Společenstevní zkušenost Bratrstva dvanácti apoštolů

11. 2. 2008 Otec Élisée

Naše Bratrstvo bude v příštím roce slavit 30 let své existence (psáno v r. 2006, pozn. red.). Vzniklo z kontaktů se Společenstvím Theophanie, které bylo založeno v r. 1972. Níže uvedený text vyjadřuje zkušenost, kterou prožívají jedni i druzí, zkušenost, která charakterizuje Bratrstvo dvanácti apoštolů.

Zkušenost Ducha

a) Místo pro znovuzrození

Tak jako u apoštolů je náš společenstevní život založen na převratné zkušenosti příchodu Ducha Svatého do našich životů. Ať už je náš následující vývoj a naše chápání "charismatické obnovy" jakékoli, skutečnost přetrvává. Narodili jsme se z Ducha, který vane kudy chce, a často převrátil naruby naše opěrné body a bývalé jistoty. Tato osobní zkušenost Ducha, v širší míře nesdělitelná, je neoddělitelná od prostředí společenství, v němž se odehrála. Duch Svatý se ukázal jako síla a průvodce našeho (nového) života uvnitř společenství bratří. Pro mnohé to byl pramen zcela nového pohledu na církev (ecclesia, konkrétní shromáždění věřících), a dal podobu některým základním výrazům Druhého vatikánského koncilu, jako je pojem "lid Boží". Pro nás lid Boží získal příznačnou podobu bratří, kteří sdílejí náš nový život a naše touhy, což nebrání začlenění do velkého celku Církve. Naopak můžeme potvrdit, že společenství, v němž žijeme, nás zakořenilo ve věrnosti Církvi.

b) Objevení počátků

Specifický byl pro nás způsob, jakým jsme k tomuto tématu přistupovali, a zároveň to byla nezbytná podmínka k jeho pochopení. Spontánně jsme se Skutky apoštolů začali objevovat spisy a tedy i život prvotní Církve. Knihy jako Spisy apoštolských Otců nebo Každodenní život prvních křesťanů figurovaly na předním místě programu noviciátu. Ale nešlo nám o získání historických znalostí. Četba Didaché nebo Listů církvím od Ignáce Antiochijského nás nadchla pro znovuobjevení naší současné zkušenosti. Cítili jsme, že se ztotožňujeme s touto podobou Církve, založené na místním společenství. Klíčový prvek této eklesiologie nás velmi silně oslovil velmi konkrétním způsobem: způsobem kněžské služby. Právě tady jsme se cítili v hluboké symbióze se zkušeností prvotní církve. Ti, kdo byli povoláni k její službě (povolání - "vocation" v etymologickém smyslu, přicházející jistě od Boha, ale vždy prostřednictvím místní komunity), vycházeli z jejího středu, byli jí rozeznáni a schváleni. Stačí si připomenout příklad sv. Ambrože, jehož volba, i když byl ještě pouhým katechumenem, se uskutečnila aklamací křesťanského lidu. Pokud jde například o melchitskou církev, teprve v padesátých letech 20. století, za Pia XII., římský úřad autoritativně vyloučil laiky z procesu volby biskupů. Na křesťanském Západě se tato praxe jistě v průběhu historie silně měnila a muselo se to brát do úvahy. Ale II. Vatikánský koncil otevřel v tomto směru různá témata, která reflektují nové nároky na jáhenskou službu.

c) Ex Oriente Lux

Nemohli jsme si dále nevšimnout, že tato eklesiologie, u nás spontánní a "instinktivní", se v širokém rozsahu zachovala na křesťanském Východě. Ty z nás, kdo v té době byli ve vnímavém věku, zasáhly skvělé intervence řeckokatolických melchitských biskupů během II. Vatikánského koncilu, jejichž významný vliv na eklesiologické iniciativy řečeného koncilu (kolegialita - synodalita; administrativní decentralizace; rehabilitace královského kněžství laiků atd.), byl nepoměrný s jejich malým počtem. Kontakty navázané při této příležitosti s další velkou postavou koncilu, kterou byl kardinál Suenens, i fakt, že přední představitelé Melchitů byli frankofonní, podpořily orientaci našeho společenství na tuto církev.

To byla nicméně jen špička ledovce. Protože naše hlavní motivace byl fakt, že jsme objevili, nejen v eklesiologii křesťanského Východu, ale i v jeho duchovní tradici, teologickou formulaci zkušenosti Ducha, kterou jsme udělali. Simeon Nový Teolog, Pseudomakarius pro nás byli víc než jména nebo exotičtí spisovatelé: ukázali se nám jako prvorození bratři, jako vůdci. A právě toto teologické prohloubení nám umožnilo získat určitý odstup k "charismatické obnově", nebo přesněji nás podnítilo ke hledání naší vlastní cesty, našeho vlastního způsobu rozvíjení počáteční spirituální intuice této obnovy. Je třeba zdůraznit, že náš přístup k východní křesťanské tradici byl globální. To, co nás k ní přitahovalo, nebyla jen samotná starobylost, a fortiori (tím více, pozn. red.) jestliže se považuje za protiváhu moderních vybočujících směrů, ale chuť pramenů a účinná síla Ducha Svatého. Dostali jsme tuto tradici, žitou v katolické církvi, jako celek, a nikdy jsme se nedotkli postoje "uniatů", který sestává z žití "s východní liturgií, spiritualitou ignaciánskou nebo jinou, scholastickou teologií, karmelitánskou mystikou, sulpiciánským asketismem atd.", jak ho odmítl Mgr. Neophytos Edelby.

