Doba pokřesťanská nebo předkřesťanská?

10. 10. 2008 Michaela Freiová

Dnešní svátek svatého Václava obvykle obrací naši pozornost k národní minulosti. Vztahuje se k počátku naší státnosti, kterou svatý Václav významně reprezentuje: právě postavy světců se v jeho době chápaly jako výraz svébytnosti národního, státního celku. Kanonizace světce byla i zahraničně-politickým aktem.

Ale v dnešní době, jejíž vazba ke křesťanské minulosti se uvolnila natolik, že se často označuje za po-křesťanskou, je možné se na něj podívat i v jiném zorném úhlu - v úhlu budoucnosti.

Charles Chaput, arcibiskup coloradského Denveru, právem říká, že doba počátků křesťanství se v mnohém podobala době dnešní. Když se dnes mluví o po-křesťanské době, říká arcibiskup, chce se vyjádřit, že západní národy v posledních desetiletích opouštějí a podceňují své křesťanské dědictví. Ale naše po-křesťanská doba vypadá v mnoha ohledech spíše jako doba před-křesťanská. Znamení naší doby v rozvinutém světě - znamení morální, intelektuální, duchovní i demografická - jsou znepokojivě podobná znamením ve světě doby Vtělení.

Poučit se z historie, pokračuje arcibiskup, je subjektivní záležitost. Je tu vždycky riziko, že věci zjednodušíme. Ale výzvy, jimž čelíme jako dnešní katolíci, jsou velmi podobné těm, jimž čelili první křesťané. A to by nám mohlo pomoci uvědomit si perspektivu, v níž oni tehdy evangelizovali svou kulturu.

To lze vztáhnout i na naši zemi v době počátků její christianizace. Staroslověnská legenda o svatém Václavu mluví o naší zemi jako o "krajině severní, nad jiné drsné a ve víře lhostejné". Do ní vnáší svatý Václav ideu křesťanské charity, na níž se podílí osobně i on, jako panovník. Legenda říká: "Všem nuzným prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal, všechny lidi chudé i bohaté miloval, přisluhoval služebníkům Božím…"

Svatý Václav přispěl podstatně i k obnově práva: jak říká legenda, zřídil pro lid správné zákonodárství, jež nerozlišuje mezi chudým a bohatým, v rozsuzování býval obezřelý. Ve své snaze o odstranění brutality v prosazování práva se podle legendy snažil i od odstranění mučení během vyšetřování: to byla myšlenka pokroková, která se šířila jen velmi pomalu.

Aktuální je pro nás i boj svatého Václava s otroctvím: právě v naší době se - jako součást globalizace - masivně rozrůstá obchod s lidmi.

Na postavě svatého Václava ale vidíme také zásadní rys křesťanského náboženství: jeho vazbu na přirozený rozum a na vzdělání. Papež Jan Pavel II. opakovaně vyzýval křesťany k nové evangelizaci. A tato evangelizace, jak vystihl kardinál Lustiger, nevede přes podíl na politické moci, ale přes "nové obrácení kultury". Vzdělání je zde alfou a omegou. V naší zemi čelíme agresivním protikřesťanským a zejména protikatolickým náladám, jež jsou rozšířeny zvláště v mladších generacích. Tomu se nemůžeme divit, a nemůžeme to mít mladým lidem za zlé, když uvážíme, že zde i po politickém převratu dorůstají další a další ročníky mládeže, která o Církvi neslyšela nic než pomluvy, která nerozumí ani těm nejzákladnějším křesťanským pojmům; ostatně novináři je neumějí ani skloňovat.

Nevzdělanost v oblasti dějin a písemnictví je zde hlavní příčinou. I papež Benedikt XVI. ještě před svým nástupem do funkce hovořil o fenoménu, který nazval "sebenenávist západní civilizace". Protikřesťanská agresivita u nás má stejný důvod: nevzdělanost v oblasti dějin a kultury. Církev se proto musí ptát - co jsme udělali proto, aby nové generace poznaly vývoj evropských dějin a evropské kultury, a tak se naučily milovat vlastní minulost, milovat Evropu, poznat a milovat její kořeny a tedy poznat a milovat křesťanství?

Dalším polem, které přímo volá po evangelizaci, je demografická krize. Arcibiskup Chaput, jehož jsme už zmínili, ve svém pojednání cituje antického autora, který kritizuje stav své společnosti takto: "Naše společnost je rozvinutá v mnoha ohledech, ale má velký problém s nedostatkem dětí. Promiskuita je běžná a obecně přijímaná, stejně tak bisexualita a homosexualita a prostituce. Potraty jsou legální, praktikují se běžně, intelektuálové je omlouvají. Sem tam některý zákonodárce prosadí opatření na podporu manželství, ale tato opatření nikam nevedou." Toto je charakteristika římské společnosti Kristovy doby z pera současníka. Ale naši dobu bychom mohli popsat stejně.

A tehdy, stejně jako dnes, být křesťanem - znamenalo a znamená odmítat potrat, zabíjení dětí, rozvody, homosexuální praktiky, nevěru… Znamenalo to a znamená odmítnou kulturu smrti, která je charakteristická jak pro společnost zanikajícího Říma, tak pro společnost dnešní.

Je tedy jenom na křesťanech, jaká bude naše doba: po-křesťanská nebo předkřesťanská? Chceme příštím generacím předat úpadkové jevy dneška nebo křesťanské dědictví? Ostatně - kdo jsou ty příští generace? Jsou to především děti z prostředí, které přeje životu a křesťanským tradicím: jiná prostředí mají dětí velmi málo a často žádné.

Snad tedy můžeme uzavřít slovy papeže Benedikta: "K evropskému dědictví patří v posledku myšlenková tradice, pro kterou je podstatná vazba mezi vírou, pravdou a rozumem. Na počátku všech věcí je tvůrčí rozum Boha, který se rozhodl jej s námi sdílet."

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 28. 9. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.