Anekdota – nepochopený obraz
27. 8. 2008 Tomáš kard. Špidlík
Říkali
o někom, kdo byl těžko chápavý, že se každému žertu směje třikrát:
poprvé, když se žert vypráví, podruhé, když mu jej někdo vysvětluje,
a potřetí, když jde večer spát a konečně pochopí. Ale jak se vlastně
pozná, že něco žert je a něco jiného není. Psychologové definovali
žert jako „neočekávanou analogii“. Dodal k tomu někdo, že
taková definice už je sama žert, který se musí vysvětlit, aby se mu
nikdo nesmál. Možná ji zjednodušíme, když řekneme, že je to neočekávané
vysvětlení obrazného rčení. Pochválili manželce muže, který nesl sám
velké zavazadlo k nádraží a ona šla volně: „Váš muž je silný
jak lev.“ Ona dodala: „Máte pravdu, on také u všeho bručí.“
Oba mluvící užili obrazného rčení. V prvním případě se obraz vysvětlil
ve smyslu, který všichni čekali, v druhém případě přišlo vysvětlení
nečekané, proto vyvolalo smích.
Naše řeč je plna obrazných výrazů. Ty vyjadřují jenom jednu stránku skutečnosti. Kdo neumí zachytit správný význam, dojde k nesmyslným závěrům. Uvádí se tento příklad. Řekli slepému, že je něco bílé jako stěna. – Je to také tak tvrdé jako stěna? – Ne, je to měkké jako sníh. – A je to tedy tak studené? Řada pošetilostí může tímto způsobem pokračovat, nezbývá, než se tomu nakonec zasmát. Žert tu tedy funguje jako osvobození od pošetilosti těch, kdo by chtěli něco částečného a relativního považovat za úplnou pravdu. Takové jsou obyčejně totalitní režimy, nesnášejí žerty a lidé se naopak žertem brání proti nenormálním důslednostem jejich policie.
Absolutizovat něco, co má jenom částečnou platnost se vyjadřuje řeckým slovem herese a ta vede k porušení pravé víry. Jedna z nejnebezpečnějších heresí staré církve byl např. arianismus. Hájil se logickou úvahou: Bůh je věčný, Kristus se narodil a umřel, není tedy Bůh. Modernější úvaha: To, co je v evangeliu, platí pro všechny. „Tobě dám klíče nebeského království“ (Mt 16,19) bylo sice řečeno Petrovi, ale platí to pro všechny, tedy neexistuje papežský primát ani kněžství. Z toho vidíme názorně, jak je nebezpečné myšlení částečné bez ohledu na celek, ke kterému patří.
Bohužel naše novodobá evropská mentalita si osvojila princip myšlení rozdrobeného, tak jak jej vyslovil Cartesius: Musíš mít o každí věci ideu jasnou, odlišnou od ostatního. Lidově by se řeklo: Musíš vědět, že toto je toto a není to to druhé. Tím se ovšem ztratil smysl pro myšlení obrazné a o obrazy vůbec. Měl jsem příležitost představit v Petrohradu v národním muzeu výstavu dvou mladých malířů. Vyslovil jsem přitom toto mínění. Žijeme v době obrazů, díváme se na zprávy v televizi, chodíme se dívat na filmy, na všech nárožích jsou obrazové plakáty. Bohužel lidé neumějí obrazy číst a umělci zapomněli, že mohou a mají obrazem vyjádřit hluboké pravdy, na které slovní mluva nestačí. Byl jsem náhodou v Madridu a vyšetřil jsem si nějakou hodinu, abych si zaskočil do Praderu, pověstné obrazárny, abych se podíval na Murilla a El Greca. Odborná průvodkyně se nabídla, že mně k těm malbám dovede, abych zbytečně nebloudil v chodbách. Udělala to, ale divila se, co tam ještě hledám, když už mi vysvětlila, že to je obraz Madonny a na tom druhém, že je portrét biskupa. Nabídla mně dokonce, že si mohu udělat fotografii, ačkoli se to nesmí. Odbyl jsem ji, že mne to nezajímá, že jsem se přišel podívat na světlo těch maleb, protože o tom často mluvím, když srovnávám různá pojetí světla v náboženských malbách, že jsem sem odskočil jenom proto. Odborná průvodkyně světové obrazárny nemohla pochopit, že něco tak nepatrného mne může tolik zajímat. A jiný příklad. Umřel ikonograf filmu Andrej Tarkovskij. V římském Cinecitta se sešli pověstní filmoví kritici, aby mu věnovali vzpomínku. Když jsem objasnil teologický význam jeho Nostalgie, žasli, že se může tak smysl filmu objasnit. Je jenom zajímalo, jak umí Tarkovskij užívat motivů mlhy a deště a podobně. Tak povrchně nechtěla chápat obrazy křesťanská tradice, když tyto začaly pronikat do kostelů. Vznikla tehdy legenda, že byl sv.Lukáš evangelista také malířem a že to byl on, kdo namaloval první obraz Bohorodičky. I samu legendu je potřeba pochopit obrazně. To, co se v evangeliu říká slovy, totéž se dá vyjádřit malbou. Proto se v kostele čte svaté evangelium a jsou tam i svaté obrazy. Jeden způsob se doplňuje druhým. Kterému z nich dáme přednost? Dnešní evropská mentalita chce zásadně dát přednost slovům, protože jsou „přesnější“, obrazem se vyučují jenom děti a jsou dobré i pro prosťáčky, kteří neumějí číst.Ve středověku se říkalo, že jsou v kostele obrazy jako „Bible pro negramotné“. Na křesťanském východě měli jinou mentalitu. Vycházeli z toho, že jsou obsahem křesťanské víry tajemství Boží a to se lépe objasní obrazem než slovy.
Ale tento protiklad dvou mentalit zmizí, když si uvědomíme, že jsou v otázce víry i slova jenom obrazem. Slovy se modlíme Věřím v Boha. Bylo sestaveno na prvních církevních sněmech jako společné vyznání. Ale nenazývali je definicí víry, ale symbolem „víry“. Nejde tu jenom o hru slov, ale o vážné zjištění. Definici se snažíme pochopit jenom rozumem. Symbol, obraz, pochopí jenom ten, kdo jej promítne do svého vlastního života. Profesor teologie se snaží vysvětlit, co znamená slovo Bohorodička v řeckém originálu a v překladech. Když to vysvětlí špatně, upadne do herese. Prostá matka, která si klekla na kolena v kapli Panny Marie, dovede tu pravdu promítnout do vlastního života a jeho plnosti. Heretikům je nejlépe odpovědět žertem, s modlícími věřícími se naopak nežertuje, život není směšný, ale osvícením víry se stává radostným a pak se může i nevinně žertovat.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 17. 8.
2008
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
