Výkupné za život vlastní dcery

18. 3. 2008 David Petrla

Rozhodnutí Krajského soudu v Brně vyplatit odškodné matce, které se díky chybě lékařů narodila živá a zdravá dcerka, již v Hospodářských novinách odmítl Tomáš Němeček (Zastavte odškodné za život, HN 4. března) a podpořil Jiří Havel (Intelektuálové a zfušovaný potrat, HN 6. března).

Je úsměvné, že se stínový ministr školství ve svém článku vysmívá intelektuálům, mnohem vážnější však je, že potrat výslovně uvádí jako poslední antikoncepční prostředek. Takový postoj by u skutečného ministra školství představoval obecné ohrožení.

Od Lenina k Hitlerovi

Potraty vstoupily do moderního zákonodárství revolučním dekretem V. I. Lenina z roku 1920. Lenin prohlásil, že žádná žena nesmí být nucena rodit proti své vůli a vyslovil klíčové heslo: "Žena má právo na své tělo." Shodou okolností v témže roce spatřil světlo světa druhý zásadní slogan: "Život nehodný žití" (Lebensunwertes Leben). Objevil se v knize dvou německých profesorů, Karla Bindinga a Alfreda Hocha, která volá po povolení dobrovolné eutanazie smrtelně nemocných lidí. Její argumenty jsou zcela moderní - i dnes by našly mnoho souhlasících čtenářů. Jako je našly tehdy - například Adolfa Hitlera, který vzápětí v knize Mein Kampf naplánoval nucenou eutanazii i potraty postižených lidí.

V roce 1933 německý "Zákon o zabránění dědičně postiženému potomstvu" vytvořil "Soudy genetického zdraví". Ty nařídily sterilizaci více než 400 tisíc lidí a mnoho nucených potratů. V roce 1939 následovala "Aktion T4", tedy eutanazie "geneticky méně kvalitních jedinců." Do roku 1941, kdy byla kvůli protestům veřejnosti a katolické církve zastavena, zabila sto tisíc lidí. Získané know-how nezapadlo, bylo uplatněno v projektu "Konečné řešení židovské otázky."

Potraty a eutanazii potkáváme v dějinách společně, protože souvisí s koncepcí člověka. Zatímco například pro křesťany je právo na život (teoreticky) právem nezcizitelným, komunisté, nacisté a moderní zákonodárci se vracejí ke starověkým idejím, podle nichž mají naše životy hodnotu relativní a někdy dokonce negativní. Tím otevírají cestu k zabíjení nechtěných dětí i starých lidí. A také k odškodnému za to, že jiný člověk žije. V Listině základních práv a svobod, která je základem naší ústavy, máme šťastnou formulaci: "Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením."

Toto právo ale ještě žádnému dítěti život nezachránilo, v Listině totiž následuje poznámka, že je lze popřít pouhým zákonem. V případě interrupcí jde konkrétně o zákon z roku 1986. To je norma, která neguje naši ústavu v klíčovém bodě. A norma zmatečná - šestnáctiletá potřebuje od rodičů omluvenku při absenci ve škole, o potratu jim však nemusí říci ani slovo.

Zcela správně. Ale špatně

Když kat zpacká popravu, přijde o prémie. Z tohoto hlediska je rozsudek opravdu korektní, neboť jihlavští lékaři nedokončili řádně objednanou zakázku. Přesto však musí hluboce otřást každým člověkem.

Výkupné za život dcery její vlastní matce nicméně není rozsudkem přelomovým: vyplývá z existujících zákonů. Je jen další zatáčkou tobogánu do propasti barbarství.

Autor je manažerem v telekomunikacích

(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 11. 3. 2008
Pro Listář vybral mgr)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.