Láska

Homilie ke 30. neděli v mezidobí

31. 10. 2008 Tomáš kard. Špidlík

"Mohl bych mluvit s panem opatem?" ptá se nějaký člověk u brány kláštera. Vrátný jej rychle odbude: "Pan opat dnes nepřijímá." - "To nevadí," dodá člověk, " já za ním nejdu, abych něco přijímal, ale aby on dal."

Přijímat a dávat se tedy jeví jako dvě protichůdné činnosti. Přesto však jsou v životě nerozlučně spojeny. Spojují se zvláště v základní křesťanské ctnosti, v lásce. O té se ovšem mnoho mluví. Mohli bychom se na to dívat jako na potěšitelný zjev. Vždyť to odpovídá poselství evangelia. Ale jsou skeptikové. Jeden z nich ukazoval pěkné tituly článků v duchovním časopisu: "Více lásky. Jediné, co je pravé. To, co se nedá nahradit" atd. On se jenom ušklíbl a dodal: "Vždycky lidé nejvíc řeční o tom, co nedělají." To samo by nebylo zlé. Vždyť i prorokové v Písmu kázali obyčejně o tom, nač se zapomínalo. Horší je to, že dnes odkrýváme v krasomluvě o lásce mnoho prázdnoty a protikladů. Jeden z německých spisovatelů přirovnal vtipně slovo láska k anglickému slovesu I do: hodí se ke všemu a vždycky se přizpůsobí slovu, se kterým se spojí.

Ale nesmí nás pohoršit ani tato námitka. V lásce je vrchol křesťanské dokonalosti. Je to tedy hlubina tajemství. Sv. Jan Klimak pěkně píše: "Kdo mluví o lásce, mluví o Bohu samém, protože Bůh je láska (1 Jan 4,8). Je to tedy riskantní věc mluvit o lásce, zvláště když dobře neuvažujeme." Je-li láska dokonalost, je tedy mistrovské dílo. Taková se vyskytují zřídka. Zato je následují mnoho napodobenin a plagiátů. Takovou kýčovou frází o lásce je i aforismus, který La Rochefoucauld vydával za vznešenou sentenci: "Ctnost se v egoismu utopí jako sůl ve vodě." Vrchol lásky je zapomenout na sebe, zničit se pro druhé.

Taková hesla se pěkně hlásají. Ale kdo je plní? Aristoteles byl příliš střízlivý na to, aby jim věřil. Prohlásil prozaicky beze všeho vzletu, že neexistuje žádná jiná láska než láska k sobě. Hájil tedy egoismus? To jistě filosof nemyslel. Egoismus je nepěkné slovo, které vyjadřuje lásku k sobě, ale převrácenou, nemístnou. Aristoteles naopak nazývá láskou k sobě přirozenou touhu po vlastní dokonalosti. Ušlechtilý člověk miluje všecko to, čím se může zdokonalit. Miluje hudbu, divadlo, přátele. Ale tu už si filosof klade námitku. Milujeme-li přátele, máme rádi někoho jiného, ne už sebe. Odpovídá na to: Nemilujeme každého, ale jenom toho, kdo tvoří část našeho života a nakolik jsme s ním spojeni. Přítel je naše druhé já, naše prodloužené já. Proč je nejdokonalejší láska mateřská? Protože pro matku je dítě kus vlastní bytosti.Je tedy naprosto falešné, myslí Aristoteles, že by se měl někdo sám zničit pro někoho jiného. Je to proti přirozenosti, tedy nemorální. Kdo není dobrý sám k sobě, nebude dobrý ani pro jiné.

Divně se na tomto prozaickém, střízlivě filozofickém pozadí vyjímá učení evangelia: "Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo za své přátele položí život" (Jan 15,13). Mluví se tu o přátelích, tedy by to přece jen nějak mohlo zapadnout do aristotelovské teorie, že je přítel kus mého já. Ale jak tam zařadíme jasnou výzvu k tomu, abychom milovali nepřátele a dělali dobře těm, kdo nás nenávidí (Mt 5,44)? Vždyť nepřítel je ten, kdo chce poškodit moje vlastní já, jeho rozvinutí. Snaha o vlastní dokonalost se i ve Starém zákoně ztotožňuje s bojem proti nepřátelům. Kristus to výslovně připomíná: "Bylo řečeno dříve: Miluj svého přítele a měj v nenávisti svého nepřítele! Ale já vám říkám: Milujte své nepřátele" (Mt 5,33-34)! Tím se stávají zásady křesťanské lásky problematické. Zdá se, že jsou v rozporu nejenom se zdravým úsudkem, ale i se zjevením Božím, jak bylo dříve.

Jak máme na tyto námitky odpovědět? Uznejme, že musí člověk na prvním místě mít rád sám sebe. Je to předpoklad života. Ale musíme milovat sebe správně. To pak je velké umění a nezíská se snadno. Kdo to dělá špatně, pro malý požitek a zisk, zničí sám sebe a své velké vlohy. Nejlépe je to vidět na lakomcích. Ti nakonec nemají rádi sebe, ale peníze. Kazatelský příklad to osvětluje výrokem jistého francouzského malíře, kterého jeho kolega nabádal k tomu, aby vzal bohatému otci ze zásuvky tisíc franků na barvy a plátno. Prý odpověděl: "Mám se tak rád, že bych rozhodně vzal těch tisíc franků, ale mám se zase tak rád, že bych se nechtěl večer podívat do zrcadla s pocitem, že jsem zloděj."

Láska k sobě se tedy mění, je u každého jiná, úzká, široká, nízká, vznešená. Nejširší a nejvznešenější je u samého Boha. Miluje ovšem sám sebe, ale tak široce, že do své vlastní lásky zahrne všecko, co stvořil, zvláště pak člověka, který přišel na svět jako jeho obraz a podobenství (Gn 1,26-27). V srdci křesťana sídlí Duch svatý. Můžeme tedy říci, že patří Bůh k jeho identitě, k jeho pravému já, v tajemném a opravdovém smyslu. Pro křesťana milovat sebe znamená přijmout tuto lásku Boží, milovat Boha a milovat to, co miluje Bůh; všecky lidi, tedy i nepřátele. Láska k sobě, k Bohu, k bližnímu se slily v jedno. To je ovšem možné jenom tehdy, když jsme skutečně dar Boží plně přijali, když je v nás Duch Boží. Protože jsme tolik přijali, jsme schopni i tolik rozdávat.

Proto je křesťanská láska dar Ducha svatého, její dokonalost je podle stupně účasti na milosti Boží, v tisícerých stupních a odstínech. Bez Ducha je láska jen prázdným slovem. Miluje sebe a nenávidí ty, které považuje za nepřátele. Ale co je horší, nachází je všude, na každém kroku. Život se pak stává těžkým. Proto nenávidí nakonec i sám sebe, nedokáže najít dobrý postoj ke své práci, nese nelibě všecko, co potká, co mu stojí v cestě. Uzavřeme tedy úvahu jednou větou: K životu patří nutně láska k sobě, ale ta je bez lásky k Bohu a k bližnímu neuskutečnitelná.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 3. 10. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.