Čas a věčnost

Homilie ke 2. neděli velikonoční

3. 4. 2008 Tomáš kard. Špidlík

Jednou byla konference o zajímavém tématu. Bohužel řečník mluvil tuze dlouho, lidé se začali nudit a zívat. On to zpozoroval a omluvil se: "Promiňte, že jsem to protáhnul, ale nepoložil jsem si na stůl hodinky." Kdosi pak prohodil ironicky: "Mohl jste alespoň sledovat kalendář, ten visel na stěně."

Je to zajímavý zjev. Abychom něco dokázali udělat, potřebujeme k tomu čas. Čas jsou peníze, říkají peněžníci. Čas je možnost k práci, k zábavě. Ale nakonec je to čas, který nás nudí a unavuje. Hledíme si ten protiklad vyřešit jedním slůvkem: "správný čas" nebo "svůj čas".

Biblický starozákonní autor, známý pod jménem Kazatel, to rozvádí mnohomluvně, skoro bychom řekli přesčasově, když píše: "Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat, čas zabíjet i čas léčit, je čas bořit i čas budovat, je čas plakat i čas smát se, čas truchlit i čas poskakovat." Tímto způsobem pokračuje ještě dalších šest veršů. Nakonec z toho však udělá závěr: "Jaký užitek má ten, kdo pracuje, ze všeho svého pachtění? Viděl jsem lopocení, které Bůh uložil lidským synům a tak se lopotí. On všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti" (Kaz 3,10).

Sotva si uvědomujeme, že je tato úvaha velmi originální v době, kdy byla napsána. Národy, mezi kterými se starozákonní Židé pohybovali, nevěřily, že Bůh dává čas, ale že sám čas je první všemohoucí Bůh. I Řekové jej nazývali Bůh Chronos. Jeho obrazem bylo kolo, které se věčně točí a na jeho okrajích se octnou lidé i bohové. Když jsou na té části, která směřuje nahoru, mají úspěch a žijí, ale pak se octnou ve fázi sestupující, zřítí se do propasti a zahynou. Kdesi v Číně dali tomu kolu formu hákového kříže. Kdyby byl Hitler věděl, co ten symbol znamená, byl by si jej nezvolil, ale vyplnil se. V etruských katakombách je čas zobrazen jako had, který si ukusuje svůj vlastní ocas. Řecký Chronos se v mytologii představuje jako obr, který požírá děti, které rodí. Ale stalo se tu něco nového. Narodil se mu i syn Zeus. Matce se podařilo jej ukrýt. Ten pak udělal tyranství času konec. Zabil svého otce Chronose a založil na Olympu sídlo pro věčné božstvo. Je to mytologie, ale vyjadřuje náboženskou představu. Smrtí přestává čas a člověk vstupuje do nového věčného života, který bude šťastný nebo smutný podle toho, jak si jej člověk zasloužil v čase.

Není to snad podobné i tomu, co učí křesťané? Na první pohled máme dojem, že ty představy souhlasí. Ale už jsme poznali z citovaného textu, že je jeden podstatný rozdíl už v učení Starého Zákona. Čas tu není představován jako všemocný věčný tyran. Věčný je jenom Bůh, Jahve, ten, který je, který se zjevil Mojžíšovi a pokračuje svá zjevení v biblických příhodách a učení proroků. On sám je stvořitelem světa, všeho, co vidíme na zemi. Je tedy i stvořitelem času? Jistě, ale nepřímo. Přímo tvoří věci i lidi a dává přitom každému stvoření jako dar patřičný čas k uskutečnění. Ty časy jsou ovšem pro každého různé, ale všechny časy jsou v rukách Božích. Nadto, jak jsme četli, do srdce člověka vlil Bůh touhu po věčnosti. Je to dáno tím, že byl stvořen k obrazu a podobenství Božímu. Bůh Izraele pak je živý a věčný, žije a kraluje po všechny věky věků.

Starý Zákon tedy mluví o lidské touze po věčnosti. Pozorujeme to i ve své vlastní zkušenosti? Umělci chtějí vytvořit dílo věčné hodnoty, dva upřímně zamilovaní si slibují věrnost navěky. Dosáhnou toho? Starý Zákon to matně slibuje, ale Nový to poselství jasně přináší. Ježíš sám sebe definuje jako "cesta, pravda a život" (Jn 14,5), přišel na svět, aby nám život daroval (Jn 10,10), stává se pro nás "chlebem života".

Jak se to projeví konkrétně? Podobně jako u něho samého. Narodil se v čase, za císaře Augusta, ale jeho narození v Betlémě slavíme ne jako pouhou vzpomínku. Je to skutečnost stále živá a věčná. Zemřel za doby Pontia Piláta. Při každé mši však jeho oběť zpřítomňujeme. Je to jako bychom stáli na Kalvárii. Církev slaví liturgii na jeho výslovný příkaz: "Čiňte to na mou památku!" Každá vzpomínka nějakým způsobem zpřítomňuje minulost. Dávno minulé se zpřítomňuje a dostává životní svěžest a hodnotu. Je známo, že staří lidé žijí víc ze vzpomínek než z přítomnosti. Současné události je málo zajímají, ale při vzpomínce na minulé se rozpláčí.

Vzpomínka tedy minulost vyvolává, jakoby přetiskovala starou fotografii nebo promítala starý film. Ale liturgická vzpomínka je daleko důležitější. Katolická víra uznává, že je to vzpomínka zvláštní, svátostná. Spolu se vzpomínkou kněze vzpomíná i Bůh. To pak, co Bůh vzpomíná, myslí, to skutečně existuje, je skutečností. Kněz omývá vodou hlavu dítěte, které křtí. Je to svátost, je tu činný Duch svatý, proto se dítě duchovně znovu rodí z vody a z Ducha svatého k novému životu. Svátosti jsou jakoby předběhnutím budoucího života, který se uskuteční při vzkříšení z mrtvých. Všechno dobré, co se kdy stalo a dodnes se stává, se jakoby najednou povzpomínalo a Boží silou bude tu přítomno. Tak budeme slavit věčnou liturgii.

Kristus tu prohlásil: "Amen pravím vám, cokoli jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili." (Mt 25,40). Každé dobro, každý skutek lásky se s Ježíšem ztotožní. On sám tedy všemu znovu dává život. Nezabíjí tedy čas, aby nastala věčnost, ale dává věčnost času, tak jako dal nesmrtelnost smrtelnému tělu. Řekne tedy všem svým věrným: "Pojďte, požehnaní mého Otce, a ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa" (Mt 25,34).

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 28. 3. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.