d) Dozrávání

Naše společenství dozrálo. Jako všechna jemu podobná nebylo ušetřeno různých zkoušek, vnějších i vnitřních. Původní společenství života celkem rychle dalo prostor velké pružnosti organizace, kde členství ve společenství je slučitelné s různými aktivitami, ekumenickými, charitativními, farními atd. Ale jeho původní duch, který se neomezuje na slavení eucharistie, zůstává. V den, kdy naše shromáždění přestane být současně místem vyučování, modlitby, vzájemné pomoci a žitého bratrství, se vzdálí od svého počátku. I přes tuto skálopevnou věrnost bylo potřeba se zároveň vyrovnat s realitou. K omezením, s nimiž se naše společenství muselo vyrovnat, patří otázka kněžského úřadu. Vždy se nám zdálo přirozené, že ti, kdo konají úřad, pocházejí ze samotného společenství. To nikdy nebyl problém pro mnišskou větev, jednak proto, že "kandidáti" byli celibátníci, a - především - proto, že mnišská praxe zůstala velmi blízká starodávné eklesiologii. Pro společenství laiků byl požadavek kněžského celibátu na Západě evidentně redhibiční. Ale nikdy nikomu ve společenství nepřišlo na mysl odporovat církvi nebo ji neposlouchat kvůli svému vlastnímu pohodlí. Proto zvláště bratrstvo v Bruselu vždycky používalo zprostředkující řešení. Kněží, kteří přicházeli celebrovat do Cany, aniž by vzešli ze společenství nebo byli jeho členy nebo do něj nějak zapojeni, s ním přesto měli hluboké společenství ducha. Nesdíleli pouze stejnou zálibu v byzantinském ritu, ale také stejnou lásku obecně k východní křesťanské tradici. A především respektovali společenství v jeho vlastní identitě, v jeho historii, v jeho vývoji, v jeho zvláštnostech, dokonce i v některých jeho rozmarech, pokud nebyly škodlivé! Není žádný objektivní důvod, aby to skončilo.

e) Nový profil Církve

Není pochyb o tom, že tento profil společenství, zvláště pokud jde o kněžskou službu a liturgický život, není farnost. Není třeba toho litovat a nebylo by vhodné snažit se tento rozdíl redukovat. Ostatně, a to je hlavní aspekt nové eklesiální reality, která se rýsuje na západě v katolické církvi, ke vzniku nových společenství a náboženských institutů všech typů často dochází mimo oblast farnosti. Nová společenství v katolické církvi mají zároveň silnou identitu a "interní" celebranty, kněze, kteří jim slouží, a většinou vyšli z těchto společenství nebo se k nim připojili. Tato situace jistě není bez nebezpečí, ale odpovídá novým okolnostem, kterým čelí církev na Západě, a které nejsou nepodobné prvním stoletím její existence. Farnost je eklesiální vyjádření křesťanství s převahou na venkově, kde je územní organizace jediná rozumná. Eklesiální profil, který se vytváří právě nyní, je církev městská, minoritní a vyznávající víru v ne křesťanském světě. Aby mohla čelit nebezpečí autismu, které by mohlo v této situaci nastat, je nutné pěstovat, rozvíjet a prohlubovat svazky s jinými eklesiálními realitami, ale také neochvějnou věrnost místnímu biskupovi, který je pojítkem mezi různými složkami tohoto archipelu.

f) Náš liturgický etos

Abychom se vrátili k našemu společenství, můžeme říci, že jeho duch se mimo jiné projevuje určitým liturgickým etosem, který se snaží o opravdovou oduševnělost slavení liturgie, ale nejedná se v něm o sklon k liturgickému tradicionalismu. Pro ten platí, že předpis je zákon, a jeho přestoupení, i když minimální, představuje nebezpečný krok k úpadku. Působení celebranta je nezbytné a postačuje k platnosti slavení liturgie. Naopak pravý duch byzantské liturgie je duch skutečné koncelebrace všeho křesťanského lidu, jehož je celebrant vůdce a mluvčí, který obdržel od církve "příkaz" předsedat Božímu dílu jménem všeho lidu. Jeho úkolem je tedy především umožnit všem věřícím, aby měli přístup k porozumění slaveného tajemství, aby se jím každý mohl duchovně sytit. Ź toho vyplývají určité praktiky, které jsou pro tento duch konkrétní: maximální účast shromáždění na zpěvech, které by neměly být vyhrazeny pouze pro sbor; zapojení dětí; hlasitý přednes závěrečných modliteb litanií, které jsou pronášeny jménem celého křesťanského shromáždění, atd. Tak se slavení liturgie stává výmluvným vyjádřením - ale ne jediným - ducha společenství a jeho počáteční intuice.

g) Závěrem

To vše se může západním uším zdát příliš "partikularistické". Ale různorodost v Církvi by se neměla omezovat na liturgický obřad, naopak se musí rozšířit na celek církevního života. Katolická církev má ostatně ve svém lůně obsáhnout velkorysost a šíři názorů a umožnit koexistenci různých směrů. Každý má právo na respekt v té míře, jakou sám respektuje ty ostatní. K tomuto směru se hlásí patriarcha Řehoř. Jestliže jej odmítneme, musela by se exkomunikovat melchitská církev! Díky Bohu, tam jsme se nedostali, naopak můžeme být zároveň vděční a hrdí na plné porozumění, se kterým se setkáváme u místní hierarchie, které projevuje svou otevřeností k eklesiální různorodosti, čímž je hluboce katolická.

Z Missive des douze Apôtres, č. 271 a 272 (květen a červen 2006)
vybrala a přeložila ing. Lydie Čechová

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.