Čemu řekli Irové v referendu své NE

24. 6. 2008 Martin Horálek

"Pátek 13. června byl černým dnem pro Evropskou unii" - takových a podobných komentářů se po nedávném referendu, ve kterém Irové řekli rezolutní NE Lisabonské smlouvě, objevilo na předních stránkách tisku bezpočet. Lisabonskou smlouvu, která měla nahradit neschválenou evropskou ústavu, potkal stejný osud, jako její předchůdkyni. "Je cosi shnilého ve státě dánském", napadlo asi mnoho evropských politiků tváří tvář faktu, jak jejich pracně dojednané kompromisy mizí ve stoupě evropských dějin. Otázkou zůstává, zda hniloba bují mezi evropskými voliči nebo spíše na straně bruselského byrokratického aparátu...

Základy Evropské unie vyrostly po II. světové válce na fyzických i duchovních troskách, které tu zbyly po válečném běsnění. Po opojení z velkých gest a nacionálního vzedmutí na obou stranách fronty přišla kocovina se všemi průvodními znaky. Evropské intelektuální kruhy začaly být fascinovány novým myšlenkovým proudem, který je v učebnicích dějin filozofie označován jako existencionalismus. Na piedestalu společenského vzoru byl zaměněn Bůh za ideálního člověka. Normy lidského chování byly odvozovány ze slavného Kantova kategorického imperativu, který nabádá člověka k tomu, aby jednal takovým způsobem, že se zásady jeho jednání mohou stát všeobecně platným přirozeným zákonem. "Naše pozitivní činy vytvářejí nejenom člověka, kterým bychom sami chtěli být, ale i obraz člověka, jaký si myslíme, že by měl být," učil jeden ze zakladatelů existencionalismu Sartre. Docela příznačně nazval Karl Popper tuto reakci na poválečné zoufalství a deziluzi novou teologií bez Boha.

Kormidla evropských dějin se v této situaci chopili lidé, které by současní manažeři dost možná označili za zcela neperspektivní. Když roku 1945 válka skončila, bylo jednomu ze zakladatelů projektu sjednocené Evropy Alcidu de Gasperimu 65 let, jeho německý souputník Konrád Adenauer byl ještě o 4 roky starší. Spolu se třetím mušketýrem novodobé Francie, tedy Robertem Schumanem, to všechno byli přesvědčení antinacionalisté, katolíci a konzervativci k tomu. Tehdy modernímu pojetí existencionalistů byli svým duchem a založením zcela cizí. Přesto dokázali přesvědčit své okolí, že myšlenka společenství evropských národů, která byla tváří v tvář válečným ruinám vlastně grandiózním aktem odpuštění křivd a násilí, je realistickým a hlavně tím nejlepším řešením pro všechny zúčastněné. Čas jim dal zapravdu.

A tím se dostávám k meritu své dnešní úvahy. Díky nasměrování, které Unii dali její zakladatelé, žijeme dnes v prostředí blahobytu, svobody a relativního bezpečí. Jenže každá mince má dvě strany a tak je tomu i v tomto případě. Nahlíženo prismatem ekonomiky je Evropa ve skvělé kondici. Euro letí vzhůru, přes neexistující hranice schengenského prostoru proudí tuny zboží a tisíce pracovníků všemi směry, kola ekonomiky se točí, jen to sviští... Leč existuje i jiný pohled na tutéž realitu. Evropa, kterou svírají křeče strachu z teroristických útoků zvenčí a v jistém ohledu snad ještě nebezpečnější vlny brutálního násilí vlastních obyvatel. Evropa přesycená potravinami a zbožím, ale zároveň zoufale hladovějící po myšlenkách hodných následování. Evropa vynakládající značné prostředky na to, aby zamezila přílivu imigrantů a zároveň Evropa pomalu vymírající. Evropa, která šířila svou kulturu a vzdělanost do všech kontinentů světa, aby se nakonec stala velkou čínskou tržnicí a polykačem amerického kulturního škváru.

Platon napsal, že kvalita státu se odvíjí od kvality duší, stejně jako korupce státu závisí na korupci duší. Měl pravdu. Dnešní Evropa je přesně taková, jací jsou dnešní Evropané. Kdysi jim připadalo, že křesťanství a z něho plynoucí morální pravidla zbytečně omezují svobodu jednotlivce. Dnes ze strachu před všeobjímajícím násilím, hrubostí a kriminalitou dobrovolně obětují nemálo ze své svobody i z obsahu svých peněženek na to, aby jim armáda a policie pomohly vytvořit mýtus o pocitu vlastní bezpečnosti. Jako symbol hospodářského úspěchu si Evropané vystavěli sklo-ocelová mauzolea přepychu. Dnes zjišťují, že se v nich nedá žít a masově se stěhují za hranice velkoměst. Dlouho Evropané soupeřili s ostatním světem v růstu HDP, DPH a nevím kterých všech dalších ekonomických ukazatelů. Dnes překvapeni zjišťují, že ekonomicky vyčíslitelné bohatství státu vypovídá jen pramálo o kvalitě života těch, kteří v něm žijí...

Své příspěvky se zpravidla snažím končit v optimistickém duchu. Ani tato úvaha nebude výjimkou, ač možná její závěr bude některým znít poněkud paradoxně. Věřím totiž v Evropu a v její budoucnost. Věřím, že má stále ještě sílu obnovit to dobré, co jí bylo do její kolébky vloženo a co v ní po staletí rostlo. A pokud její obyvatelé cítí, že nechtějí kráčet cestou, kterou jim svými nesrozumitelnými dokumenty dláždí bruselští úředníci a politickými kompromisy linkují ne vždy příliš moudří státníci, nemusel být možná onen pátek 13. se svým hlasitým irským NE, pro Evropu zase tak špatným dnem.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 22. 6. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.