Zjevení hříchů

Homilie k 33. neděli v mezidobí

21. 11. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Šeptala si dvě děvčata v kostele na Hostýně. Jedna šuškala druhé: „Chtěla bych se vyzpovídat, ale nelíbí se mi, že musím jisté věci povědět.“ Druhá jí poradila: „Jdi tam k tomu! Ten je hluchý.“ Rada nevyšla dobře. Druhá šla tam, kam jí ukázali, ale vrátila se nebručená: „Tys mi poradila! To, co jsem chtěla povědět jenom tak tak, musela jsem říci nahlas a dvakrát.“

V první církvi byly zpovědi veřejné. Dnes se to děje soukromě a potichu a zachovávání zpovědního tajemství je velmi přísné. Ale kdosi k tomu dodal skepticky: „Nic to nepomůže, na posledním soudě, při vzkříšení z mrtvých se všecko vyjeví a všichni budou vidět i ty nejtajnější hříchy všech lidí.“ Ta poznámka udělala velký dojem na posluchače, proto se hned ptali, je-li to pravda a jak se tomu dá rozumět.

Otázka je skutečně vážná. V hymnu o posledním soudu Dies irae ji klade její autor takto: „Co já ubožák odpovím, k jakému zastánci se odvolám?“ Má-li se odhalit tajemství celého světa, budou skutečně všem zřejmé i naše tajné hříchy. Postní kazatelé toho motivu rádi používají, aby povzbudili svět k nápravě mravů. Jenom o velmi zkažených lidech se tvrdí, že se za svou zlobu už nestydí, že se dokážou svými zločiny i chlubit. Ale to platí většinou jenom naoko nebo z otrlosti. Opravdové hříchy se vždycky skrývají. Jejich odkrytí je už trest a to velmi nemilý. Protože jsme všichni v jistém stupni hříšníci, jeví se nám poslední soud jako všeobecná hrůza. Ale to nemůže být celá pravda. Vždyť to má být den vítězství Kristova nad zlem a tedy i nad hříchem a radostné povolání ke spáse.

Známý duchovní autor Alfons Rodriguez se snaží své zbožné čtenáře potěšit přirovnáním. Představ si, žes dostal pěkný drahý oblek a napomenou tě, aby sis ho dobře opatroval. Ty jsi bohužel neopatrný. Nedal sis pozor a natrhnul jsi nepěkně kabát. Zaneseš jej s pláčem ke krejčímu. Ten zalamentuje s tebou společně, ale nakonec si umí poradit. Sešije díru, a aby nebylo vidět švy, přišije na ně malou ozdobu. Kdo se pak podívá na opravený kabát, pomyslí si, že to tak bylo ušito schválně, nepozná, že je ta ozdoba následek natržení. Tak nějak, dodává autor přirovnání, se budou jevit lidem na posledním soudě hříchy, kterých jsme se dopustili, ale které jsme pak napravili pokáním.

Věříme tomu? Myslím, že můžeme říci to, co se při takových vysvětleních dodává: každé přirovnávání je k pochopení krok kupředu, ale každé přirovnání kulhá. Musí se proto jedno doplnit jiným. V tomto případě máme po ruce hned jiné lepší. Lidský život se podobá umělecké malbě obrazu. Představme si, že mistr malíř koupil velké plátno, na kterém chtěl znázornit krásu rodné krajiny. Načrtnul si nárys. Ale stala se nehoda. Rozlilo se nehodou černidlo a zkazilo mu levý okraj plátna. Nedá se to napravit jinak, než že ten okraj odstřihne. Obraz bude menší, ale to není podstatné, bude stejně krásný. Začne tedy malovat, ale stane se mu nová nehoda. Někdo cizí mu pošpinil pravý okraj. Nezbývá nic jiného než odstřihnout i ten. Ale stane se to vícekrát a obrazu ubývá den co den. Ale umění pokračuje přesto. Nakonec tu zůstal jenom malý obrázek, skoro miniatura, ale i ten je velmi pěkný. Ten by měl být obrazem někoho, kdo začal pěkně život, ale pak stále upadal do hříchu. Bohabojně žil jenom svá poslední léta a v tomto stavu blaženě zemřel.

Protože i toto přirovnání poněkud kulhá, doplníme je ještě přirovnáním třetím a doufáme, že už posledním. Začíná stejně jako to druhé. Mistr malíř si opatřil velké plátno. Stala se tatáž nehoda s černidlovou skvrnou. Tentokrát však malíř nic neodstřihne. Zamyslí se a pozmění původní plán. Měly tam být vlevo záhony s bílými květy. Bude tam místo nich černý lesík, k tomu se dá použít i černidlové skvrny. A když se totéž stalo i v levém rohu, tam se létající holubice nahradí majestátním černým orlem. Proces stále pokračuje tímto způsobem, ale skončí dobře. Obraz zůstane celý, je pěkný, ale jiný než byl pojat na počátku.

Ale nyní se musíme zamyslit teologicky. Dá se to přirovnání skutečně aplikovat na duchovní život? Písmo nás učí, že nás Bůh stvořil ke svému obrazu a podobenství. Otcové církve to vysvětlují takto. Výraz „obraz“ znamená počáteční nárys, načrtnutý Božím povoláním. „Podobenství“ je jeho zdokonalení životem, dobrými skutky. Jak tam zařadit hříchy, zlo kterého se člověk dopouští? Porovnejme dva různé světce: sv. Aloise Gonzagu a sv. Augustina. Alois si uchoval křestní čistotu a neporušenost až do smrti. Jeho příkladem by byl malíř, který své plátno neposkvrnil. Augustin se v mládí dopustil hříchů, ale obrátil se stal se světovým učitelem církve. Jeho příkladem by byl malíř, který dokázal svůj obraz znovu koncipovat a to tak, že tam našlo místo i zlo, které tam původně nemělo být. Je to možné? Augustin je proslulý učitel o síle Boží milosti. Je tak neomezená, že s Boží pomocí dovede člověk přemoci všechny překážky k dobru a nakonec i hříchy se stanou cestou k nápravě. Jedinou překážkou je milosti odporovat. Tak napravené hříchy může celý svět vidět. Augustin je veřejně vypsal ve své pamětní knize Vyznání, dodnes se čte a obdivujeme krásu pokání. Na konci světa tedy mohou všichni vidět všechny naše nedostatky, řekneme je nahlas a všem, nebude nás to mrzet, budou-li napraveny pokáním, které znamená tvůrčí sílu životní k naší spáse a k větší cti a slávě Boží.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 14. 11. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.