Zázrak víry

Homilie ke slavnosti Zjevení Páně

7. 1. 2008 P. Tomáš kard. Špidlík

Mluvilo se o tom, co je zázrak. Musí to být opravdu něco, co náš zrak překvapí. Rozvážní lidé rádi tvrdí, že už je v životě nic nemůže překvapit, že už viděli mnoho podivného a je to normální. Začalo se žertovat a měl každý povědět, co by ho ještě mohlo překvapit. První, kdo dal příklad, byl sportovec: „Kdyby kulhavý vyhrál maratón.“ Matematikovi se zdálo zázračné, kdyby dokázal v číslech napsat poezii. Starší pán však nebyl tak náročný; dodal, že se u nich doma zázraky dějí, že mu občas žena ustoupí, ačkoli k tomu není nikdy disponovaná. Psycholog však chtěl zůstat vážným a tvrdil, že je skutečně cosi zázračného, když člověk přijme to, k čemu není disponován. To by se od nikoho nemělo požadovat, tím se lidé zbytečně ničí.

Nechtěl jsem do té zmatené diskuse zasahovat, ale mimoděk jsem si připomněl situaci sv.Pavla, když se octl na tržišti v Korintu nebo sedícími zvědavci na Areopagu v Aténách a chtěl jim vyložit víru o vtěleném Bohočlověku, který byl ukřižován a vstal z mrtvých. Kdo byl z jeho posluchačů disponován takové řeči slyšet! Zachovali se k němu slušně, nevysmáli se mu, ale odešli. A dnes? I v naší společnosti se považuje za rušitele pořádku ten, kdo začne v nevhodné situaci vyučovat katechismus. Ale, jak takovou vhodnou příležitost najít? Pedagogové dbají o to, aby ji vytvořili tam, kde mají učit.

Uvedu jednu konkrétní zkušenost. Bylo to v Německu. Jeden z našich krajanů, kněz, který dobře ovládal jazyk, byl určen, aby učil náboženství ve škole v nižších třídách. Byla tam také jedna laická katechetka, která mu měla některé hodiny předat, a té to nebylo vhod. Silně protestovala a udávala vážné důvody. Aby měl někdo přístup k dětem, nestačí se naučit jazyk země. To by stačilo k vyučování matematiky, ale rozhodně ne k náboženství. Tu je potřeba znát mentalitu, být dobrým psychologem. Nestačí vysvětlit dětem, že je jeden Bůh ve třech osobách. Nemáme-li k vyučování náboženských pravd psychologický přístup, všecko je ztracené. Katechetka podala tyto důvody písemně. Dostal je do ruky inspektor náboženství, pokýval hlavou, řekl, že jsou důležité, ale přece jenom ne tak nutné, aby se nemohlo náboženství platně vyučovat, jak to stanovil on.

Vypadá to tak, jakoby inspektor vyřešil spor byrokraticky, jakoby mu spíš záleželo na klidném obsazení místa než na dobrém vyučování. Ale ve skutečnosti pronesl hlubší slova, než se na první pohled zdá. Fakt, že se před dvěma tisíci lety Evropa obrátila ke křesťanství, je velký div a zázrak Ducha svatého. Jak si vysvětlíme psychologicky, že divoký Alarich, který zpustošil barbarsky Řím, z ničeho nic, dřív než táhnul dále, nařídil svým vojákům, že musí vrátit to, co nakradli ve dvou bazilikách, sv. Petra a sv. Pavla, z úcty k apoštolům. Ale nedělejme si iluze, že by byl menší zázrak, kdyby byla předcházela psychologická příprava a dobrá dispozice k pravdám evangelia. Když sv. Pavel poprvé vstoupil na evropskou půdu ve Filipách, nevítali ho s nadšením, ale skončil ve vězení, které se tam dodnes uchovalo jako památka prvního evropského protestu proti křesťanství. Za dva tisíce let už takových a větších protestů bylo velké množství, dispozice k víře se zdají den ze dne horší, ale div divů, víra doposud existuje i tam, kde už neměla psychologickou oporu. Vždycky si ji nějak najde, spojí se s kulturou, ve které žije, s duší národa, s folklórem. To má ovšem velké výhody, ale i nevýhody. Kultury mají svůj čas, přežívají, zanikají. Náboženství, které bylo s jejich formami úzce spojené, umírá s nimi. Ale přece je tu velký rozdíl. Zemřelé kultury zůstanou mrtvé, jejich zbytky se umisťují v muzeích. Ale víra, která umírala s nimi, vždycky povstává z mrtvých buď na stejném nebo na jiném nečekaném místě.

Už jsem se jednou zmínil o tom, že jsem měl příležitost posvětit na Maltě kopii pražského Jezulátka, kterou z Čech darovali maltézským rytířům. Zmínil jsem se v kázání o různých typech obrazů Krista. Každý umělec jej přizpůsobí podle pojetí své doby. Nejstarší je proslulý Pantokrator, Vládce nebe a země, zobrazení, které obdivujeme v klenbě nebo kopulích románských a gotických katedrál. Vidíme tu Krista sedícího na císařském trůně. Křesťané se tak obdivovali jeho všemohoucnosti. Rozsudkem římského vladaře byl poslán na smrt, zdánlivě prohrál boj o život,. Ale nakonec je to on, kdo zasedl na císařský trůn a je mu dána moc soudit živé a mrtvé. Na renesančních malbách Michelangela vidíme Krista v atletické postavě, která imponuje svou silou. Jak je proti tomu chudičká soška pražského Jezulátka! Je jako maličké dítě. Je to jakoby hravý motiv, když mu dají do ruky říšské jablko jako odznak vlády. Ostatně v dnešní době císařská a královská moc znamená málo. Ale já bych řekl, že je právě tato hravá soška vhodným výrazem Spasitele pro dnešní dobu. Vystupuje tu jako lidské dítě, s kterým se nepočítá, které nemá co mluvit do událostí, do světa kolem. Má však jednu velkou přednost: jako dítě má před sebou růst a budoucnost, zatímco ostatní kolem něho čekají na smrt a dokonce neváhají si ji sami přivodit.

Taková se jeví často v dějinách křesťanská víra, jako infantilní pověra. Voltaire chtěl dokázat světu, že stačí jeden osvícený filosof k tomu, aby ji vyhubil v lidských myslích. Kdo však dnes čte Voltaira? Ani ne ti, kteří ho ještě chtějí s obdivem jmenovat. Křesťanská víra není ideologie, ale život. V přírodě pak vidíme, že nad mrtvými prvky vítězí živé. Slabá stébla trávy pomalu rozleptávají i těžké balvany rozvalin.

Něco podobného pozorujeme i v lidských srdcích. Tíží je balvany předsudků, ale milost víry je pomalu rozleptává a proto lidé vždy znovu a znovu nacházejí víru v Krista, který přišel na svět, „aby žádný, kdo v něho uvěří, nezahynul, ale měl život věčný“ (Jan 3,16).

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 4. 1. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.