9. 7. 2008 (cbk)
Zdroj: Hospodářské noviny
Datum vydání: 8.7.2008
Strana: 6
Autor: Ondřej Soukup
Rubrika: svět
Oblast: Celostátní deníky
K plejádě ruských svátků, zavedených od rozpadu SSSR, se ode dneška přidává také Den rodiny, lásky a věrnosti. Nový svátek, jehož organizační výbor vede manželka nového ruského prezidenta Světlana Medveděvová, má z myslí Rusů vytěsnit cizorodý "katolický" svátek svatého Valentina.
8. červenec byl vybrán kvůli výročí pravoslavných svatých Petra a Jevfrosie Muromských. Podle legendy z 13. století se vládce jednoho ze severoruských knížectví zamiloval do prosté vesničanky Jevfrosie, která ho vyléčila ze zranění, utrpěných při souboji s obřím hadem. Bez ohledu na své dvořany si ji vzal. Manželství bylo šťastné a dlouhé. Umřeli ve stejný den a přáli si ležet ve stejné hrobce. Dvořané ale usoudili, že by se to nehodilo, a proto je pohřbili každého v jiném klášteře. Pokaždé se ale zázrakem těla ocitla v jednom hrobě. Kvůli tomuto zjevnému projevu Boží vůle byli v 16. století kanonizováni coby patroni věrné lásky.
Oslavy v duchu pop music
Program oslav je bohatý. V Petrohradu je centrem oslav Petropavlovská pevnost, která bude pro tuto příležitost vyzdobena kopretinami. To jsou totiž podle výroku Světlany Medveděvové "opravdu ruské květiny, symbolizující čistotu a věrnost".
Večer na Soborném náměstí gubernátorka Petrohradu Valentina Matvijenková uvítá novomanžely, nebo ty, kteří letos slaví zlatou či briliantovou svatbu, a předá jim dárkové certifikáty. Večerní koncert se má nést v duchu hvězd ruské populární hudby. A škarohlídi upozorňují, že naprostá většina vystupujících nemůže být dávána za vzor manželské věrnosti.
V Moskvě se bude slavit na více než 40 místech, krom jiného bude instalována bronzová "lavička smíření", jejíž svažující se konstrukce nedovolí rozhádaným milencům sedět, aniž by se nedotýkali. "Tahle lavička by se mohla v budoucnosti stát jedním z nejoblíbenějších míst pro zamilované," řekl předseda moskevského výboru pro turistiku Grigorij Anťjufejev.
V budoucnu bude i volno
Na myšlenku přišli obyvatelé Muromu a muromské oblasti, kteří sepsali petici, vyzývající k oslavám 850. výročí úmrtí obou světců. Iniciativu podpořila ruská pravoslavná církev. "V Rusku byly vždy velké a pevné rodiny, ale nyní přišla rodinná a demografická krize. Tento problém má kromě ekonomického faktoru také duchovní rozměr, a proto musíme v našich tradicích hledat to, co pomůže současné společnosti", řekl na tiskové konferenci metropolita Kirill.
Ten zároveň odmítl, že by se jednalo o pokus o vytlačení sv. Valentina, který se v Rusku překvapivě rychle uchytil. "Tenhle katolický svátek je slaven jako den zamilovaných, ale zamilovanost ne vždy končí sňatkem, a tím spíše věrností," připomněl metropolita.
Jak zdůraznili organizátoři, zatím jde o iniciativu nevládních organizací. "Pokud se svátek lidem zalíbí, tak předneseme nejvyššímu vedení země návrh na jeho vnesení mezi státní svátky a tím pádem bude 8. července volno," slibovala na tiskové konferenci viceprezidentka Ruského fondu kultury Taťjana Šumova.
Vzhledem k lásce Rusů ke svátkům všeho druhu, netřeba mít o osud nové tradice obavy.
* * *
Zdroj: Hospodářské noviny
Datum vydání: 8.7.2008
Strana: 7
Autor: (čtk)
Rubrika: svět
Oblast: Celostátní deníky
Interpretace hebrejského textu na starověké kamenné desce, nalezené před deseti lety, mění pohled na křesťanství a na jeho souvislost s judaismem.
Nápis na desce, který zřejmě pochází z prvního století před naším letopočtem, podle vědců z Kalifornské univerzity říká, že židé už v období před Kristem věřili v příchod mesiáše, který vstane z mrtvých.
