Obrazy mluví
Homílie k 2. neděli v mezidobí
24. 1. 2008 Tomáš kard. Špidlík
Když za války hitlerovská vojska obsadila Paříž, jeden z nacistických důstojníků, který se zajímal o malbu, se dozvěděl, že tam zůstal Pablo Picasso. Chtěl se ze zvědavosti podívat na jeho obrazy. Přepadl ho v dílně, když mistr stál v hněvivé náladě před novou opravdu kuriózní malbou. Byla tam zmatená smíšenina linií a barev. Měl to být typicky picassovský portrét Evropy z r. 1940, tj. z plného vojenského řádění. Důstojník se s úšklebkem podíval na obraz a optal se jízlivě: "To jste udělal vy?" Picasso odpověděl stejně sarkasticky: "To jste udělali vy." Důstojník vycítil jízlivost a pronesl tvrdě: "Kdyby ta malba mluvila, mohl bych vás za ni nechat zavřít." Opravdu obrazy nemluví?
To by jistě nebylo v tradici církve, rozhodně ne v programu východní ikonografie. Tam se opakuje programově text Symenona Soluňského: "Vyučuj slovy, piš v listech, maluj barvami podle tradice; malba je tak pravdivá jako Písmo, milost Boží je v ní, protože to, co se zobrazuje je svaté." Kostely jsou ozdobeny obrazy a církev je považuje za svaté. Ve Starém zákoně byly zakázány, protože tu bylo stálé nebezpečí modloslužby. Začaly se však množit v Novém zákoně. Otcové církve to odůvodňovali tím, že při vtělení Krista sám Bůh vymaloval svůj hmotný obraz, který pak napodobujeme. Vznikla také legenda o sv. Lukáši, o kterém se tvrdí, že namaloval první obraz Panny Marie. Odůvodňuje se tím princip: Co se dá vyjádřit slovem, může se povědět i obrazem. Malbám v kostele začali ve středověku říkat "Bible pro ty, kdo neumějí číst". Biblické texty mají dvojí vlastnost: učí to, v co máme věřit, ale je v nich současně i zvláštní síla a přítomnost Boží, protože jsou inspirované Duchem svatým. Tytéž dvě vlastnosti se připisují tedy i svatým obrazům: mají učit víru a svým způsobem i zpřítomnit toho, kdo je zobrazen.
Na
Východě proto přirovnávali funkci malíře ikon k funkci kněžské. V
jedné malířské příručce se píše: "Kněz nám nabízí Pánovo
tělo v liturgické bohoslužbě silou slov, malíř to dělá
obrazem." Klade se tedy požadavek, aby se k malbě připravoval
duchovně. Na Athosu byla škola pro ikonografy.Ti se museli často zúčastnit
liturgie, modlit se, studovat křesťanskou nauku. Ku konci takového kursu
se podrobovali zkoušce tím, že namalovali jako první obraz scénu Proměnění
Páně na hoře Tábor. Umělec tím měl dokázat, že je schopen vidět svět
ne jenom profánně, ale duchovně, jako ve světle vidění na hoře. Některé
obrazy se uctívají v kostelech jako "milostné", lid chodí k těm
místům na pouť. Odkud berou tu zvláštní sílu? Odpověď je jednoduchá:
jsou posvěceny silou modliteb mnoha poutníků. Každá modlitba posvěcuje
a posvěcené se stává místem setkání. Na Východě proto považují přenesení
svatého obrazu z kostela do muzea za jeho znesvěcení. Pavel Florenskij píše:
"Obraz, před kterým se nikdo nemodlí, je jako zazděné okno, svět
zakrývá. Cílem duchovního života je naopak vidět Boha ve všem jako v
obraze."
Tento program se snadno vysloví, zní sympaticky, ale málokdo si uvědomí, jak je obtížný pro člověka, který žije v technické mentalitě. Měl jsem příležitost o tom mluvit v Petrohradě, kde jsem uváděl v národním muzeu výstavu dvou malířů, které osobně dobře znám. Vyslovil jsem přitom tuto myšlenku: Žijeme v době obrazů. Televize nám je přináší z celého světa. Reklamní obrazové plakáty vidíme ve všech ulicích. Návody, jak použít přístrojů, se dávají kresbami. Ale přesto je neuvěřitelné, jak málo umějí lidé obrazy doopravdy číst a jak málo umělců vyjadřuje svými výtvory hluboké zážitky duchovní pravdy. Jeden ze současných ruských myslitelů mne doplnil. Poukázal na to, jak se rozšířily v západních zemích reprodukce starých ikon. Je to móda? On k tomu dodal: Existuje starý princip, že příroda nemiluje prázdnotu, hned ji hledí něčím sousedním zaplnit. Duchovní prázdnotu dnešních maleb doplňuje reprodukcí starých. Ale i to samo není nejšťastnější řešení. Krásné jsou staré gotické chrámy, ale nedá se to říci o jejich betonových moderních imitacích. Podobně je tomu s řemeslným napodobením starých ikon.
Nezůstávejme však jenom v negaci. Pedagogové si uvědomují, jak bývá nelogicky zanedbávána umělecká výchova ve školách. Studium literatury se omezuje na vypočítávání jmen jako v telefonním seznamu. O obrazech se skoro vůbec nemluví. A evangelium se vysvětluje v kostele, který je často ještě plný obrazů z minulosti, ale nikdo na ně neukáže, jsou tam, jakoby nebyly. Zapomnělo se na to, že ve středověku i chudí františkáni nešetřili penězi, aby ve svých chrámech dali možnost pracovat nejlepším umělcům své doby, kteří na stěnách vymalovali to, čemu se říkalo Biblia illiteratorum, viditelné čtení Bible pro ty, kdo nechodili do školy. Ale možná to byl právě tento dobře míněný výraz, který časem obrazy znehodnotil. Stávaly se druhořadnými. Inteligentním lidem se má víra hlásat raději slovem. Je to tak evidentní?
Obsahem víry jsou Boží tajemství, které přesahuje pojmové formule. Na koncilech se církev hleděla vždycky shodnout na pevných slovních termínech . Ale nezapomínejme, že i ty jsou symbolum fidei, tedy výrazy obrazné. Když na to zapomeneme, stane se z teologie, podle slov sv. Řehoře Naziánského, mrtvá technologie; dnes bychom řekli: počítačová hesla, Obrazy malované mají tu výhodu, že zjevují a současně zahalují. Vedou k tedy k meditaci v modlitbě, která postupně proniká k pravému pochopení náboženské pravdy. Jen tak se z obrazů profánních stanou obrazy svaté a jenom ty mají mít místo v chrámech.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 18. 1.
2008
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
