Svátosti

Homilie k 6. neděli velikonoční

28. 4. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Byla zkouška dětí z katechismu. Ptali se Petříka: „Kolik je v církvi svátostí?“ Mladý filosof se zadumal a pak prohodil: „Byly, ale už nejsou žádné. Řekli mně, že pan farář přinesl mé babičce poslední svátosti, jsou už tedy vyčerpané.“ Ostatní děti ovšem nebyly tak zběhlé v mudrosloví a vypočítaly sedm svátostí, jak se to naučily. Ale nebylo snadné se od nich dozvědět, jaký je rozdíl mezi svátostmi a ostatními modlitbami. Křest je svátost, pokropit se svěcenou vodou je zbožná modlitba, ale není to svátost. V čem je rozdíl a proč tomu tak je, to bychom rozumováním nevyřešili. Opíráme se tu jenom o tradici církve, kterou nám víra předává.

Ale začněme vnějším pozorováním. Svátosti jsou modlitby obrazné, symbolické. Otčenáš se mohu pomodlit soukromě, jenom v duchu, ani rty nemusím pohybovat. Ale nemůže se tak křtít. I tu se modlíme. Toho, čeho chceme v této modlitbě dosáhnout, naznačujeme vnějším obrazem. Církev chce očistit duši člověka od dědičné viny a od všech hříchů. Naznačuje to navenek tím, že omývá hlavu dítěte. Něco podobného se ovšem děje i v případě, že se pokropíme svěcenou vodou, ale přesto je tu velký rozdíl. Definice svátosti stanoví, že svátosti skutečně působí to, co znamenají. Jsou to obrazné modlitby a nadto věříme, že to jsou modlitby, které jsou vždycky vyslyšené, jsou-li platně udělené. Křest se proto neopakuje. Pokropíme-li se křestní vodou, modlíme se také: „Bože očisť mne!“ Ne každá modlitba je vyslyšená hned a na stejném stupni. Proto se můžeme a máme chvályhodně pokropit svěcenou vodou vícekrát za den a pomodlit se s nadějí, která však není neomylná.

Pochopitelně se tedy ptáme, odkud svátostné modlitby vzaly svou neomylnou sílu. Proč nejsou vyslyšeny naše modlitby všecky? Vždyť evangelium jasně říká: „Věříte-li, dostanete všechno, oč byste v modlitbě prosili“ (Mt 21,22). Ale k textům, které vybízejí k modlitbě spojené s vírou, musíme připojit i texty, ve kterých Ježíš učí své učedníky modlit se ve svém jménu: „A za cokoli budete prosit ve jménu mém, to všecko udělám“ (Jan 14,13). Co znamená „ve jménu mém“? Když soudce někoho odsuzuje nebo naopak propouští „ve jménu zákona“, jsme si vědomi, že tu zasáhla moc státu. Modlíme-li se ve jménu Ježíšově, důvěřujeme, že on sám se s námi spolu modlí k Otci. On pak je vždycky vyslyšen, protože je s ním a s Duchem svatým jedné mysli. Kdy se to děje neomylně? Církev učí, že se to v plném smyslu uskutečňuje ve svátostech. Proto ve zpovědi užívá kněz této úřední formule: „Udílím rozhřešení ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Podobná formule se užívá i při křtu: „Já tě křtím ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“

Tím se ovšem vyřeší i pochybnosti, které trápily naše předky ve formě tzv. viklefismu. Pochybovali o tom, může-li něco takového tvrdit kněz, který je ve stavu hříchu. Jak může dát při křtu Boží milost dítěti někdo, kdo ji sám ztratil? Jak může odpustit hříchy jiným lidem kněz, který potřebuje, aby se nejdříve odpustilo jemu samému? Analogií s mocí státních úředníků tato pochybnost padá. Když jdeme na úřad pro nějaké dovolení, neptáme se, jakého života je ten pán, který nám má dát razítko, ale požadujeme je od něho, protože máme na to nárok podle státního zákona a pověření dotyčné instance. Velmi názorný je v tomto smyslu příklad nevěřícího lékaře. Dítě umírá, právě když on asistuje při porodu. On je pokřtí, protože ho o to sténající matka prosí. Je ten křest platný? Odpovídáme: Je, když měl v úmyslu udělat to, co křesťané chtějí a užil-li způsob, který církev k tomu užívá.

Podstatou náboženství je setkání Boha s člověkem. To se uskutečňuje v různých stupních. Ve Starém Zákoně nás překvapuje vystoupení mnoha proroků. Jsou to lidé, kteří mluví, rokují, ne svým jménem, ale jménem Božím. Proto začínají svou řeč slovy: „Toto praví Hospodin.., Slyšte Boží slova..“Mojžíš, který je mezi nimi největší, nejenom slova Boží ohlašoval, ale byl si také vědom, že jménem Božím vede lid tou cestou, kterou Prozřetelnost lidu určila. Bůh sám to potvrzoval velkými divy. Ale vrchol spolupráce Boží s člověkem je v Ježíši Kristu. Je Bohočlověk. To znamená, že všecko lidské v něm je současně i Boží. Jeho zázraky slouží k tomu, aby tomu lidé uvěřili. Jenom Bůh je pánem života a smrti. Mohl-li Ježíš vzkřísit mrtvé, dokázal tím, že je v něm moc Boží.

Proto i on sám vstal z mrtvých a pokračuje svou činnost v církvi. Tu je také vidět názorně, kam tato činnost směřuje: k plnému posvěcení lidí i celého světa, k tomu aby nakonec byl Bůh ve všech a ve všem. K tomu cíli byl svět stvořen. Kněz je člověk, ale když udílí odpuštění hříchů, křísí duchovně mrtvé k novému duchovnímu životu. Je v něm tedy Bůh. Voda je voda, omývá tělo. Má-li ve křtu moc očistit i duši, znamená to, že do ní pronikla síla, která její přirozenost přesahuje.

Chléb a víno jsou strava, kterou potřebujeme k zachování života časného. V eucharistii se stávají svátostí, která je určena k tomu, aby nám zachovala a posilovala život věčný. Olej je symbolem všech léků, kterými se posilujeme v těžkých nemocech a bráníme se proti smrti. Ve svátosti nemocných se posvátným olejem posilujeme proti nemocem a smrti ducha.

Svátosti jsou tedy projevem Ducha svatého, nejúčinnější prostředky spásy. Kdo je odmítá, nemůže o sobě tvrdit, že má víru v Krista. Ruský duchovní autor Teofan Zatvornik nazývá falešnými spiritualisty ty, kteří odmítají tyto prostředky. Podle něho se podobají člověku, který chce přejít řeku pomocí nějaké duchovní síly, zatím co může použít loďky a mostu, které má k dispozici. Je dnes opravdu vícero lidí, kteří se odvolávají na sílu Ducha a odvrhují to, co se zdá v praxi církve tuze lidské. My však také věříme, že Duch svatý působí v církvi a v jejich prostředcích, které jsou svaté, i když se jeví navenek lidské. Proto je nazýváme svátostmi.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 25. 4. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.