Devadesát centimetrů vysoká deska byla nalezena v Jordánsku před deseti lety, větší zájem o ni ale vyvolaly až studie vědců z poslední doby. Kámen s 87 řádkami v hebrejštině vlastní izraelsko-švýcarský sběratel David Jeselsohn, který žije v Curychu. Vzácný nález ještě neprošel potřebnými chemickými testy a analýzami, podle listu International Herald Tribune ale jeho pravost nikdo nezpochybnil.
Většina textu popisuje vidinu apokalypsy, kterou světu zprostředkuje archanděl Gabriel. V textu je údajně také zmínka o tom, že svět očekává příchod mesiáše, který vstane z mrtvých po třech dnech.
Právě tato informace patří k základním pilířům křesťanství. Křesťané - na rozdíl od židů - věří, že Ježíš Nazaretský byl Boží syn a že byl po ukřižování vzkříšen. Pro jeho oběť ho osobně považují za svého spasitele. Židé dosud na mesiáše čekají.
Podle odborníků nyní zřejmě vzplane velká debata nad faktem, že zmínku o vzkříšeném mesiáši obsahuje už židovský text z prvního století před naším letopočtem. Někteří experti nyní údajně mohou začít argumentovat, že příběh o Ježíšově životě a zmrtvýchvstání nebyl spojen pouze s křesťanskou vírou, nýbrž že byl uznávanou součástí judaismu už před více než dvěma tisíci lety.
* * *
Zdroj: Idnes
Datum vydání: 3.7.2008
Strana: 1
Autor: Adam B. Bartoš iDNES.cz
Rubrika: domácí
Oblast: Internet - společnost a životní styl
Kardinál Miloslav Vlk se po zotavení z nedávného kolapsu vyjádřil v rozhovoru pro iDNES.cz ke zprávám o zvažovaném odchodu do důchodu. Nic prý neurychluje, i když by si rád užil penze v klidu. Mluví také o velkorysosti církve při majetkovém vyrovnání se státem. Na kameru pak požehnal čtenářům.
Pane kardinále, jak je to s vaším zvažovaným odchodem do penze? Média uvádějí, že přemýšlíte kvůli nedávným zdravotním problémům o dřívějším odchodu. Vy jste to na svých oficiálních stránkách uváděl na pravou míru. Z toho spíše plyne, že žádný dřívější odchod neplánujete. Jak to tedy je?
V současné době se v naší společnosti hovoří o tom, kdy se má odcházet do důchodu. V církvi je to tak, že biskup odchází do důchodu v pětasedmdesáti. To je stanovená hranice. Někteří kardinálové sice na jedné synodě chtěli, aby to bylo v osmdesáti, ale zůstalo se u pětasedmdesáti. A papež věc řeší tak, že biskupovi, který je zdráv a při síle, přidá ještě třeba nějaký rok. Toto se stalo, když jsem podal svoji demisi ve svých 75 letech a papež řekl - ještě dva roky. A kardinál Giovanni Battista Re, který je šéf biskupů v církvi, říkal, že to jen dva roky nebudou, že to bude ještě víc. Ty věci jsou známy. Dva roky běží, příští rok podám znovu demisi a uvidím, co papež řekne.
Takže nic neurychlujete, jen jste upozornil na to, že příště to prodloužení od papeže už nemusí přijít?
Já jsem už při tom prvním podání demise projevil zájem do důchodu jít, abych, když jsem ještě zdravý, mohl nějaký čas pracovat, ale bez břemena povinností a bez stresu. A teď mám v ruce trumf, který mohu vytáhnout, ale nemusím - to své zdraví. Uvidíme, jak to bude v květnu příštího roku.
Návrh je poslední šancí
Návrh majetkového vyrovnání byl dán takříkajíc k ledu. Vznikla speciální komise. Nebojíte se, že to znamená konec tohoto zákona? Nebo jste v tomto ohledu optimista?
Já jsem životní optimista a tento postoj se mi vždy vyplatil. Optimistou jsem i v tomto případě. Ono totiž to majetkové vyrovnání, jak je dnes připraveno, je poslední šancí. Církev šla až do krajnosti. Jako diecéze jsme řekli - milý státe, ten majetek si tedy nech a uděláme majetkové vyrovnání. Čili to je vstřícnost, která je mimořádná a kterou jsme projevili také proto, aby městům a obcím byl odblokován církevní majetek, který je kolem nich, a ony mohly stavět a rozvíjet se.
Ta města se velmi zasazovala, aby to bylo vyřešeno. A jestliže se v parlamentu a v té komisi bude jednat podle právních zásad a seriózních argumentů, tak ona komise nemůže dojít k žádnému jinému výsledku, než k jakému došla komise vládní a církevní.
