Sv. Roman Sladkopěvec

Benedikt XVI. na gen. audienci, aula Pavla VI.

29. 5. 2008 Česká sekce RV

Drazí bratři a sestry,

v sérii katechezí o církevních otcích, bych dnes chtěl mluvit o jedné málo známé postavě. Je jí Roman Melodus (Sladkopěvec, pozn. mh), který se narodil kolem roku 490 v Emise (dnešní Homs v Sýrii). Teolog, básník a skladatel patří k velké řadě teologů, kteří transformovali teologii na poezii. Stačí tu zmínit jeho spolurodáka sv. Efréma Syrského, který žil dvě stě let před ním, ale můžeme připomenout také západní teology jako je sv. Ambrož, jehož hymny jsou dodnes součástí naší liturgie a stále promlouvají k srdci; nebo jiný teolog a velmi zdatný myslitel sv. Tomáš, který nám zanechal hymny pro zítřejší slavnost Těla a Krve Páně. Pomysleme také na sv. Jana od Kříže a na mnohé jiné. Víra je láska a proto vytváří poezii a hudbu. Víra je radost a proto vytváří krásu.

Roman Melodus je jedním z nich, básník, teolog a skladatel. Ve svém rodném městě se seznámil s řeckou a syrskou kulturou a přestěhoval se do Berito (dnešní Bejrút), kde se zdokonalil v klasickém vzdělání a znalostech rétoriky. Byl vysvěcen na stálého jáhna (kolem r. 515) a tři roky tam působil jako kazatel. Pak se přestěhoval do Konstantinopole. Bylo to na sklonku vlády císaře Anastázia I. (r. 518) a usadil se v klášteře u kostela Theotokos, Matky Boží. Tady došlo v jeho životě k události, která se stala klíčovou: Sinassarius nás informuje o tom, že se mu ve spánku zjevila Matka Boží a darovala mu básnické charisma. Maria mu měla dát spolknout svitek. Když se ráno probudil - byla slavnost Narození Páně - Roman z kazatelny zvolal: "Dnes Panna porodí Transcendentního" (Hymnus O Narození, I. Proemio). Stal se tak z něho kazatel-básník, kterým zůstal až do smrti přibližně roku 555.

Roman se do dějin zapsal jako jeden z nejvýznamnějších autorů liturgických hymnů. Homilie byly pro věřící v té době prakticky jedinou příležitostí ke katechetickému poučení. Roman se tak stává významným svědkem náboženského cítění své doby, ale také představitelem originálního a živého katechetického stylu. V jeho skladbách můžeme nalézt tvořivost této katechetické formy, kreativity teologického myšlení, estetického cítění a posvátné ikonografie té doby. Místo, kde Roman kázal, se nacházelo na periferii Konstantinopole. Kazatelna byla umístěna ve středu kostela, odkud mluvil ke společenství s poněkud okázalými způsoby. Používal nástěnných maleb nebo ikon, které měl na kazatelně a přistupoval také na dialog. Jeho homilie byly metrické a zpívané. Říkalo se jim "kontakion" (kondaky - pozn. mh). Tento řecký termín znamená "malá berla" a odkazuje patrně na hůlku, na níž byl navinut svitek liturgického či jiného obsahu. Kontakionů Romanova autorství se nám zachovalo osmdesát devět, ale tradice mu jich připisuje na tisíc.

Každý Romanův kontakion se skládá z osmnácti nebo čtyřiadvaceti slok se stejným počtem slabik strukturovaných podle vzoru první sloky (irmo). Každá sloka se končí refrénem (efimnio) víceméně identickým, který tak vytváří básnický celek. Kromě toho začáteční písmena jednotlivých slok odkazují ke jménu autora (akrostich), jemuž často předchází přívlastek "pokorný". Hymnus se končí modlitbou, která se vztahuje ke slaveným či zmiňovaným událostem. Po skončení biblického čtení Roman vždy zazpíval úvod ve formě prosby či modlitby. Tak bylo oznámeno téma homilie a pak je vysvětloval refrén opakující se sborově na konci každé sloky, kterou sám rytmicky nahlas deklamoval.

Výmluvný příklad nám podává kontakion z Velkého Pátku: je to dramatický dialog Marie a Syna, který se odehrává na křížové cestě. Maria říká: "Kam jdeš, Synu? Proč se tak rychle končí běh tvého života? / Nikdy bych nevěřila, Synu, že Tě uvidím v tomto stavu, ani jsem si nikdy nepředstavovala, že by bezbožní projevili takovou zlost / a vztáhli by ruce na tebe proti veškeré spravedlnosti". Ježíš odpovídá: "Proč pláčeš, má matko? (…). Neměl bych trpět? Neměl bych zemřít? / Jak bych potom mohl zachránit Adama?". Mariin Syn utěšuje matku, ale odkazuje ji na její roli v dějinách spásy: "Sejmi tedy, matko, sejmi svou bolest: / nepatří ti nářek, poněvadž jsi byla nazvána "milostiplná"" (Maria pod křížem, 1-2;4-5). V hymnu o Abramově oběti si potom Sára vyhrazuje rozhodnutí o životě Izákově. Abram říká: "Až Sára, můj Pane, vyslechne všechna tvá slova,/ pozná tuto tvou vůli, řekne mi: / Pokud si ten, kdo dával, zase bere nazpět, proč dával? (…) Ty, starče, jsi mi ponechal syna, / až jej tedy ten, kdo tebe povolal, bude zase chtít, musí to říci mně" (Abramova oběť, 7).

