Bleskové myšlenky

Homilie k 1. neděli postní

14. 2. 2008 Tomáš kard. Špidlík

O někom, kdo jezdil autem velmi prudce a přitom byl občas roztržitý, dávali tuto hádanku: Jaký je rozdíl mezi ním a bleskem? Odpověď: Oba skončí ve stromu. Nebyl to už žert, ale tragická zkušenost, jejíž výsledek jsem viděl na cestě. Dva rozdovádění chlapci pádili společně na motorce. Zahlédli na chodníku pěkné děvče, ohlédli se po ní, křikli a skončili hlavou v telefonním sloupu.

Nemíníme však při této příležitosti dávat rady, jak správně jezdit na silnici. Zamysleme se raději nad tím, co to znamení obrazně na pouti denního života. V autě či pěšky, sedě či leže, člověk se stále posouvá dopředu, rychleji nebo pomaleji. Dělá svou práci nebo na ni myslí. Měl by být soustředěný. Ale přicházejí roztržitosti, odkudsi z mraků jako blesk a odvedou pozornost jinam. Většinou jsou neškodné, znamenají jenom ztrátu času a energie. Student se připravuje ke zkoušce z matematiky, ale fantazie mu ukáže děvče, do kterého je zamilován. Matematická jízda se automaticky zabrzdí. Ale chtě nechtě se musí znovu rozjet dál. Myšlenka rozptýlila, zpozdila, ale nic zlého neprovedla.

Jsou ovšem i jiné horší nápady, často bleskové a prudké a slabá nestálá mysl jim podlehne. Člověk provede to, co ho právě napadlo ke své velké škodě. V duchovním životě se takovým nápadům říká nebezpečné pokušení a vybízejí se všichni, slabí či silní, aby se mu naučili vzdorovat. Nevyhne se jim nikdo, potkávají se na každé životní cestě. Jak se takovému spasitelnému vzdorování naučíme? Zopakujme si hlavní principy, které čteme u zkušených autorů.

Ti stanovili, že každé morální zlo, hřích, má svůj první začátek ve zlé myšlence. Není to čistě teoretická myšlenka, ale popud, konkrétní nápad něco hned provést. Už u malého chlapce musejí napomínat: Nesmíš hned sahat po tom, co se ti zalíbilo, neodstrkuj a nebij hned každého, kdo ti odporuje. Musí se od prvních okamžiků učit rozeznávat, že se něco smí a něco nesmí. Vychovatelé si představují, že ho tak dobře vycvičí, že ho pak nic zlého nebude napadat. Ale v tom by se mýlili. Dokud člověk žije, zlé nápady ho neopustí. Některé, jak říká vtipně sv. František Saleský, umírají až půl hodiny po smrti. Ten, koho naučili dobře rozeznávat, co se smí a co se nesmí, se těch zlých nápadů začíná bát, cítí, že ho ohrožují, má strach, že jim podlehne a že nakonec provede i to, co sám nechce.

Jak se tomu vyhnout? Spontánně ho napadne, že ty nápady přicházejí zde, na tomto místě. Nejlépe je tedy utéci jinam, do jiného lepšího prostředí. Pomůže to? Jeden mladý seminarista si hned v prvním roce stěžoval u svého zpovědníka: „Občas mi přicházejí hloupé nápady. Myslel jsem si, že tady to přestane a je to pořád stejné.“ Zpovědník mu dal nečekanou stručnou odpověď: „Nedělej si z toho nic, časem toho bude víc.“ Tím ovšem mladého kandidáta nepotěšil, ale další zkušenost ho poučila, že měl zpovědník pravdu. Žádné místo není tak tiché a žádný okamžik není tak svatý, aby nás nic hloupého a nepřístojného nemohlo napadnout. Co se tedy dá ještě dělat? Mladí lidé tím velmi trpí. Jsou-li zbožní, často se zpovídají, že měli nečisté představy a myšlenky. Protože se to nelepší, přestanou se zpovídat vůbec. Vždyť se to nedá napravit!

Jaká je tu chyba? Je tu základní omyl, který se může stát fatálním. Dotyčný si myslí, že mít špatné myšlenky už je hřích. Jeden mladý člověk se dal svést do tohoto omylu dokonce i modlitební knížkou. Tam se totiž dočetl, že není hřích jenom ve vnějším provedením pokušení, ale že se hřeší už vnitřně tím, když někdo najde ve zlé myšlence zalíbení. Dobrému duchovnímu vůdci se jenom ponenáhlu podařilo uvést ho na pravou cestu následující úvahou. Představ si, že sedím v pokoji a že musím nutně dokončit práci, o kterou mne požádali. Někdo mi však zaklepe na dvéře a nabídne mi: „Pojď se mnou na výlet, je krásné počasí.“ Já mu odpovím: „Mně by se to velice líbilo, ale nedá se nic dělat, musím dokončit práci. Sbohem, nedá se nic dělat.“ Za půl hodiny přijde dotyčný se stejným návrhem, dostane stejnou odpověď. Když pak přijde potřetí, už jsem unaven a už bych mu málem vyhověl, ale dodal jsem si odvahy a řekl jsem zase: Nepůjdu. Dopustil jsem se nějaké chyby tím, že se mně sám výlet zamlouval? Jistě ne. Takové zamlouvání se jistě neztotožňuje s tím, co se ve zbožné knížce nazývá „najít zalíbení“, tj.dobrovolně se k té myšlence na výlet vracet a vydávat se v nebezpečí, že nakonec ustoupím pokušení.

Tento rozhovor s pokušením se tu vedl veřejně jako dialog mezi mnou a druhou osobou. Ale nejčastěji se vede jenom uvnitř. Nápad udělat něco nepatřičného, zlého, nemůže v plném slova smyslu vyjít z lidské srdce, které stvořil Bůh k dobru. Je vždycky jakoby slovo od někoho jiného. A jinému mohu vždycky odpovědět: ano nebo ne. Naučit se klidně odpovídat zlým nápadům je jediný opravdový klid, kterého člověk může dosáhnout. Dá se tu aplikovat staré římské pořekadlo: Chceš-li žít v míru připravuj se na válku! Militaristé světového imperia mysleli tím pohotovost ve výcviku vojáků. Křesťanští mniši tu zásadu přenesli na pole duchovní. I uvnitř srdce se musíme naučit být pohotoví a nepolekat se vlastní fantazie.

Uveďme si ještě i jiný příklad. Jsou lidé, kteří mívají velkou trému, třesou se strachem, když mají vystoupit na veřejnosti. Co jim poradíme? Podívejte se odvážně do hlediště a řekněte si v duchu: Vás bych se měl bát? Já vám pěkně nahlas povím to, co vám mám říci. Nakonec se tomu zasmějete. S podobnou odvahou se musíme postavit i vůči nápadům, špatným myšlenkám, které se objevují uvnitř mysli. Bleskově se objevují, ale i bleskově se jim odpovídá a zasmějeme se spokojeně, že jsme do žádného stromu nebo sloupu nenarazili a že jedeme klidně dál.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 8. 2. 2008
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.