Sněmovna má ale se zákonem, jak ho vláda předložila, evidentně problém. Nejen KSČM a ČSSD, tam je to celkem pochopitelné, ale také pětice poslanců z ODS. Není na čase pokusit se vyvrátit pochybnosti těchto pravicových poslanců?
Kdybychom do toho měli jako církev vstupovat, ukázalo by se, že jsme ne všechny položky dali na stůl a že se ne všechny požadavky realizovaly. Například zákon 218 z roku 1949 o hospodářském zabezpečení církví, který komunisté vydali, zrušil patronáty.
Každý kostel měl patronát, většinou to byli šlechtici či města. Ten patron měl opravovat střechy, fasády. Toto stát zrušil, povinnost vzal do svých rukou, ale neplnil ji. Poslední dobou, když se mluvilo o církevních památkách, tak se zmiňoval i padesátimiliardový vnitřní dluh. My jsme ale neřekli, milý státe, toto doplať. K těm 83 miliardám by se mělo připočíst i něco z toho vnitřního dluhu. Nebo majetek, který chtějí vrátit řády, byl z velké části zničený. A to by měl stát, když to vrací, vyrovnat. Ale my jsme to nežádali. Domnívám se, že jestliže ta parlamentní komise bude seriózní a nebude argumentovat jen ideologicky, musí dojít k závěru, že jsme byli velkorysí a nežádali všechno právě proto, aby se vyrovnání mohlo vůbec uskutečnit.
Před časem jste napsal, že odpůrci majetkového narovnání státu s církvemi svým odporem vlastně schvalují totalitní a protiprávní postupy komunistů a používají populistické, povrchní a nepravdivé argumenty. Myslíte opravdu, že poslance, kteří mají výhrady k onomu zákonu, lze takto jednoduše označit?
To vyjádření míří na poznámky, které politici často vyslovují, že církevní majetek vlastně církvi ani nepatří. A zpochybňují, že když ho stát padesát let využíval, že by se to mělo podle práva církvi vracet. Komunismus zničil právní cítění. Jeho nedostatek se dnes projevuje tím, že se lidé ptají - na co to ta církev potřebuje? Jde ale o spravedlnost. V pozemkových knihách byl onen majetek v 19. století zapsán a toho je potřeba se držet, protože v ústavě je právo vlastnické na významném místě. Jestliže to církvi patřilo a komunisté jí to odebrali, mělo by se to vrátit. Kdo je proti navrácení, staví se za to, co komunismus udělal, a zpochybňuje vlastnická práva.
Měl jste se setkat s poslancem Tlustým. Došlo nakonec k té schůzce?
K té schůzce nedošlo, a to proto, že jsem viděl, že zde zřejmě není dostatečná ochota k serióznímu dialogu. K dialogu s argumenty...
Myslíte, že Tlustý nepoužívá pravdivé argumenty a že je zbytečné s ním diskutovat?
Ano, protože říká, že 83 miliard je moc a přitom nemá v ruce věcné argumenty. Přišel s tvrzením, že sama církev v roce 1948 v seznamech svého majetku uváděla daleko nižší položky, než se uváděly v materiálu vládní komise.
Ten seznam, který citoval, ze 26. února 1948, tedy den po převzetí moci komunisty, byl sepsán arcibiskupstvím na popud pozemkového reformního zákona, kdy církev chtěla doložit, že církevní majetek nelze zahrnout do revize pozemkové reformy, neboť slouží k financování církve. Z tohoto odhadu ale není možné vyčíst, jaký majetek je do něj vlastně zahrnut. Pravděpodobně tam není zahrnut např. majetek řádů a rozhodně to tedy není úplný seznam toho, co církev vlastnila. Podobné je to s tvrzením, které argumentuje publikací inženýra Kalného "Církevní majetek a restituce". Sám autor této publikace uvedl, že jeho závěry jsou neúplné, poněvadž se opíral o neúplné údaje ministerstva zemědělství.
Církve neuvedly plné požadavky, které by mohly uvést, a jestli tedy poslanec Tlustý podezírá nás nebo tu vládní komisi, že tu částku postavila příliš vysoko, tak nemá pravdu.
Co říkáte na počty poslance Jana Schwippela, který navrhuje místo 83 miliard jen 62 miliard. I s úroky by to pak bylo místo 270 miliard pouze 204 miliard...
Já bych s čísly jako 270 miliard vůbec neargumentoval. To je také ukázka takového ideologického argumentování, protože ono vyhodnocení bylo 83 miliard. Ale stát to nechce zaplatit hned nebo do dvou let. Proto navrhl splácení rozložit do šedesáti let a církev na to kývla, což je určitým způsobem veliké riziko, které jsme podstoupili.
