Víra má své meze

3. 3. 2008 (mon)

Ve Velké Británii se strhla mela. Nejvyšší autorita anglikánské církve arcibiskup z Canterbury se nechal na přednášce a v rozhlase slyšet, že v zemi je kvůli muslimské menšině do budoucna nevyhnutelné uznání islámského práva šaría. Problém se ale netýká jenom Británie, kde ctihodný arcibiskup čelí výzvám k odstoupení. I v jiných zemích se letitá rovnováha mezi civilním právem a náboženskými komunitami začíná povážlivě kymácet. Příčinou je strach z islámu.

Následující kauzu považují znalci rodinného práva za názornou ukázku toho, jak nepěkně se všechno může zamotat. Případ se týká italského páru, který byl oddán v katolickém kostele v roce 1962. Po pětadvaceti letech nepříliš šťastného soužití dosáhla manželka zákonné odluky u občanského soudu, který manželovi uložil měsíční platby výživného. Manžel měl ale na věc jiný názor: přesvědčil církevní soud, že manželský svazek nebyl nikdy právoplatný, jelikož partneři jsou blízcí pokrevní příbuzní.

Manželka se po neúspěšných odvoláních u různých občanských i náboženských soudů v Itálii (u nichž si stěžovala, že nedostala vůbec šanci přednést své stanovisko) nakonec obrátila k Evropskému soudu pro lidská práva, který v roce 2001 rozhodl v její prospěch a přiznal jí skromnou finanční náhradu. Soudci ve Štrasburku neměli žádnou pravomoc nad církevními soudy, avšak shledali, že soudci u italských občanskoprávních soudů práci náboženských soudů nepřezkoumali a ani si nepovšimli pochybení.

Nepohoršení

Otázky, do jaké míry by mělo být náboženským subkulturám povoleno žít podle vlastních pravidel a "zákonů", vyvstávají v každé demokratické a víceméně sekulární zemi. Řada z nich se objevuje v okamžiku, kdy věřící vyžadují a často také dostávají výjimky ze zákonů země. Sikhové v kanadské provincii Britská Kolumbie smějí jezdit na motocyklech bez ochranných přileb a někteří vedou kampaň za právo nenosit ochranné přilby na stavbách. Muslimové a židé porážejí zvířata způsoby, které by ostatním mohly připadat kruté. Katoličtí lékaři a sestry odmítají mít cokoliv společného s interrupcemi a eutanazií.

Dokonce i v zapřisáhlých sekulárních státech jako Francie a USA politické autority často zjišťují, že jsou nuceny vypořádat se se společenskou realitou náboženského vyznání. Americké komunitě amišů, což jsou fundamentalisté, kteří zavrhují veškeré technické vymoženosti, se obecně daří obcházet zákony v otázkách sociálního pojištění, dětské práce a školství. Ve Francii městské úřady v místech s velkými muslimskými komunitami ignorují sekulární principy, když se místní muslimové podílejí na rituálních porážkách ovcí.

Kromě výjimek z platných zákonů nastávají další problémy, když si náboženské (a jiné) komunity ustavují orgány, které fungují velmi podobně jako soudy (někdy se tak i nazývají) a prosazují prastará pravidla, jež se často nazývají zákony.

Všechny tyto otázky, ale zejména ta poslední leží na srdci Rowanu Williamsovi, arcibiskupovi z Canterbury. Primas anglikánské církve vyvolal pobouření, když letos 7. února prohlásil, že je nevyhnutelné, aby došlo k jistým kompromisům mezi britským právním řádem a muslimskou právní tradicí šaría a že by tyto úpravy patrně měly dostat formální podobu.

Existence institucí, jejichž členové se svobodně rozhodnou ctít nějaký soubor pravidel, není na první pohled příliš problematická - pokud tak ovšem zúčastnění činí skutečně dobrovolně a jejich pravidla nepohoršují zbytek společnosti. (Většina západních společností intuitivně akceptuje nábožensky zdůvodněnou obřízku u chlapců, avšak netolerovaly by zmrzačení pohlavních orgánů u děvčátek.) Jenže téměř v každé demokracii, která se zároveň snaží být spravedlivá, sekulární a tolerantní k náboženské různorodosti, je stále těžší takovou hranici vymezit a udržet.

Náboženství s hlubokými lokálními kořeny - jako anglikánství v Británii nebo luteránství ve Skandinávii - se donedávna mohla spoléhat na vytříbený pud sebezáchovy; duchovní si vypěstovali vnímavost pro to, kolik "měkké teokracie" společnost dokáže snést a kdy už je třeba honem zacouvat. Ani existence institucí podobných soudům, řešících zejména manželské a majetkové záležitosti, nevyvolávala zvláštní rozruch, pokud všichni zúčastnění uznávali absolutní nadřazenost právního řádu země. Například rabínské soudy neboli bejt din, sloužící ortodoxním židům, byly v Británii uznány zákonem - a v roce 2002 bylo rozvodové právo přizpůsobeno tak, aby úlohu těchto institucí zohledňovalo. (Pokud židovský manžel odmítne požádat o náboženský rozvod - a tudíž upře své manželce možnost znovu se provdat v synagoze - občanskoprávní soudce může nyní sekulární rozvod pozdržet.)

Anglikánská církev při správě církevního majetku a svých vnitřních záležitostí uplatňuje starobylé kanonické právo. Ale stejně jako monarchie ví, že chce-li si udržet zbytky autority, musí se vzdát většiny pravomocí, které by mohly být kontroverzní.

