Východisko

Homílie k 12. neděli v mezidobí

27. 6. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Jela slečna autem do města. Zaparkovala před obchodem, vstoupila dovnitř, po chvilce vyjde ven a telefonuje policii: "Pane inspektore, já jsem zaparkovala auto, šla jsem do obchodu a když jsem vyšla ven, velké překvapení..." - "Ukradli vám auto?" - "Auto celé ne, ale ukradli mi volant, tachometr..." -"Nějací divní zloději! Povězte, kde jste, a já tam někoho pošlu." Ale za malou chvilku slečna znovu zvoní: "Pane inspektore, nikoho neposílejte! Já jsem si omylem sedla na zadní sedadlo a nemohla jsem ovšem volant najít."

Žert je možná nepovedený, ale něco užitečného nás učí: ke všemu je potřeba přistupovat ze správného východiska, jinak se namáháme zbytečně. Potřebujeme-li např. razítko do dokumentu, musíme zajít na správný úřad, jinak se budeme beznadějně vláčet od jednoho okénka k jinému. Jsou studenti, kteří se zapsali na universitu a pod dvou letech a propadní u zkoušek zjistí, že ta volba byla nerozumná. Obchodníci prodělají na podniku, který špatně začali.

Platí to i každém styku s lidmi. Někdy se divíme takto: "Jak to, že vy s tím člověkem dobře vycházíte, mně jde na nervy jen, když ho vidím." - "Neuměl jste s ním dobře začít, hned jste ho podráždil a z toho pak rostou antipatie." Je to ostatně zajímavý zjev: někteří lidé s každým vyjdou, jiní mají nepřátele na každém kroku. Svého času vyšla kniha Dale Carnegieho "Jak získávat přátele a působit na lidi". Je plna dobrých rad. Začíná tou, kterou autor považuje za základní: Nežádejte na lidech to, čeho nejsou schopni, zvláště když jsou to maličkosti. Uvádí příklad někoho, kdo nikdy neodpovídal na dopisy. Přestávali mu všichni psát. Jenom jeden pokračoval a adresát mu byl za to velmi vděčný, stal se jeho věrným přítelem.

Považuje se za velkou schopnost představitelů podniků a společností, když umějí dobře využít i skrovných schopností svých podřízených. Slyšel jsem od jednoho holandského průmyslníka velkou chválu na našeho starého Baťu. Chtěl otevřít továrnu v Nizozemí před první světovou válkou, byla velká nezaměstnanost, proto mu holandská vláda odpírala dovolení. On se zavázal, že bude přijímat jenom ty, které ostatní vylučují jako neschopné. Podařilo se mu pak skutečně pro každého z nich najít ve společném podniku něco, co dovedl udělat. Baťovi pak záviděli úspěch.

Dokážeme-li člověku pomoci, aby mohl uplatnit to, co dovede, je nám za to vděčný. Naopak zase vzroste antipatie, rozjitříme-li v něm to, co ho bolí. V pravidlech slušnosti se tomu říká, že musíme být taktní. Slovo pochází z latinského tactus, což znamená dotyk. Být taktní tedy je umění se správně dotýkat. Z hmotného hlediska je to vlastnost ošetřovatelů nemocných. Mají např. obrátit ležícího z jednoho boku na druhý a on sténá, že ho všecko bolí. Ale chce aby to udělala jedna jistá ošetřovatelka, protože ta to umí, vycítí, kde se smí dotknout těla, aby to co nejméně bolelo. Víc však než tělo, jsou citlivé lidské duše. Dotýkají se jich slova a jednání druhých. Taktní člověk umí vést rozhovor o věcech, které druhého nebolí a vyhnout se těm, které dráždí. Je známé např. jak je užitečné se vyhnout v mezinárodních společnostech otázkám národnostním. Bláhoví lidé si někdy myslí, že se ty problémy musí všude řešit a rozsévají pak jenom hádku.

Je-li moudré umět odhadnout schopnosti a slabosti druhých ve společnosti, je to stejně užitečné i v rodině, v manželském soužití. Manželka si možná na počátku stěžuje, že muž nejedná tak, jak si to představovala, ale časem si musí navyknout, že on už je takový a že mu nesmí dávat příležitost, aby se ta nesympatická stránka projevila. Totéž ovšem platí i pro muže. Musí si zvyknout, že jisté jednání a jistá slova ji bolí, a proto musí i doma být taktní. Vzájemným taktem se pak překonají dočasné krize a manželství se stane spokojeným. Vůči dětem je potřeba se naučit také správného postoje, aby měla úspěch jejich výchova. V této situaci bývají matky od přirozenosti citlivější, otcové snadno tvrdí, co by mělo být bez ohledu na to, co je. Musejí se tedy učit zkušeností, jaký má jejich náhled výsledek.

Taková a podobná pravidla tedy stanovíme, když jde o styk s druhými lidmi. Platí něco podobného i pro styk s Bohem, v náboženství? Odpověď bude podle toho, jak si představujeme Boha. Vidíme-li ho jenom jako ideál dobra, pak bude náš náboženský postoj výlučně moralistický: mravní zásady jsou takové a takové, tu se nesmí smlouvat. Vypadá to ušlechtile, ale mohlo by to být i pokrytecké. Jisté je, že nemáme právo umenšovat platnost mravních zásad. Ale musíme umět také přiznat svou slabost a taktně se učit, abychom i sami skutečně zachovali to, co snadno hlásáme pro druhé.

Široké je pole relativity v osobní zbožnosti. Někdo si např. stěžuje, že se nedokáže modlit tím způsobem, jak to vidí u ostatních. Zeptá-li se v tom případě rozumného duchovního vůdce, dostane normálně tuto odpověď: Tedy to nedělej, zkus jinou metodu. Křesťanská tradice zná nepřeberné množství způsobů modlit se a je opravdu nutné, aby si každý našel ten, který mu nejlépe vyhovuje, to je ten, který nejlépe vede k cíli, k tomu aby se modlitba stala spontánním rozhovorem s Bohem, dialogem jako přítele s přítelem.

Ve všech těchto příkladech, které jsme uvedli je tedy potřebné, abychom se naučili správně začít s nadějí že budeme vytrvale pokračovat a svůj úkol šťastně provedeme. Podle sv. Pavle je život jako závod ve sportovním stadiu: nestačí jenom běžet, musíme také závod vyhrát (sr.1Kor 9,24), milost Boží nám k tomu chce pomoci.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 20. 6. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.