Roman neužívá vznešenou řečtinu byzantského dvora, ale prostý jazyk blízký lidové řeči. Chtěl bych zde citovat příklad jeho velmi osobního a živého stylu promluvy o Pánu Ježíši: nazývá jej "nevysychajícím pramenem a světlem proti temnotám" a říká "Planu touhou držet tě v rukou jako lampu; / kdo totiž přináší lampu mezi lidi, je osvícen, aniž by shořel./ Osvěť mne tedy Ty, který jsi Lampa neuhasitelná" (Svátek uvedení nebo setkání, 8). Přesvědčivost jeho kázání byla založena na velké zásadovosti či důslednosti mezi jeho slovy a skutky. V jedné modlitbě říká: "Rozjasni můj jazyk, můj Spasiteli, otevři má ústa / a až mi je naplníš, pronikni mé srdce, aby moje konání / odpovídalo mým slovům" (Poslání apoštolů, 2).

Podívejme se nyní na některá z jeho hlavních témat. Základním obsahem jeho kázání je jednota Božího konání v dějinách, jednota stvoření a dějin spásy, jednota Starého a Nového zákona. Dalším důležitým tématem byla pneumatologie, tedy nauka o Duchu svatém. Na svátek Letnic podtrhuje kontinuitu mezi Kristem, který vstoupil na nebesa, a apoštoly, tedy církví, a takto opěvuje misijní působení ve světě: "božskou mocí získali všechny lidi; / vzali Kristův kříž jako pero, slova použili jako sítě a chytili do nich svět; / Slovo měli jako důmyslnou udici, / jako návnadu měli tělo Svrchovaného Pána světa" (Letnice, 2,18).

Dalším ústředním tématem je přirozeně kristologie. Nevstupuje ovšem do problematiky svízelných teologických pojmů, které byly v té době tak diskutovány a kvůli nimž došlo k mnohým poraněním jednoty nejen mezi teology, ale také mezi křesťany v církvi. Roman káže jednoduchou, ale zásadní kristologii velkých koncilů. Ale především je nablízku lidové zbožnosti. Ostatně i koncilní pojmy se zrodily z lidové zbožnosti a poznání křesťanského srdce. Roman tedy zdůrazňuje, že Kristus je pravý člověk a pravý Bůh, a protože je pravý Bohočlověk, je jedinou osobou, syntézou tvora a Stvořitele: v jeho lidských slovech slyšíme mluvit samotné Boží Slovo. "Kristus byl člověk - říká - ale také Bůh, nebyl však rozdělen na dva: je Jeden, syn Otce, jenž je pouze Jeden" (Pašije 19). Pokud jde o mariologii, Roman, jenž byl vděčný Panně Marii za dar básnického charismatu, zmiňuje ji téměř ve všech hymnech a věnuje ji své nejkrásnější kontakiony: Narození, Zvěstování, božské Mateřství, Nová Eva.

A na závěr morální nauka, kterou vztahuje k poslednímu soudu (Deset panen II). Přivádí nás k tomuto momentu pravdy našeho života, k setkání se spravedlivým Soudcem a proto vybízí k obrácení na pokání a půst. Pozitivně viděno, křesťan má praktikovat charitu, almužnu. Zdůrazňuje primát lásky nad odříkáním a to ve dvou hymnech Svatba v Káni a Deset panen. Láska je největší z ctností: "deset panen mělo ctnost nedotčeného panenství, ale u pěti z nich tato obtížná praxe nepřinesla plody./ Ostatním hořely lampy lásky k lidstvu,/ proto je ženich pozval" (Deset panen, 1).

Hmatatelné lidství, vřelost víry, hloubka lidství proniká básněmi Romana Meloduse. Tento velký básník a skladatel nás odkazuje k celému pokladu křesťanské kultury, zrozené z víry, zrozené ze srdce, které se setkalo s Kristem, se Synem Božím. Z tohoto kontaktu srdce s Pravdou, která je Láska, se rodí kultura, se zrodila velká křesťanská kultura. Zůstane-li víra naživu, nestane se toto kulturní dědictví mrtvým, ale živým a přítomným. Ikony i dnes mluví k srdcím věřících, nejsou to věci minulé. Katedrály nejsou středověké pomníky, ale domy života, kde se cítíme "doma": setkáváme se z Bohem a setkáváme se jedni s druhými. A ani velkolepá hudba - gregoriánský chorál, Bach či Mozart - není záležitostí minulosti, ale žije vitalitou liturgie a naší víry. Je-li víra živá, nestává se křesťanská kultura "minulostí", ale je živá a přítomná. A je-li víra živá, můžeme i dnes odpovědět na imperativ, který se stále znovu opakuje v Žalmech: "Zpívejte píseň novou". Kreativita, inovace, nová píseň, nová kultura a přítomnost veškerého kulturního dědictví ve vitalitě víry se vzájemně nevylučují, ale představují jedinou skutečnost; zpřítomňují krásu Boha a radost bytí Božích dětí.

Přeložil Milan Glaser

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 21. 5. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.