V tom případě ale podle ministerstva financí musí existovat během těch šedesáti let určité zúročení, protože měna se bude znehodnocovat, a těmi úroky se musí dotahovat míra inflace v předpokládaném průběhu šedesáti let.
Ze strany státu nebyla vůle to zaplatit dříve? Vždyť šedesát let je příliš dlouhá doba, několik volebních cyklů, několik vlád, několik premiérů. To je riskantní už jen proto, že některá další vláda by dohodu mohla, až by se dostala k moci, zrušit. O něčem takovém ČSSD mluví.
Ano, je to pravda. Do budoucna sice musí být různými smlouvami a sankcemi zajištěno, že to nějaká vláda nezruší, ale stát vycházel z toho, že podle principů a směrnic EU by to v případě okamžitého vyplacení enormně zatížilo státní rozpočet, a to by nebylo přípustné. Proto byla idea ministerstva financí rozložit to na šedesátileté období. My jsme na to kývli, abychom - a tady je zase vidět ta vstřícnost církve - umožnili tu dohodu.
Vládní návrh počítá s cenou 445 tisíc korun za hektar půdy. Tržní cena je přitom zhruba čtvrtinová. To poslance popudilo, připadá jim to neslušné vůči jiným restituentům, aby církev dostala v restitucích čtyřikrát více než jiní restituenti.
Řekl bych, že je zapotřebí být zase konkrétnější a vidět ten problém trochu historicky. Dám příklad. Pražské Řepy jsou z velké části postaveny na církevních pozemcích. To byla řádová nebo diecézní pole. A je otázka, jaká v tom odškodnění má být hodnota onoho pozemku. Má tou hodnotou být hodnota polí v tehdejší době? Nebo hodnota dnešní jako hodnota stavebních parcel? A proto ty ceny byly často zprůměrovány. Stát řekne, dobře, nebudeme vám za ty pozemky vyplácet tolik jako za parcely, protože to by bylo hodně vysoké, ale zase nebudeme vyplácet jen jako za cenu polí. To by bylo příliš nízko. Takže je zapotřebí to vidět celkově a dojít k nějaké dohodě. Ty problémy nejsou tak jednoduché, jak jednoduše a populisticky se někdy argumentuje.
Rodinu je třeba respektovat
Pane kardinále, co říkáte na sobotní pochod gayů v Brně? Souhlasíte s tím, aby se takto veřejně prezentovali?
Je tu střet řady věcí. V ústavě je zakotveno právo na vlastní názor a jeho hlásání. Ale je třeba zvážit, kde je pravda. Styl, který volí extremisté, a snaha prosadit svůj názor silou, to rozhodně není cesta. Na druhou stranu gayové se svou orientací zastávají jistý názor, ale je otázka, zda to slouží opravdu společnosti. Je v tom budoucnost? Takže právo na vlastní názor ano, ale je potřeba to vidět i z hlediska pravdy a jistých principů. Vidíme ve společnosti na mnoha místech střetnutí různých práv a svobod, ale ta práva je třeba řešit ne z hlediska citů, ale pravdy a principů. Církev hledí na budoucnost společnosti.
Poslední dobou si parlament pohrává se spoustou etických otázek. Chce uzákonit určité formy eutanazie, ministryně Stehlíková zase požaduje zákaz trestání dětí či připravuje studie, které mají zdůvodnit právo homosexuálních párů na adopci dětí. O čem svědčí snahy politiků přicházet s podobnými nápady?
Politici se neřídí podle pravdivých norem rozumu, ale podle veřejného mínění a toho, co si lidé myslí. Řídí se oportunismem, ale církev hlásá zákony, které jsou nejen Boží, ale i přirozené a člověku pomáhají.
Co církev v minulosti do světa přinesla, je například lidská důstojnost. Tu neodhlasoval žádný parlament a žádný systém, ale vychází z víry, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. A protože je tvor Boží, má tuto důstojnost. A má ji každý člověk a nelze mu ji odpírat.
Dnešní doba si ale v tradičních hodnotách příliš nelibuje a církvi, která je brání, vytýká, že je staromódní a že by z nich měla slevit. Jaké má tedy církev vůbec možnosti, aby nejen těmto tlakům odolala, ale naopak brzdila některé nejbláznivější nápady společnosti? A jaké má možnosti například u nás, kde je její vliv podstatně menší než jinde?
