Zdrženlivost

29. 2. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Optal se jeden představený ve skupině asketů jednoho moudrého poustevníka: "Mám být k mladým poddaným přísný a držet je zkrátka anebo jim pokud možná vyhovovat?" Prý dostal tuto odpověď: "Dávej vepříkům a mladým poddaným všecko, co chtějí. Poznáš brzo rozdíl, budeš mít dobré vepře a špatné poddané."

V Novém zákoně a v duchovní literatuře najdeme mnoho termínů, které s různým odstínem chtějí říci v podstatě totéž: zapírání, odříkání, duchovní vysvlečení, umrtvování. V řečtině je časté slovo apotagé, která doslovně znamení "dát sbohem" a připojuje se k tomu: světu, všemu. Jan Poustevník z Lykopole rozlišuje tři stupně odříkání: "Odřeknutí tělesné je opuštění jmění; odřeknutí psychické je zanechání vášní; odřeknutí duchovní znamená zříci se svého mínění. Evangelisté užívají často slovesa "zapřít sebe sama" jako by to byl někdo, koho neznáme. Sv. Petr zapřel Krista. Bylo to v okamžiku slabosti. V disposici duchovní sily jsme schopni něčeho jiného. Pomlouvají nás např., mělo by nás to roztrpčit, ale my se usmějeme, jakoby mluvili o někom neznámém, sebe jsme zapřeli.

Ze staré řecké filosofie pochází výraz zdrženlivost. Zadržíme koně, který by se nebezpečně rozjel s vozem ve kterém sedíme. Podobně musíme zadržet sami sebe, když nás chce k něčemu strhnout vášeň. V tělesném životě je zdrženlivost podmínkou zdraví. Jez do polosyta, pij do polopita, vyjdou ti naplno léta! Podle známého židovského filosofa Filona z Alexandrie je zdrženlivost v přímém protikladu k rozkošnictví a vede k nesmrtelnosti. V Alexandrii vznikla i první křesťanská katechetická škola a její vedoucí Klement byl první v křesťanské literatuře, který ten termín vysvětluje. Definuje zdrženlivost jako disposici nikdy nepřekročit to, co je podle zdravého rozumu. Nedivíme se, že ten výraz pochází z helénistického prostředí. Řekové měli velký smysl pro harmonii, kterou viděli v přírodě. Kosmos je stejné slovo pro pořádek a pro vesmír. Krásu uměleckého díla viděli především v harmonii všech tvarů.

Každý výraz se ovšem může špatně pochopit. Řecky se řekne zdrženlivost enkrateia. Tzv. enkratické sekty se chtěly zdržovat jistých věcí absolutně. Zdržovali se např. masitých pokrmů. To samo může být užitečné, ale oni šli tak daleko, že považovali maso samo za zlé a pojídání masa za hříšné. Chválili panenství, a proto odsuzovali manželství. Pod záminkou horlivosti došli na scestí. Proto v pravidlech pro své mnichy věnoval sv. Basil výkladu o pravé zdrženlivosti dvě kapitoly. Poukazuje na to, že je to úsilí o život podle přírody. Tu vidíme, že každá rostlinka bere ze země tolik solí a z podnebí tolik vláhy, kolik potřebuje ke svému růstu: nic víc a nic míň. To, o se v přírodě děje mechanicky, člověk to musí dělat vědomě, svobodně a s rozumem. Mniši mají v tom ohledu dávat dobrý příklad ostatním lidem a ukázat, že opravdových potřeb není tolik, jak si lidé často představují. Nejsou také stejné pro všechny lidi a pro každou chvíli. V některých starých klášteřích se dávalo jídlo všem ve stejné míře, aby si lidé navykli nevyhledávat výjimky a cítili se všichni rovni. Sv. Basil je zásadně proti tomu. Nejsou všichni stejně silní, stejně urostlí. A jeden a týž člověk cítí jinou potřebu jídla po těžké práci nebo po dlouhé cestě na rozdíl od dnů odpočinku. Musí se proto naučit každý sám vypěstovat smysl pro správnou míru.

Vlivem baziliánské duchovnosti mluví autoři východní o zdrženlivosti často. Aby to populárně objasnil, podává jeden z nich příklad, jak se v tomto směru člověk snadno klame. Organismus, jak všichni víme, potřebuje pít tekutiny, jsou potřebné ke strávení a k udržení normálního tělesného stavu. Potřeba se projeví žízní. K jejímu uhašení by stačila čistá voda, ale někdo si navykl hasit žízeň vínem. Tak se mu stalo samozřejmým, pevně uvěří, že už by bez vína nemohl žít. Bohužel, jak dodává autor, stalo se něco tragického. Čím je společnost vyspělejší, tím víc špatných návyků si osvojuje. Lidé bez všeho studu hájí jako nutné potřeby něco, co je nejenom známkou přesycenosti, ale i to, co je zřejmě škodlivé, začne se to považovat za přirozené. Když to dojde do tragického stupně, nazýváme to zhýralostí, kterou pak už ostatní odsuzují. Ale přitom se považuje obecně za nutné to, co k tomu vede.

Jak se v tom případě hájit, jakým způsobem svou zhýralost nebo mini-zhýralost léčit? V křesťanské tradici ta metoda dostala název umrtvování. Mluví se o tom zvláště v naučeních pro řeholníky, napomínají se novicové, aby se všude a ve všem umrtvovali. Občas se vyskytnou námitky proti tomu výrazu. Zdá se nevhodný. Vždyť dokonalost je v tom, abychom žili plným rytmem. Dá se však praxe umrtvování docela prostě vyložit příkladem. Lékař, který mně má vytrhnout zubní kořen, dáseň napřed umrtví. Udělá ji na necitelnou na tu dobu, když bude v ústech pracovat. V duševním životě se děje něco podobného např. v tomto případě. Fotbalový fanoušek ví o tom, že v televizi vysílají utkání dvou mužstev a ví také, že by se od toho neodtrhnul, kdyby se na to začal dívat. Bohužel musí nutně do večera dokončit jistou práci. Má ovšem velkou touhu podívat se alespoň na začátek. Ale ovládne se. Zhasne televizi. Je to pro něho bolestivé, ale ví, že by se pak už neovládnul. Nedokončit práci by mělo pak daleko bolestivější následky, než je to nemilé dočasné umrtvení.

Teoreticky bychom to mohli vyslovit takto. Život se žije pokud možná plně. Ale právě k tomu je nutné stále umět rozpoznávat, co je k dobrému životu potřebnější a co je méně potřebné a možná i škodlivé. Obětovat menší pro větší, nedůležité k prospěchu toho, co je nutné, tomu říkáme moudře žít. Je-li to neužitečné a škodlivé příliš citlivé, přitahuje-li nás nebezpečně, vyvstává automaticky potřeba umrtvit ten sklon. Kde to je? Pochopitelně je to ve všem a všude. Krejčí musí šít všecky šaty podle správné míry. Podobně musíme strojit i celý náš život podle míry svého osobního povolání.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 22. 2. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.