Otče náš

Homilie k 31. neděli v mezidobí

7. 11. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Potkal jsem jednoho katolického řeholníka. Právě se vrátil z Indie. "Co vás přimělo k tak daleké cestě?" - "Bylo tam setkání mezi křesťany a hinduisty o modlitbě." - "Bylo to zajímavé?" - Značně i málo, podle toho, jak se k otázce někteří postavili."- Nejsou takové diskuse dnes ojedinělé. Způsoby modliteb převzaté z dalekého východu dnes někteří doporučují i pro katolické řeholníky. Pochopitelně se ptáme, co z těch metod můžeme přijmout a co je nám křesťanům vlastní. K tomu poslouží i krátká úvaha o historii modlení.

Nechoďme tuze daleko. Začněme tím, co přímo předcházelo biblické zjevení. Jak se modlily staré semitské národy? Odhadují to ze slov, kterými modlitbu označovali. Vynikne tím několik základních prvků. Zaprvé si lidé uvědomují, že existují ve světě vedle nich nějaké vyšší bytosti, bohové. Mohou zasahovat do našeho života. Je tedy záhodno, abychom s nimi navázali nějaký styk. Abychom si je naklonili, je užitečné dát jim nějaký dar, oběť a oslavovat je nějakými chvalořečmi a písněmi. Tím je snad přilákáme k nám blíž a pak se odvážíme je o něco prosit. Kdo má takové modlitby přednášet? Ve staré společnosti, jak se zdá, byl kult výhradně veřejný. V Mezopotámii přistupoval k bohoslužbě král nebo královna a slova modlitby předčítal jejich písař.

Bývaly tyto modlitby vyslyšeny? Málo o tom víme. Ve škole jsme se učili mnoho o bozích Řeků, ale to jsou mytologie víc básníků než náboženské zprávy. Řečtí bohové bydleli na Olympu a mnoho se o svět nezajímali. Lid se však nejvíc bál bohyně spravedlnosti, Nemesis, která stihne každého i skrytého viníka. Protože bohové znají budoucnost, chodili zástupy do Apollónovy věštírny v Delfách, ptát se na radu při velkých rozhodnutích. Jinak se však předpokládalo, že svět řídí přírodní zákony a bohové tu nemají mnoho místa.

Židé, jak je známe ze Starého zákona, navazují na semitské prostředí, ze kterého vyšli. Ale náboženský postoj se nesmírně prohlubuje. Stará náboženství věřila, že bohové někdy zasahují do našeho života, ale děje se to zřídka, vyjímečně. Bible naopak učí od první stránky, že je svět a všechen život od Boha, že se bez něho nic nehne. Ze zkušenosti to Židé poznávali z osudů vlastního národa. Jeho dějiny se nedají vysvětlit jinak než stálým vedením Božím. Zapomenout na Boha vede vždycky ke katastrofě. Obracet se k Bohu v modlitbě patří k identitě života. Písmo přirovnává poměr člověka k Bohu k manželství. Musí tu tedy být stálý rozhovor, o všem je potřeba rozhodovat společně.

Pohané se snažili božstvu přiblížit a nějak si je naklonit. Židé poznali z vypravování o babylónské věži, že je to marný pokus. Ale je také nepotřebný, protože Bůh sám stále z nebeských výšin sestupuje ke svému lidu a prokazuje mu dobrodiní. Proto první modlitba zbožných není prosba o něco, ale děkování za všecko dobré, co dostávají. Modlitby v synagogách tedy začínaly připomínáním všeho dobrého z minulosti a pak teprve se přidávala prosba, aby Hospodin pokračoval ve své péči o svůj lid a o každého jednotlivce zvlášť. Za jednu věc však bylo potřeba prosit konkrétně: za odpuštění hříchů, za to, že tak často na Boha zapomínáme a obracíme se jinam. Takový hřích proroci přirovnávají k manželské nevěře, ale ujišťují, že je Bůh vždycky ochoten nevěrnou duši přijmout znovu do svého náručí.

V tomto duchu byli vychováváni a žili tzv. spravedliví Starého zákona. Jedním z posledních je sv. Josef, pěstoun Krista. O něm to dosvědčuje evangelium (Mt 1, 19). On učil prvním modlitbám i hocha Ježíše. Jak se modlil Ježíš později? Zachovával tradici svého národa, měl v úctě chrám, navštěvoval synagogy. Ale vedle toho víme, že se modlíval často o samotě, občas i celé noci. Málo o tom můžeme povědět. Ale z toho, co čteme o jeho křtu v Jordáně(Mk 1, 9-11) a o proměnění na hoře Tábor (Mk 9, 2-8) se dozvídáme, že nemluví jenom on k Bohu, ale že nebeský Bůh mluví k němu jako Otec, ujišťuje ho, že jeho milovaný Syn. Proto se Ježíš obrací k Bohu oslovením "Otče".

Vědomí božího synovství je pro Krista zdroj velké útěchy v modlitbě. Je si jist, že za cokoli prosí, Otec jej vždycky vyslyší. Ale on ze své strany nechce žádat nic jiného, než to, co je vůle Otce. Je to pro něho zdroj velké útěchy, ale také zkoušky a oběti, jak to dosvědčuje jeho modlitba před utrpením v olivové záhradě. Tam nad všemi ostatními city převládne slovo, zachované v Ježíšově mateřštině: "Abba, Otče".

Jak tedy máme v této souvislosti vysvětlit bolestný výkřik Krista na kříži: "Bože můj, proč jsi mne opustil"? (Mk 15, 34). Vtělení předpokládá, že Bůh přijal na sebe všecku lidskou slabost, tedy i úzkost smrti. Ježíš tu cituje slova žalmu, která to vyjadřují (Ž 22, 2). Ale to opuštění od Boha je vyrovnáno prvním oslovením: "Bože můj, Bože můj". Ježíš i zde cítí Boha jako svého Boha, od kterého se odloučit nemůže.

Svou vlastní zkušenost předává Ježíš i svým učedníkům, které učí modlit se "Otče náš". To ovšem předpokládá mít k Bohu úplnou důvěru a modlit se v souhlasu s jeho vůlí. Sami bychom toho nebyli schopni, proto nás vybízí Ježíš, abychom se modlili jeho jménem a spolu s nim. Církevní modlitby tedy končí typickým závěrem. Za cokoli prosíme, je to vždycky "skrze našeho Pána Ježíše Krista, který s Bohem žije a kraluje po všechny věky věků".

V této souvislosti teď můžeme odpovědět na otázku, kterou jsme si položili na počátku o užitečnosti diskusí o modlitbě s členy jiných nekřesťanských náboženství. Modlitba, jak jsme konstatovali, může užívat různých slovních výrazů a gest podle mentality různých národů. Jsou různé metody, jak se k modlitbě soustředit, tak aby vycházela z celého srdce. To všecko můžeme přejímat od jiných, je-li to lepší. Ale nikdy nemůžeme ustoupit od toho, co je typicky křesťanské, tj. abychom se modlili skrze našeho Pána Ježíše Krista k Bohu, který je naším otcem.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 31. 10. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.