Rodina

28. 5. 2008 Tomáš kard. Špidlík

V jednom totalistickém státě se mezi lidem vypravoval tento žert. Ptali se chlapce vzorně vychovaného ve vzorném státním učilišti: "Koho považuješ za svého pravého otce?" Vzorná odpověď: "Hlavu našeho státu." - "A kdo je tvou pravou matkou?" - "Naše velká vedoucí strana lidu." - Inspektor, který ho takto zkoušel, chlapce pochválil: "Co by sis přál za odměnu za tak vzorné vyznání státnosti? Čím bys chtěl být? - "Sirotkem."

Žert se už do dnešní společnosti nehodí, připomněl by nám jinou smutnou zkušenost moderní doby: závratně rostoucí počet osiřelých dětí ve světě. Jeden misionář z Afriky nedávno tvrdil, že se po ulicích města Nigerie pohybuje asi 70.000 dětí bez domova a bez rodičů. Evropská situace ovšem nezná takovou tragiku materiálně, bohužel rostou neuvěřitelně sirotci po stránce duchovní, tj. děti, které ztrácejí živý osobní styk s rodiči. Rodiny se rozpadají a jedinou starostí je, aby děti nezůstaly na ulici. Jaký to má vliv na jejich vnitřní růst, na to se nechce myslet. Ale vezměme si i docela normální městskou průměrnou rodinu. Oba rodiče chodí do zaměstnání, z jednoho platu nemohou slušně žít. Dítě je jenom jedno. Naučí se dívat samo na televizi a hltat to, co tam vidí a pochytí. Od matky slyší jenom dobré povzbuzení, které se musí dvakrát či třikrát opakovat: "Pojď se najíst!" Matčina mluva, která u rostoucího dítěte vytváří citovou a morální podobu dítěte, se zredukovala na tyto povely. Sourozence nemá. Hledí se tedy co nejdříve osamostatnit a žít někde venku na ulici. Kde to je, to rodičům nepoví. Rodný dům je pak jenom hotel ke spaní a laciná stravovna.

Politici tuto situaci přehlížejí, psychologové to pozorují, ale jejich pozorování jim málokdo otiskne. Není divu, že se 2. vatikánský sněm tolik zabýval otázkou rodiny, snaží se oživit smysl pro její důležitost a hlavně poukázat na její duchovní strukturu. Tuto povinnost necítili staří Otcové církve. Jejich spisy pocházejí převážně z mnišského prostředí. Považovali za své povolání ukázat pohanskému světu krásu panenství, plodnost celibátu těch, kteří pro lásku ke Kristu opouštějí otce a matku. Jsou však přesto i mezi nimi někteří, hlavně ti, kteří se stali biskupy ve velkých městech, kteří si plně uvědomili, že začátek opravdu lidského a duchovního růstu člověka je v dobré rodině. Mezi nimi vyniká sv. Jan Zlatoústý. Jako biskup světáckého velkoměsta Cařihradu poznal, kam jde společnost, ve které upadne vliv dobré rodiny. I mnichy, kteří dobrovolně a svatě zvolili celibát, napomíná: "Nemluv pohrdlivě o hnízdu, z kterého jsi vyšel!"

Bylo tehdy všeobecné chápat křesťanskou dokonalost jako rozvinutí obrazu Božího v duši. K tomu totiž Bůh člověka stvořil, ke svému obrazu a podobenství. Zlatoústý si všiml, v jaké souvislosti ten text v Bibli čteme. Je to hned v první kapitole Genese (Gn 1,27): "Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil." Neuskutečňuje se tedy tento ideál o samotě, ale ve společenství muže a ženy, v rodině. Jak tomu máme rozumět? Nemůže tu být ideálem Bůh, ke kterému došli filosofové. Ten je jeden a proto také osamocený. Křesťanský Bůh je také jeden, ale je to jednota docela zvláštní, je to jednota tří Osob v nejsvětější Trojici. Existuje tedy jakoby rodina Boží, intimní společnost osob, které si jsou úžasně blízké. Sv. Augustin si trápil hlavu, aby to nějak logicky pochopil. Podle tradice se mu zjevil anděl ve formě dítěte, které si hrálo na břehu moře a pokoušelo se přelít oceán do malé kaluže, kterou si vyrobilo. Když Augustin je napomenul, aby se nepokoušelo o nemožné, dostal andělskou odpověď : "Bylo by to snazší než tvoje přelévání Boží nekonečnosti do tvého maličkého lidského rozumu."

Rozumovou spekulací si tedy tajemství božské Trojice těžko vysvětlíme. Ale Bůh sám nám je přiblížil obrazem v lidské rodině. Otec tu je pochopitelně obraz první božské Osoby, Boha Otce. Od něho vychází iniciativa ke společné činnosti. Děti jsou obrazem druhé božské Osoby, Syna. Ten je totiž výrazem Otcovy mysli a jeho vůle. Proto také v dobré lidské rodině děti myslí a jednají v souladu s myslí a vůlí rodičů. Otce a Syna na nebi spojuje nekonečné pouto vzájemné lásky. Jejím vyjádřením je Duch svatý. V rodině lidské na zemi je ta láska zosobněna matkou, ona tu zobrazuje Ducha svatého. Je to tím výraznější, když si vzpomeneme, že v hebrejštině a v jiných semitských jazycích slovo "duch" je ženského rodu a že čteme u syrských Otců výraz "matka Duch svatý".

Ale vraťme se zase k sv. Janu Zlatoústému. Když tedy prezentoval rodinu jako Boží obraz na zemi, mohl slyšet námitku: Proč jsi tedy ty sám zvolil celibát a proč chválíš mnišský způsob života jako dokonalejší než rodinný? Cítí se proto povinen odpovědět a činí to takto. Prvním základem rodiny je vzájemná láska. Je to ctnost, která pochází od Boha a k Bohu směřuje. Její růst se tedy nesmí zastavit. Směr tohoto růstu se dá snadno naznačit. Odpovídá růstu zjevení od Starého do Nového zákona, tj.od tělesného k duchovnímu. Takovou dynamiku má i láska mezi lidmi. Najdou se tu ti, kteří se přesvědčí, že lépe a plněji ji uskuteční duchovně než tělesně. Ti tedy slibují celibát. Nechápou jej jako protiklad ideálu manželského, ale jako jeho zdokonalení. A co ostatní, kteří do manželství vstoupili a se zavázali tímto spojením? I jejich vzájemný vztah se musí soužitím zduchovňovat postupně. Věkem ubývá přitažlivosti tělesné, musí tedy muže a ženu víc a víc sdružovat osobní přátelství a společná láska k dětem. Jen tak se manželství nerozpadne, ale naopak utvrdí a stane se opravdu šťastným. Tak tomu je všude tam, kde člověk napodobí Boha věčně blaženého.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 16. 5. 2008
(Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.