Andělé
Homilie k 32. neděli v mezidobí
14. 11. 2008 Tomáš kard. Špidlík
Jeden
Ital, který prý jezdil po dálnici rychlostí 180 km, prý vzal s
sebou tři jiné: Němce, Francouze a spolukrajana Itala. Sotva začal uhánět
podle svého zvyku, Němec ho poklepal na rameno: "Zastav! Já vystoupím."
"Ale neboj se, já mám anděla strážného." "Říkám ti,
zastav!". Za chvíli následovala stejná scéna s Francouzem. Nakonec
to nevydržel ani Ital: "Zastav, já také vystoupím." " I
ty, už jsem ti řekl, že mám anděla strážného, proč se tedy bojíš?"
Nepomohlo to. Spolukrajan také vystoupil a Ital jede sám a sám, rychlosti
ještě přidal. Najednou ho někdo poklepe na rameni. "Kdo jsi
ty?" "Jsem tvůj anděl strážný. Zastav, já také vystoupím."
Jsou skutečně andělé? Písmo svaté o nich mluví často a při různých okolnostech. Slovo anděl však není jméno, je to prostě označení funkce, znamená posel Boží, řecky angelos. O nebeských bytostech píše novozákonní List Židům (1,14): "Což není každý anděl jen duchem, vyslaným k těm, kdo mají dojít spasení?" Píše totiž proti těm, kteří chtěli i Krista považovat jenom za anděla a ne za opravdového Syna Otce. List k Židům ovšem nepopírá, že byl i Kristus poslán na svět, ale v něm se sám Bůh stal viditelným a přišel zvěstovat poselství spásy.
Je tedy rozdíl mezi poslem a poslem, jak je známe ze zkušenosti. Za nejnižší druh považujeme otroky, kteří jsou prostě posláni na práci. Ztrácejí všechnu samostatnost a svobodu, nemají tedy lidskou důstojnost. Ale i tu jsou stupně podle práce, která se ukládá. Nazýváme to česky dříčství, nádenictví, když se někdo musí živit jenom tím, že se namáhá jenom svaly bez jakéhokoliv dalšího zájmu o to, co musí dělat. Začíná být víc ceněn, když jde o něco důležitého. Vážnost dělníka pak ještě roste, čím víc se přitom uplatní jeho osobní vlohy a odpovědnost a čím vyšší postavení má pán, kterému slouží. Najít si pokud možná nejlepšího pána bylo ideálem tzv. feudální, nobilní společnosti. Byli sice služebníky, ale už se považovali za velké pány ti, kteří se pohybovali na císařském dvoře. I v dnešním demokratickém světě udělá kariéru ten, kdo se stane ve státě ministrem. Nehledě k tomu, že latinské slovo minister znamená služebník, on už je členem "vlády".
V této situaci bylo snadné pro duchovní autory udělat závěr náboženský.
Vyjadřuje jej věta užívaná v liturgii: sloužit Bohu znamená kralovat.
Vyššího pána si totiž nedovedeme představit, ani se nenajde důležitější
práce, než je věčná spása celého světa. K té pak jsou posláni všichni
křesťané. Vyjadřuje to jiný řecký termín, který má prakticky stejný
význam jako anděl, totiž apostolos, apoštol. Křtem jsme tedy dosáhli
opravdu vysoké kariéry: staly jsme se anděly a vyslanci nejvyššího pána,
členy nebeského dvora. "Nebeské je dvorstvo krásné, blaze tomu,
kdo tam dojde," zpíváme ve svatováclavském chorálu.
Pokračujme však naši úvahu. Poslaný, angelos, bývá pověřen nějakou
prací, ale může mu být také svěřeno poselství k nějaké osobě. I
tu ovšem rozlišujeme ke komu je poslán a s jakou zprávou. Když král
posílal list královně, zvolil si někoho, koho jakoby počítal ke své
rodině. Vrcholným poselstvím je v tomto případě to, co v Písmu čteme
o zvěstování Panně Marii (Lk 1,26-38). Už samo jméno Gabriel označuje
funkci Božího posla a označuje se jako archanděl, jeden z předních vůdců
andělských. Jak vysoce si tedy musí cenit Bůh osoby, ke které je vyslán
tak zvláštní posel a jak důležitou zprávu musí zvěstovat! Jde tu o
početí Bohočlověka, o uskutečnění jeho spasitelské činnosti na
zemi.
Je to případ vrcholný, jedinečný, ale ne jediný. Vždyť každý člověk má vykonat na zemi jistý Bohem určený úkol. Nedivme se tedy tomu, že křesťané věří, že i k jeho vstupu do života Bůh posílá anděla, aby ho pak na cestě doprovázel, anděla strážného. Není radno tuze diskutovat o bytosti a povaze těchto tajemných nebeských duchů. Spokojme se s mluvou Písma, které nám je líčí jako spolupracovníky Boží prozřetelnosti ve světě. Stvoření člověka a jeho růst k obrazu a podobenství Krista je ovšem dílo privilegované. Proto už Otcové církve připisují jednotlivým národům, městům i každému člověka zvláštního anděla, aby ho vedl a ochraňoval v nebezpečí, aby byl andělem strážným. Dávají mu krásná jména. Sv. Jan Zlatoústý jej nazývá naším "pedagogem", pro sv. Bazila je "společník na cestě", pro jiné je především ochránce proti vnějším a vnitřním nebezpečím. Jeho vychovatelská funkce se uskutečňuje především tím, že nám v příhodné době vnuká správné myšlenky, abychom rozřešili životní problémy a v hodinu smrti nás doprovází, abychom předstoupili k věčnému soudci se svým obhájcem. Proto se zpívá při pohřebních obřadech antifona: "Do ráje nebes přiveďte ho andělé, aby s Lazarem, druhdy chudobným, požíval tam věčné slávy."
V životopisech svatých čteme mnoho příkladů o tom, jak jisté vyvolené osoby přítomnost svého anděla vnímaly viditelně a přímo s nimi hovořily, jako např. sv. Anežka Římská nebo Gemma Galgani. Je to ovšem vděčný námět pro umělce. Dětem se zavěšuje nad postýlku obrázek strážného anděla a modlitbička k němu bývá první, kterou se naučí zpaměti.
Kontemplativní poustevníci připisovali andělům zvláštní funkci při zahánění zmatených myšlenek a pokušení. Jednoho takového jsem potkal v Rumunsku a ten mi dalo toto vysvětlení: "Žiji tu v lese, naprosto o samotě, ale svět je dnes tak zmatený, že jeho sugesce proniká i sem ke mně. Naštěstí mne chrání sugesce vyšší, přicházející z nebe." Tato situace je ještě aktuálnější pro nás, proto věříme v ochranu dobrých duchů i my a můžeme být dobré mysli.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 7. 11. 2008
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
