Meditace písma

Homilie k 3. neděli velikonoční

15. 4. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Ptala se matka Petříka: „Chodíš na katechismus, umíš zpaměti odpovědi, které tam jsou na otázky?“ Petřík matku překvapil svým prohlášením: „Pan kaplan nám říkal, že je lepší, když se naučíme zpaměti texty z evangelia, abychom jich pak mohli použít, když se naskytne příležitost.“ Matka se podivila této moudré radě a povzbudila chlapce, aby tak dělal. Jednoho z následujících dní ho šla ráno vzbudit: „Petříku, vstávej rychle!“ Ten se nedbale otočí a prohlásí vznešeně: „Ženo, má hodina ještě nepřišla.“

Užil tedy textu Písma při denní příležitosti a zdá se, že ho tentokrát nepochválili. Ale praxe sama, které ho chtěli naučit, je stará. Od prvních dob patřilo ke křesťanskému životu čtení Písma, alespoň úryvků při liturgii. V klášteřích bylo četba někdy dlouhá. Nemohlo se však předpokládat, že si čtené všichni hned zapamatují a že by jim hned posloužilo k praxi. Proto doporučoval svým mnichům sv. Pachomius, aby každý den o něčem z Písma rozjímali. Jak to dělali? Docela prostě. Z dlouhé četby si vybrali jen jeden verš, který jim připadl vhodný, a ten si během dne v duchu nebo i nahlas opakovali, např. „Ochraňuj mne, Bože, k tobě se utíkám“ (Ž 16,1). To se dobře hodilo, když byla práce plná překážek. „Hospodin je můj pastýř, nebudu se báti“ (Ž 23,1). To si v moderní době říkal jeden student, který měl velký strach ze zkoušek.

Ale nemusí to být vždycky hned tak bezprostředně praktické. Jde spíš o to, abychom v záplavě mnoha smíšených dojmů zvenčí neztratili ducha evangelia. Je to praxe velice jednoduchá, jakoby primitivní, ale poslouží i lidem inteligentním. Dá se to ukázat na příkladu jednoho dobrého duchovního, který se přiznal, že to byla jediná cesta, která mu pomohla. Brzo potom, co vyšel ze semináře, se dostal na místo, kde ho práce doslova zavalila od rána do večera. Byl z toho nešťastný. Vždyť se nemodlím, nerozjímám, co ze mne bude? Úplný pohan! Ale na radu svého duchovního otce si pomohl v nouzi. Hned ráno, když vstal, naučil se zpaměti jednu větu z evangelia. Tu pak si v duchu opakoval při každé vhodné i nevhodné příležitosti: u snídaní, před tím než vzal telefon, v autobuse. Druhý den si vzal hned větu další. Za rok se s radostí přiznal, že mu nebylo evangelium nikdy tak blízké a nikdy je tak konkrétně nevnímal, jako teď, když by se zdálo, že má v hlavě tisíce jiných záležitostí, na které myslet musí.

Ale právě tu je jádro problému. Zaměstnaní mívají v hlavě tisíce různých problémů a jsou vždycky rádi, když se jednoho zbaví a mohou na něj zapomenout. Nad těmi mnoha myšlenkami, které se střídají a jedna vytlačuje druhou, zvítězí ta, která je stálá. Proniká z vědomí do podvědomí a sama se vrací, kdykoli je k tomu čas. Této psychologické zkušenosti užívají i reklamy na zboží. Jdete městem a na každém rohu ulice se čte, že ten a ten nápoj nejlíp osvěží unaveného. Nevěnujete tomu pozornost a nezajímá vás to. Ale pak se náhodou stane, že potkáte známého, pozve vás na kousek řeči a zeptá se, co může nabídnout k pití. Automaticky řeknete jméno toho, co bylo hlásáno na rozích ulice. Tohoto psychologického násilí zneužívaly některé totalistické režimy v tzv. vymytí mozku. Vypravoval jeden misionář, který se v době jednoho tuhého režimu dostal do temného vězení, kde pořád cosi zaznívalo v amplionu. Trpěl tím velmi, ale doufal že to přežije. Přežil to, dostal se z vězení, ale byl ze země vypovězen, protože se u soudu přiznával k tomu, že je ve službě kolonialismu a že je špion. Dodnes neví, co všecko říkal. Bylo to všechno nahrané v tom amplionu, který ve vězení mu hučel ve dne v noci.

My chválabohu dnes ve vězení nejsme, ale nám ve dne v noci zaznívají do pozornosti věci, které nás nezajímají a zatěžují. Dobrou obranou proti tomu je jedna stálá myšlenka, kterou si sami přejeme podržet. Je to ta, která odpovídá naší duši. Bereme-li tu myšlenku z Písma svatého, brzo zjistíme, že Písmo a vnitřní hlas srdce mluví stejně a že se navzájem utvrzují. Proto se Písmo nemá jenom číst, ale je určeno k meditaci. Výraz meditace je sám v sobě zajímavý. Vzali jsme jej z latiny, meditari, ale i to navazuje na hebrejské slovo haga, které znamenalo původně šuškat, polohlasně šeptat, uprostřed jiných lidí si říkat sám pro sebe něco svého, po případě to sdělit nejlepšímu příteli. Metaforicky to nazvali latinští mniši také ruminatio, přežvykování. Zvířata, která nazývají přežvýkavci, jsou pozoruhodná tím, že rostou mohutně a sílí, ačkoli mají jenom slabou stravu, někdy jenom planou trávu. Ale mají dokonalý proces trávení, využijí pro sebe všeho, co je obsaženo v polním stéblu. Tohoto naturalistického obrazu použili tedy k sycení duše Písmem. Každé Boží slovo má v sobě skryto hloubku, která se dá jenom postupně strávit.

Ruský duchovní spisovatel Teofan Zatvornik doporučuje tento druh rozjímání evangelia jiným obrazem. Píše: „Není ani možné pokoušet se popsat užitek, který dosahuje ten, kdo se naučí zpaměti některé úryvky z Písma. V duši se setkáváme s podobným jevem, jako když zkazitelné ovoce dáme do cukru. Cukr pronikne do všech pórů, sladkost je prosákne a uchová před zkázou. Podobně i duše, dobře prosáknutá Božími slovy, která se naučila nazpaměť, odmítá zkázu špatných a marných myšlenek a naplňuje se sladkou vzpomínkou na Boží věci.“

Týž autor dává ještě tuto cennou radu. Cílem četby je dát proniknout Božímu slovu do srdce, kde se stává modlitbou. Proto si musíme z textů vybrat a zvolit ty, které se dotkly našeho srdce nebo slovy vyjadřují city, které už zakouší. Jsou-li naše city přidružené k nějakému posvátnému textu, jsou jakoby „oděné“ Písmem.“

Dnes se na mnoha místech otvírají biblické kursy, aby se Bibli lépe porozumělo, ale pravé duchovní studium je vnitřní a tu jsme sami sobě nejlepšími učiteli.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 4. 4. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.