Lékaři a léčení

Homílie

6. 2. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Někdo četl v Bibli: "Všech dnů Metuzalémových bylo devět set šedesát devět let a zemřel" (Gn 5,27). "Prosím vás, kdo tomu může věřit?" Dostal odpověď: "Nezapomínejte, že tehdy ještě nebyli lékaři, aby lidem pomohli zavčas umřít." - "To chcete říci, že Pán Bůh stvořil lékaře jenom na to, aby lidem pomáhali umřít?" - "Ne tak docela, protože dostali napomenutí, aby to dělali jenom za peníze a aby se o nich mluvilo tak jak mluví stárnoucí muži o ženách: čím víc na ně láteří, tím víc jich potřebují."

Takové mudrosloví ovšem nebereme vážně. Ale vyskytla se v dějinách církve jistá diskuse. Někteří egyptští mniši tvrdili, že je nedostatkem víry v Boží prozřetelnost volat lékaře v případě onemocnění. Bůh dává zdraví i nemoc, člověk má přijmout to, co přišlo. Ale sv. Basil, který napsal trvalá pravidla pro mnichy, je jiného mínění. Bůh stvořil léčivé byliny a lékaře, abychom jich užívali v případě potřeby. Nejsou proti Boží prozřetelnosti, ale v její službě.

Je zajímavé, že staré národy spojovaly lékařskou službu s funkcí kněžskou. Nemoci se připisovaly zlým duchům a první pomoc proti nim se tedy hledala v modlitbách a v zaříkacích formulích. Pochopitelně nepřebíráme dnes staré pohanské představy, ale bylo by také primitivní oddělovat naprosto od sebe zdraví těla a duchovní stav nemocného. Zdraví předpokládá plnost životní síly, každá nemoc ji jistým způsobem oslabuje. Protože je v biblickém pojetí Bůh stvořitel a dárce života, první příčina nemoci a smrti se hledá v odpadu od Boha, v hříchu. Ten pak má původ v duši. Ta odepřela poslušnost Bohu, jako trest a důsledek je, že tělo odpírá službu duši. Ježíš přišel, aby osvobodil lidstvo od jha hříchu. Proto po celou dobu své veřejné činnosti uzdravuje nemocné a dokonce vzkřísí i mrtvé, považuje to za svou charakteristickou službu z dvojího důvodu: je to projev lásky k bližnímu a je to i zjevení jeho moci. Na konci světa má přijít, aby osvobodil svět od všeho zla a uvedl lidi do věčného života. Zázračná uzdravení jsou předpovědí, prorockým ohlášením definitivní vítězství všeho dobra.

Jak v tom úkolu mají pokračovat jeho následovníci? Služba nemocných byla v církvi vždycky považována za jednu z důležitých praxí křesťanské lásky. Kolik řeholních společností bylo založeno výslovně k tomuto účelu! Lékaři, žijící ve světské společnosti, nejsou řeholníci, ale i oni mají tuto službu jako osobní povolání. Všechna povolání jsou svým způsobem službou lidem a tak i Bohu. V lékařské funkci se to přímo cítí podle slov evangelia: "Byl jsem nemocen, a navštívili jste mě... Kdy jsme tě viděli nemocného?...Amen, pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili" (Mt 25,37 násl.).

Ve všech službách lidem se slouží současně i Bohu. Ve funkci lékařské se dává zřejmě najevo, že tu jde o Boha křesťanského. V platónské filosofii si představovali Boha jako ideální myšlenku, proto si mysleli, že mu jsou nejblíž filosofové, myslitelé o věčných pravdách. Biblický Bůh se představuje lidem jako Bůh živý, dárce života, který žije a kraluje po všechny věky věků. Lékař, který chrání a opatruje život, vykonává tedy funkci služby Boží. Čím se tedy liší od kněží? Svým způsobem mají kněžské poslání všichni pokřtění věřící. Ale v každém všeobecném povolání jsou stupně a specializace. Proto i v tomto případě svěřujeme lékařům péči o život dočasný, tělesný, kněží si reservují pro sebe starost o život věčný, duchovní.

Specializace jsou nutné k tomu, aby se prohloubily jisté konkrétní znalosti a činnosti. Ale hranice mezi jednotlivými obory musí zůstat otevřená. Život je jediný celek, jednotlivé úkony patří k sobě. Čím harmoničtěji se tato celistvost projeví, tím lépe vynikne i jednotlivá speciální služba. V profánní vědě rozlišujeme psychology, kteří se zabývají studiem procesů duševních, zatím co chirurgové zasahují do procesů ve struktuře tělesné. Jsou si však obojí vědomi, že musejí pracovat v souladu. Četl jsem ve vzpomínkách jednoho proslulého amerického chirurga poznámku tohoto druhu. Na počátku své činnosti se psychologům posmíval těmito slovy: "My chorobnou částku lidského organizmu jednoduše vyřízneme, vy nad pacienty jenom spekulujete." Ale později se přiznal, že začal nad pacienty spekulovat i on. Zjistil, že matky, které měly doma děti a neměly chuť v nemocnici dlouho zůstat, se uzdravily po operaci rychleji, než penzisté, které doma nikdo nečekal. Dokonce se mu stalo, že po zmýleném chirurgickém zásahu, který mohl skončit tragicky, se neobyčejně rychle uzdravila jedna žena, kterou doma čekala velká odpovědnost za rodinu. Začal živě vnímat, že tělo a duše tvoří nerozdílnou jednotu.

Co k tomu může přidat křesťanský lékař? Postoupí, abychom tak řekli, ještě o jeden stupeň v úvaze výše. Abychom viděli člověka opravdu celého, nesmíme zapomenout, že vede také život v Duchu svatém, život v pravém smyslu duchovní a věčný. Je možné, aby s tím lékař nepočítal? Dobří lékaři říkají: Já nechci léčit jenom nemoci, ale především nemocného člověka.

Nemůžeme tu v krátkosti rozbírat důsledky, které z toho plynou. Musíme však pevně zaujmout stanovisko k problému, který nám staví před oči zprávy z novin a televize. Dozvídáme se tu o nových dříve neslýchaných pokusech s lidskými buňkami a s životem vůbec. Je možné na tomto poli se cítit svobodným od poselství evangelia, od nauky církve a od duchovních a morálních postojů vůbec? Važme si lékařů a přejme jim, aby zůstali věrni povolání být ochránci života v plném slova smyslu a aby je nikdo nenutil pomáhat za peníze lidem umřít. Vždyť i do věčného života se vchází plným využitím života časného tak, jak jej Bůh dává.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 1. 2. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.