To není problém jen u nás, ale i v Evropě a vůbec celosvětově. Společnost cítí, že jí chybí nějaký společný základ, který by ji spojoval a sjednocoval. Přitom zde pro člověka existuje určitá suma zákonů, které se musí zachovat a které nelze bez nebezpečí popřít. Tak jako platí přírodní zákony a nelze se jim vyhnout, tak také v životě člověka jsou určité zákony a tradiční principy, které by se měly respektovat. Myslím třeba rodinu.
Všichni o ní říkají, že je základ společnosti, ale přitom nerespektují, že rodina je společenstvím muže a ženy. Je společenstvím, které má mimo jiné společnost reprodukovat. Dává základ budoucnosti, protože vychovává dítě. Ta výchova má být od muže a ženy. Má mít tyto dva jasné prvky. Když má dítě jen jednostrannou výchovu, není to dostatečné. Proto církev zdůrazňuje přirozenou rodinu mezi mužem a ženou.
Je katastrofální, že církvi se předhazuje tmářství, ale přitom je dnes církev instituce, která hájí rozum a racionalitu. Tendence ve společnosti jsou dnes mnohdy iracionální.
Zmínil jste jako tradiční a přirozenou hodnotu rodinu. Ale co například stát, národ? Někteří lidé zdůrazňují, že národním státům lidově řečeno odzvonilo a že nyní je čas na nějaké nadnárodní uskupení na jedné a zároveň rozdrobení do malých regionů na druhé straně. Není ale i stát a národ jakousi evropskou hodnotou, bez které by už Evropa nebyla Evropou?
Samozřejmě že existuje určitý vývoj ke globálnější společnosti, vývoj, který podporuje ono uvažování, že bychom neměli být uzavření do nějakých národních hranic a podle určitých etnických principů, ale že je potřeba určitá kooperace. To je fakt. Ale stejně tak se asi dost dobře nedá uvažovat o nějakém totálním rozplynutí národních států, protože jsou tu etnické faktory a řada dalších věcí, které nás spojují. Myslím, že je zapotřebí určité otevření se národních celků, aby spíše s těmi druhými spolupracovaly. Čili, řekl bych, že jde o zachování obou hodnot a neabsolutizování jedné nebo druhé.
Neztrácí Evropa své tradiční hodnoty i kvůli přistěhovalectví a ideologii multikulturalismu? Některé západní země jdou tak daleko, že se samy a dobrovolně vzdávají svých tradičních zvyklostí, aby neurážely imigranty.
Hrozí nám nebezpečí islámu. Islám je jiná kultura a existuje v něm úzké spojení náboženství a státu. To, co křesťanství po pádu římské říše přineslo, je oddělení světské sféry a sféry církevní a toto muslimové vidí jinak, protože za sebou nemají evropský vývoj. Jsou velmi zakotveni ve víře v Boha, a protože Evropa své kořeny opustila, tak najednou islám, který se sem valí, je pro ni ohrožením. Muslimové si myslí, že jsme zradili své kořeny a tradice, a předkládají nám ty své. Myslím si tedy, že bychom se měli vrátit k vlastním pevným základům a hodnotám, jejichž kořenem je křesťanství. Těmi je třeba právě i lidská důstojnost a svoboda člověka, která v islámu není. To je vidět i v tom, jaký mají vztah k ženě. Toto jsou naše kořeny a my bychom je měli ctít.
* * *
Zdroj: Šíp
Datum vydání: 8.7.2008
Ročník: 4
Číslo: 158
Strana: 7
Rubrika: POLITIKA
Oblast: Celostátní deníky
Praha - Plamenný projev předvedl předseda ČSSD Jiří Paroubek v Betlémské kapli během připomínky památky Jana Husa, který byl před 593 lety upálen v Kostnici. Do Betlémské kaple doprovodila Paroubka jeho manželka Petra, oblečená do elegantních bílých šatů. Sociálně demokratický předseda Paroubek je velkým příznivcem Církve Československé husitské. Při svatbě s Petrou byl oddán právě biskupem této církve. "Paroubek promluvil typicky, jazykem břitkého husity, a chyběl mu jen palcát," komentoval vystoupení politika v Betlémské kapli jeden z přítomných církevních hodnostářů. Dodal, že Jiří Paroubek podtrhl význam Jana Husa, který byl nejen teologem, ale také odborníkem na pravopis českého jazyka. Po skončení bohoslužby odešel Jiří Paroubek s chotí a dalšími hosty na soukromou večeři do řecké restaurace.
(ric)
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 8. 7.
2008
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
