Trestá nás Bůh?

30. 1. 2008 John Breck

Někdy jsou kněží po vyslechnutí zpovědi zasaženi hlubokým smutkem. Příčinou tohoto smutku často bývá to, že si uvědomili, že dovolili svým věřícím získat takový obraz a představy o Bohu, které jsou tristně deformované, obraz, který má tak málo společného s Tím, kdo se zjevuje v Písmu a učení Církve.

To je dost velké překvapení, vždyť veřejná média představují křesťanství jako fundamentalistické náboženství nebo terapii pro lepší život. (...) Jestliže jsme to, co jíme, pak nás nutně bude tato lidová strava špatně vyživovat, budeme mít omezené chápání Boha, který bude mít jen malou spojitost s tím, co o Něm víme ze svaté Tradice a církevní zkušenosti.

U mnoha křesťanů, jak východních, tak západních, přetrvává obraz Boha, který vychází z období středověké scholastické teologie. Chápou Ho a bojí se Ho tak, jako by to byl strašný soudce, který od nás v hněvu nad naší hříšností vyžaduje, abychom nějak pykali: zaplatili za utišení Božího hněvu. Třebaže věří ve spasitelské dílo Krista na kříži, jsou také přesvědčeni, že pro svou záchranu od věčného zatracení musí vykonat osobní pokání za své hříchy, které sami obětují ve formě nějakého díla, hromaděním dobrých skutků, které převáží jejich hříchy na miskách božské spravedlnosti, nebo snášením osobního utrpení, aby se očistili z provinění a osvobodili se z následků hříchu, totiž smrti. Bez takového pokání, které je chápáno jako trest, může být pouze věčné zatracení: vykázání na místo, kde jsou věčné slzy, pláč a skřípění zubů.

(...) V reakci na tento způsob myšlení jiní přijímají za vlastní aktuální náboženství „cítit se dobře“, které odmítá sebemenší zmínku o hříchu, a které odsouvá jako bizarní a nepochopitelné všechny výstrahy odplaty nebo Božího soudu. Biblický příslib Bůh je dobrý a Bůh je láska podle nich říká, že Bůh nás nechává dělat to, co považujeme za dobré, pokud máme víru. Což znamená: tak dlouho, dokud jsme přesvědčeni, že Bůh má tuto podobu blahovolnou, domáckou a mateřskou, do níž jsme si Ho přetvořili: Bůh maskulinní, feminní nebo neutrinní. Odmítání očistce a pokladu záslužných činů protestantskými reformátory, ať už bylo jakkoli přiměřené, otevřelo cestu novému dogmatu: spaseni jednou provždy; této představě o jistotě, která pro hodně dnešních lidí znamená něco víc, než jistota Božího soudu a naše vlastní odpovědnost.

Jak tomu často bývá, když se věci polarizují, pravda se nachází někde uprostřed. Mnoho křesťanů uznává a praktikuje slib úplného odpouštění hříchů daný v evangeliu, když jsou tyto hříchy vyznány a je vzbuzena upřímná lítost. Vědí z Písma, liturgie a osobní zkušenosti, že nejsme schopni spasit se sami, ale že Ježíš, věčný syn Boží, nás spasil svou smrtí a vzkříšením: navěky přemohl sílu hříchu a smrti, které nás držely v otroctví.

A přece často, ať už vědomě nebo nevědomě, mají dojem, že jejich osobní utrpení – ať už fyzické, duševní nebo duchovní – je výsledkem Božího nároku na přísný zasloužený trest. Jeho odpuštění vidí jako akt svého pokání, což vede nevyhnutně k tomu, že si pokání vysvětlují jako formu trestu. Musíme tedy říci, že pokud chápeme pokání více jako prostředek, jímž se sami osvobozujeme od důsledků hříchu, než jako výchovný nástroj, který nám má pomoci při hledání svatosti, pak jsme špatně pochopili samotné jádro evangelia a jsme už za hranicemi ortodoxního křesťanství.

Řecké slovo metanoia, které překládáme jako pokání, znamená ve skutečnosti obrácení, změnu směru nebo orientace. Jakmile tato radikální změna orientace nastává, vstupujeme na cestu často poznamenanou bojem a dokonce i utrpením. Ale jestliže skutečně hledáme nejprve království Boží, rychle se naučíme, že Ruka, která doprovází na cestě, nás nikdy netrestá ve smyslu odplaty nebo pomsty.

(...) Protože každé pokání, které může uložit duchovní otec (zakoušené utrpení) je výzva a povzbuzení k pravé metanoii, k té změně orientace, která nás vede v bojích a pokušeních života, a vede nás nakonec do otevřené náruče Boha nekonečně soucitného a milosrdného. Proto můžeme odpovědět na naši výchozí otázku prostým ne. Protože ne, Bůh nás netrestá. naopak, On nás doprovází, tříbí, očišťuje a posiluje v každé události a zkoušce, vždy s jediným a prostým úmyslem navždy nás obejmout v plnosti své lásky.

Závěrečné slovo patří sv. Janovi, milovanému učedníkovi, který znal Krista možná lépe než kterýkoliv jiný apoštol. Tváří v tvář obávanému soudnému dni prohlašuje, že můžeme důvěřovat nejen svým zásluhám nebo pokání, které jsme mohli snášet, ale i lásce toho Boha, jehož samotnou podstatou je Láska. V lásce není strach: naopak, dokonalá láska zahání strach, protože strach působí muka... Cesta do nebeského Království neprochází tresty, neprochází utrpením, které nám ukládá mstící se Bůh, jehož spravedlnost převažuje nad milosrdenstvím. Prochází láskou: láskou bez hranic, darem lásky, kterou má Bůh pro nás, na niž v postoji nepřetržitého pokání odpovídáme láskou k Němu, a láskou jedněch k druhým (1J 4,16-21).

O autorovi: Arcikněz John Breck je teologem Pravoslavné církve v USA

Úryvek z článku, který vydal Jonas, leden-únor 2007

Z Missive des douze Apôtres č. 284 (červenec-srpen 2007) vybrala a přeložila ing. Lydie Čechová

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.