Papež, peníze a český kapitalismus

26. 9. 2008 Jan Štětka

Papež Benedikt XVI. označil minulou sobotu při bohoslužbě před pařížskou Invalidovnou touhu po penězích za kořen všeho zla. Tak přímočaré sdělení zní českým uším hodně divně.

Nebourali jsme snad před dvaceti lety rovnostářský socialismus, aby se ti schopnější z nás mohli svobodně povznést nad průměr? Vždyť celá tuzemská znovuvýstavba kapitalismu byla hned na začátku předznamenána sloganem o "penězích až na prvním místě" a dnes už se vášnivě točíme na kolotoči hypervýhodných slev, PX burzovních indexů, zisků z privatizace, hrubého domácího produktu či spořicích kont. Po penězích se sápe stát, čísly a zvyšováním výkonů žijí ministři a vůbec všichni politici.

Také víme, že na vydělávání peněz je postavena celá novověká západní civilizace, nakonec ani vatikánský aparát se neživí vzduchem jako ptactvo nebeské. Není tedy papežův odsudek pokrytecký? Přehnaně mravokárný?

Není. S touhou po penězích je to odjakživa jako s touhou po alkoholu: v rozumné míře prospívá, v nerozumné škodí. Může být stejně jako plyn dobrým sluhou, ale zlým pánem. Připomínat si tuto pravdu je nutné.

Není náhoda, že v západním světě, kde varovná slova před hrabivostí a závistí mohla ve druhé polovině dvacátého století kontinuálně dopadat na svobodnou tržní společnost, je tolik bohatých podnikatelů-filantropů typu Billa Gatese, George Sorose či Warrena Buffetta.

"Úspěch je, když vás mají lidé rádi," prozradil nedávno Buffett v rozhovoru pro týdeník Ekonom své životní poznání. Jak prosté. Dozrát k podobné moudrosti je ovšem snazší tehdy, když je touha po penězích nejen ukojitelná, ale i ukojena.

Jenže v Česku stejně jako v celé východní Evropě jsme u bohatnoucích podnikatelů zatím svědky spíše pošetilého hromadění. Jistě, nejdivočejší devadesátá léta s pozlacenými rolls-roycy a nevkusnými vilami ve stylu podnikatelského baroka máme za sebou. Ale ani dnešní střízlivě funkcionalistické rezidence či nově zakládané soukromé školy ještě nevyjadřují zmoudření naší byznysové elity. Nadřazené off-roady, čtvrtě vyvolených se zákazy vjezdu normálním smrtelníkům, neochota veřejně mluvit a nést odpovědnost za své podnikání - na této úrovni se zatím zastavil růst první a možná už i druhé generace českých podnikatelů.

Někteří se však už přece jen dotkli stropu a vážně pochopili, že více než jedno letadlo, dvě vily, jeden zámek, jednu jachtu či pět milenek v životě nevyužijí. A už si kladou otázky, komu by svými prostředky mohli prospět a komu jednou své jmění předají. Developer Ivan Passer z Passerinvestu zvelebuje ve jménu své adventistické víry vísku na Benešovsku, bývalý šéf Mostecké uhelné Antonín Koláček se věnuje buddhistické meditaci, nejbohatší Čech Petr Kellner vyznává na Pražském hradě Shakespeara. Soukromé peníze už tečou na výchovu dětí v rozvojových zemích, na budování uměleckých sbírek, na zvelebování památek. Možná, až se naše nadace stanou důvěryhodnějšími, dojde i na odkazy velkých majetků.

Papež má pravdu, že touha po penězích, a nikoli peníze samotné jsou zdrojem zla. My na východě jsme navíc poznali, že démona hrabivosti ještě více škádlí zákaz peníze shromažďovat. Na zmoudření bohatých teď musíme čekat.

Zdroj: Týdeník Ekonom

(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 18. 9. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.