Právní experti z různých zemí se shodují, že dosavadní rovnováhu narušil vznik muslimských menšin po celém světě. Ty zbytek společnosti bez ohledu na jejich skutečné požadavky podezřívá z toho, že se chystají zřídit "stát ve státě", kde takřka nebude platit litera sekulárního zákona. Samotné slovo šaría - které v nejširším smyslu může označovat božský ideál toho, jak by měla být společnost organizována, ale může také zahrnovat konkrétní formy tělesných trestů a trestu smrti - se nyní stalo politickou roznětkou.

To ale změnilo pohled společnosti i na řadu dříve běžně akceptovaných institucí nebo zvyklostí, například na existenci rozhodčích řízení, která ulehčují státu tím, že poskytují alternativní možnosti pro urovnávání sporů. Nizozemský odborník na islám a právo Maurits Berger přitom podotýká, že tradice řešení otázek rodinného práva prostřednictvím rozhodčích řízení, jež jsou dobrovolná a jejichž nálezy jsou pro strany sporu závazné, existuje ve většině anglofonních zemí. (V kontinentální Evropě je situace jiná, nejbližším ekvivalentem jsou nezávazné mediační služby.)

Strach v Kanadě

Kanadská provincie Ontario je nejnázornějším příkladem anglofonní oblasti, kde kvůli strachu z islámu už nejsou náboženská rozhodčí řízení nadále udržitelná. Pozdvižení začalo v roce 2003, kdy ontarijský právník ve výslužbě Syed Mumtaz Ali prohlásil, že zakládá islámský soud šaría, který bude pro muslimy rozhodovat spory v oblasti rodinného práva. Taková urovnání umožnil zákon o rozhodčím řízení, který provincie přijala v roce 1991, a propůjčil jim platnost zákona.

Návrh muslimského právníka vyvolal okamžitou odezvu napříč celým náboženským a politickým spektrem; proti bylo i mnoho muslimských uskupení. Bývalá vrchní žalobkyně Marion Boydová věc prozkoumala a nejprve doporučila, aby zákon o rozhodčím řízení i nadále umožňoval náboženským institucím rozhodovat spory - ovšem za přísnější regulace ze strany státu. Jenže obyvatelé provincie měli ze šaríe strach a opatření jim nestačilo. V září 2005 premiér Ontaria Dalton McGuinty tedy raději rozhodl o zákazu veškerého řešení rodinných záležitostí na základě náboženských pravidel. Náboženští arbitrové budou stále moci poskytovat služby v řešení sporů, ale jejich výnosy nebudou mít právní účinnost ani nebudou soudně vymahatelné.

Není žádné tajemství, co je v politickém pozadí těchto kroků: všeobecná obava z islámu vyvolaná nejen teroristickými útoky ze září 2001, ale také válkou, kterou NATO vede proti hnutí Tálibán v Afghánistánu a v níž zahynulo několik desítek kanadských vojáků. Kroky k ustavení tribunálů šaría, byť jakkoliv dobrovolných, podnítily "silné protimuslimské nálady", jak říká Alia Hogbenová z Kanadské rady muslimských žen (která byla proti tribunálům). "Lidé tak mohli říkat, jen se na ně podívejte, teď budou chtít čím dál tím víc." Podle Jeffreyho Reitze, profesora na Torontské univerzitě, se vedle všeobecného strachu z teokracie Kanaďané navíc obávali, že by "pokrok, kterého se dosáhlo při zrovnoprávňování pohlaví, mohl zčásti přijít vniveč, pokud by se činily ústupky různým skupinám, kterým na věci tolik nezáleží".

Kde je ta čára?

Strach ze (skutečných nebo imaginárních) požadavků muslimů ohledně práva šaría se mezitím mění v širší obavu z teokracie a náboženské výlučnosti a mnohé demokracie zaznamenávají kuriózní mnohostranné spory mezi zastánci sekularismu, křesťany, muslimy i jinými denominacemi.

Jak tvrdí Marco Ventura, profesor náboženského práva na Sienské univerzitě, katolíci v jižní Evropě mají nyní větší starosti kvůli rozmachu islámu než o to, aby si udrželi stará privilegia vlastního vyznání. "Jejich problém spočívá v tom, jestli práva, kterým se těší jejich náboženství, budou i nadále obhajitelná, když se v Evropě objevují nová vyznání jako islám." Někteří italští muslimové se mezitím dožadují "sekularismu" ve smyslu oslabení římskokatolické kultury státu, kterou ztělesňují krucifixy v soudních síních, školních třídách a nemocnicích. Dlouhou bitvu za odstranění těchto symbolů svádí muslimský konvertita Adel Smith.

Prezident Nicolas Sarkozy vyděsil stoupence sekularismu ve Francii, když v několika nedávných projevech zdůraznil katolický odkaz země. Avšak vloni zesnulý pařížský arcibiskup, kardinál Jean-Marie Lustiger (narozený v židovské rodině), byl zapřisáhlým zastáncem sekulárního státu jako záštity vůči všem formám fundamentalismu.

Definovat vztah mezi náboženstvím a státem bylo rozhodně jednodušší, když se dalo předpokládat, že vliv náboženství na lidské životy a jednání dlouhodobě upadá. Avšak ve chvíli, kdy je islám na vzestupu a mnozí křesťané - i ti nejvlažnější - jsou v otázce vlastního kulturního dědictví čím dál defenzivnější, je stále těžší narýsovat dělící čáru. Alespoň v tomto bodě měl arcibiskup Williams naprostou pravdu.

c The Economist Newspaper Limited, London 2008

(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 25. 2. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.