Odpovědnost za svět

Homilie ke 9. neděli velikonoční

11. 6. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Učitelka na obecné škole se pokoušela žáčkům vysvětlit, co znamená slovo odpovědnost a pak se zeptala: "Kdo mně dá nějaký příklad?" Petřík chtěl být duchaplným a přihlásil se: "Prosím, když se utrhne jeden knoflík u kalhot, ten druhý má dvojnásobnou odpovědnost." Celá třída se řehonila, ale učitelka si v duchu vážně pomyslela: Šťastné děti, že větší odpovědnost ještě nemají! Na nás se ta tíha valí den ze dne větší a na dovršení všeho jsem i v kostele slyšela kázání, že musíme cítit odpovědnost za celý svět.

Odpovídá to skutečně tradičnímu učení Otců církve, vracejí se k tomu často. Bůh stvořil svět, vytvořil celou skutečnost svým slovem. Ale ke světu patří i poslední Boží dílo, nejdokonalejší ze všech, tj. člověk, stvořený k obrazu a podobenství Božímu (Gn 1,26-27). Protože má Boží vlastnosti, především život a aktivitu, nemůže pasivně přihlížet k stvořenému světu. Jak se to má projevit?

Primitivní člověk se světa bál, zvláště neprozkoumaných oblastí: hustých lesů, vod, močálů, hor. Ta bázeň ho vedla k jakémusi náboženskému postoji, k touze být zadobře s tajemnými bytostmi, které tam bydlí. Tento strach ze světa jsme postupně ztráceli s pokrokem techniky. Začínáme věřit, že si můžeme se světem dělat, co chceme. Vody potekou, kde chceme my. Lesy, kterých se primitivové báli, dnes rostou jenom tam, kde se o ně staráme. I živočichové se množí naší pomocí. Lev, starodávný král přírody, je zákonem chráněn jako muzejní exemplář. Ale co ten smog nad městem a co ty otrávené potoky? Je to ještě příroda? Najednou se nás zmocňuje jiný strach. Není to bázeň z přírody, ale je to bázeň o přírodu. Co se z ní v blízké době stane? Bude ještě vzduch dýchatelný, města obyvatelná, pole oratelná?

Člověk je pán přírody. To říkají dnešní ateisté a tak hovořili vždy i křesťanští autoři, kteří bojovali proti pověrčivému kultu přírodních živlů. Rozdíl je však v tom, jakou odpovědnost pán světa na sebe chce vzít. Staré římské právo definovala vlastnictví, panství nad něčím, jako právo věci užívat anebo i zneužívat. Moderní zákonodárství se naštěstí snaží v zneužívání věci omezit jednotlivce i společnost. Poukazuje se právem, že nic nepatří jenom jednomu, že je to k užitku všem, kteří tu jsou dnes a kteří přijdou po nás. A přece vidíme denně, jak málo se ta zásada uskutečňuje i tam, kde se nejvíc hlásá.

Divíme se tomu? Představme si, že by uskutečňovalo umělecké dílo deset různých malířů nejrůznějších směrů a že ani jeden z nich by se nezajímal o to, jaký byl původní nárys. Takovou restauraci obrazu by památkový úřad zakázal. Obdivuhodné umělecké dílo, kosmos, vesmír, přepracovávají stále miliardy a miliardy lidí, ale jeho základní ideu už ztratili. Může to jinam vést než ke katastrofám?

A přece je náprava na pohled snadná. Slovem Božím všecko vzniklo a vzniká. Nezbývá, než vzít zase Boží slovo jako normu přetváření světa. V evangeliu se Boží slovo přirovnává k semenu, hozenému do orné půdy. Co může zemědělec jiného udělat k dobru svému a k dobru svého pole, než dát dobrému semenu růst, neudupávat je, nesít do rostoucí pšenice koukol?

Život podle Božího slova vždycky křesťané chápali jako cestu ke spáse vlastní duše a současně jako záchranu duší ostatních lidí. O záchranu světa však asketi nejevili vždycky dost zájmu. A sama příroda se nám představuje jako naprosto nevědomý živel, a přitom nebezpečný. Kámen nás může zabít, vítr a voda zničit a unést. Kdyby však nás příroda tisíckrát zabila a ukázala nám svou převahu, přece jsme větší ona. Ona to totiž neví a my to víme, uvědomujeme si to, poznáváme to.

V tomto poznání pak je i naše osvobození. Poznali jsme přírodní síly a zákony. Ale jsme schopni jít dál. Prohlédnout i tyto neoblomné principy skrz na skrz a objevit tam na dně jakoby "tvář pod pavučinou" Boha živého, ke kterému voláme "Otče náš" a který k nám mluví skrze svého syna Ježíše Krista. Už se nedivíme jako židé v evangeliu: "Kdo on asi je, že ho poslouchá i vítr a jezero"? (Mk 4,41). Víme, že celá příroda i její zákony jsou zavěšeny na tvůrčím slově Otce Stvořitele a mají určené místo ve spasitelném díle jeho Syna. Protože jsme i my jeho synové, leží příroda u našich nohou, aby nám sloužila a v Bohu slyšela i náš tvůrčí hlas.

Ale přece se tu vidí i něco opačného. Co Bůh vytvořil, se dá charakterizovat jediným krátkým slůvkem: ráj. Ale hned nato začíná v Bibli historie člověka, skutečnost hříchu, zničení ráje, úrodná zahrada se zaplní trním a bodláčím. Dnes bychom možná řekli smogem, odpadky, řeky plné ryb se proměnily ve špinavé a jedovaté stoky. Nemá tedy pravdu Rousseau, když píše, že všechno vychází čisté z rukou Božích a všechno se hned zašpiní lidskýma rukama? Zdá se, že to odpovídá úplně Bibli. Odpověděli bychom na to: Bibli to odpovídá, ale ne úplně, je to jenom jedna stránka věci, ale ne celá, jenom negativní, ta pak se nedá pochopit bez druhé stránky, pozitivní, která je podstatná.

Otcové církve říkají, že byl Adam, a v něm ostatní lidé, povolán, aby svou prací dokončili dílo, které Bůh svým stvořením započal. Boží mistr jakoby udělal skicu na plátně a učedníku dal do ruky štětec, aby umělecké dílo dokončil. Je tu ovšem riziko, že ten, komu bylo dílo svěřeno, je zkazí. Stalo se to už na počátku a stává se to neustále. Ale právě ten neúspěch nemá vzbuzovat pocit bezmocnosti, ale víru, že máme i mnoho možností stále napravovat, zpustošenou zahradu stále znovu obdělávat, osívat a zavlažovat prací podle Boží vůle. Musí se to ovšem dít společně, se stálým ohledem na druhé, protože široký svět je bydliště všem společné. Společné práci spojené s modlitbou Bůh požehná.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 30. 5. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.