, tedy i potupnou smrt. Ale to nemohlo trvat dlouho. Přichází třetí období. Spasitel lidí se svým zmrtvýchvstáním a nanebevstoupením navrací nazpět do své věčné slávy. Je to vysvětlení správné? Není pochyby, že je. Ale má jeden nedostatek. Je příliš lidské, podmíněné rozdíly v čase a odlišováním jednoho výrazu od druhého. Jak to tedy doplňuje Bulgakov?

Analyzuje na prvním místě výraz vyprázdnění. Jeden člověk se před druhým vyprázdní, když se zbaví vlastního mínění a vůle, myslí a dělá jenom to, co myslí a chce druhý. V tomto poměru je Syn, druhá Božská Osoba, od věčnosti vzhledem k Otci. Je vyjádřením Otcova myšlení a vůle. Ale tam to není ponížení a utrpení, ale vrcholné důstojenství a radost. Právě tím se stává Synem ve slávě. Z lásky k lidem Ježíš tento postoj přenesl do stavu lidí, kde podřízení jiným znamená ponížení. Přenesl nebeskou radost do lidské bolesti, aby tím utrpení přemohl. A chce tím naučit i nás. Proto píše sv. Pavel: „Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši.“

Není to ovšem snadné. Podivuhodně to pochopili mystici. Uveďme jeden příklad. Sv. Lidwina ze Schiedamu je patronkou nemocných. Jako mladé holandské děvče ráda bruslila. Dělali to ve středověku tak, že si uvazovali na boty rybí kosti. Při jednom takovém závodění spadla a poranila se. Malý sportovní úraz se nebere vážně. Ale tu se něco vážného přihodilo. Vnitřní krvácení, nedovedně léčené se stalo tragickou a bolestnou trvalou nemocí a dokonce oslepla. Lidwina si zoufala, myslela na sebevraždu. Ale kněz jí přinesl kříž s napomenutím: „Tu máš čitelnou knihu a čti ji neustále!“ Stal se opravdový vnitřní zázrak. Nejenom se stala při všech bolestech usměvavou, ale dokonce řekla. „Kdybych si jedním Zdrávasem vyprosila zdraví, tak bych se ten Zdrávas nepomodlila.“ Něco takového je ovšem jako virtuózní symfonie. Není pro začátečníky. Těm prozatím stačí přesvědčení, že dnešní bolesti jsou dočasné a že něco velmi cenného přinesou časem.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 6. 3. 2009
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.