Zpověď

Homilie na 4. neděli postní

19. 3. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Nevím jaké byla národnosti a náboženství, ale chovala se nevychovaně jistá dáma, která si prohlížela římskou baziliku Panny Marie Sněžné. Viděla tam řadu lidí před zpovědnicí. Ukazovala na ně prstem a smála se. Jaké asi měla ponětí o zpovědi? To snad není ani zajímavé vědět. Daleko vážnější je otázka katolíka, který už nebyl dlouhá léta u zpovědi, chtěl to napravit, proto se ptal, čeho je zapotřebí k tomu, aby se vyzpovídal. Dostal stručnou odpověď: lítost nad minulými hříchy a předsevzetí pro budoucnost. Příliš z té odpovědi nezmoudřel. Jak bychom mu to lidštěji vysvětlili?

Nezačínejme katechismem, ale obyčejným životem. Často je nám něčeho líto. Přiznal se mně např. jeden známý: „Pořád a pořád lituji jedné nehorázné hlouposti, kterou jsem udělal před několika léty. Byl tu na prodej pěkný byt za slušnou cenu. Já jsem si pořád říkal, že si to rozmyslím, byt koupili jiní, já dnes tu už nic tak dobrého neseženu ani za dvojnásobnou cenu. Jak by mně toho nebylo líto!“ Ten člověk tedy uznává že udělal něco, co neměl. Je to na poli ekonomickém. Může to být i na technice. Staviteli je líto, že nepočítal s pohybem půdy, když se dal do stavby domu. Ale všem dobrým lidem je líto i toho, že se např. zachovali hrubě k někomu, že okřikli někoho, kdo za nic nemohl. Umět litovat svých chyb je začátek moudrosti. Jenom tak platí to, co se říká, že se totiž člověk chybami učí. Udělá si totiž předsevzetí, že už podruhé totéž neudělá. To mi potvrdil např. jeden lékař, který řekl: „Dal jsem nemocnému tu a tu injekci na utišení bolesti, ale už to nikdy neudělám, i kdyby mně o to na kolenou prosil; vím, jak je to škodlivé.“

Díváme-li se na zpověď z tohoto hlediska, musíme uznat, že je to opravdová škola moudrosti a to v nejdůležitějším oboru, tj. na poli mravní dokonalosti, na cestě k tomu, abychom se stali dobrými lidmi. Ale je to, k čemu vede, vždycky snadné? Lituje se chyby snadno, když se zjistí, jak jsme si uškodili. Máme i dobrou vůli postarat se o to, aby se to už neopakovalo. Ale ta dobrá vůle se ukáže někdy velmi slabou. Nemocný na ledviny zjistí citelně, jak si uškodí, když si pochutná s přáteli na slivovičce, ale přes všecku špatnou zkušenost, zase si s přáteli popije a znovu naříká. V této situaci rozlišujeme lidi silné vůle od slabochů. Silní dovedou své předsevzetí dodržet, slabí jenom na čas, někdy i jenom velice krátko. Proto vede dobrá výchova k tomu, aby se posilovala vůle, aby se umělo dodržet slovo, aby byla předsevzetí pevná. Psychologové a pedagogové dávají dobré rady, jak posilovat vůli. Povzbuzují: Stačí chtít, opravdu chtít a všecko se poddá.

Jsou toho názoru i křesťané? Mluví někdy dost rozdílně. Z katechismu víme, že první hřích našich prarodičů a další hříchy osobní vůli oslabili. Nakolik? To je různé u různých lidí. Ale naopak zase Boží milost vůli stále posiluje. Nakolik? I to je různé. Tak píše např. svatý Jan Zlatoústý: „S pomocí Boží milosti stačí jenom chtít. Neříkej, že nemůžeš, řekni upřímněji, že se nechceš napravit!“ Jiní se naopak cítili velmi slabí. Byli mezi nimi i světci, kteří se podle charakteru jevili velmi silní, jako např. sv. Ignác z Loyoly, který přesto tvrdil, že neví, jakého hříchu by se nedopustil, kdyby ho milost Boží stále podivuhodně nechránila. Nakonec pak uvedeme sv. Claudia Colombiera, který nachází svou pevnost jenom ve víře, že mu Pán Bůh vždycky odpustí, kdykoli se znovu a znovu dopouští morálních poklesků.

Ten třetí postoj je pro nás obyčejné lidi jakoby nejpřijatelnější. Je to ten, který vede k časté a pravidelné zpovědi. Ale když se hlásá povrchně, dělá dojem náboženské lhostejnosti. Víme, že T. G. Masaryka v době studentských let pohoršil zvyk časté zpovědi. Zdálo se mu, že takoví lidé nedovedou opravdu litovat špatných skutků, kterých se dopouštějí. Vždyť jim Pán Bůh tak snadno odpustí! Dá se to zase osvětlit příkladem. Je nám líto, že jsme ztratili peněženku na cestě. Ale lítost přestane v tom okamžiku, když ji znovu najdeme. Když se to pak stane častěji, budeme dávat větší pozor, aby se to neopakovalo.

Co bychom na tu námitku odpověděli? Je důležité si uvědomit velký rozdíl mezi chybami mravními a ostatními. Ztratit a znovu najít peněženku je zážitek, který se týká jenom mne samého. Ztratit peníze je moje škoda, nalezení ji docela napraví. Jinak je tomu na poli mravním. Začněme zase příkladem. Dorůstající chlapec se zachoval hrubě k matce. Zjistil, že ona tím trpí, že zaplakala. Litoval tedy své hrubosti, odprosil matku. Ta mu odpustila. Je tedy zase všecko v pořádku. Ale protože je chlapec v době puberty často podrážděný, dopustí se hrubosti zase znova. Zase odprosí a zase je všecko v pořádku. Ale když se to stane potřetí, dobře si uvědomí, že takto nemůže pokračovat. Pokazil by se tím poměr v rodině, trpěl by tím on sám a trpěli by ostatní.

Ten příklad nám osvětlí, proč někdy vede častá zpověď k lehkomyslnosti. Je to jenom pro ty, kdo zůstávají egoisty i na tomto poli tak svatém. Chtějí odpuštění hříchů jenom proto, aby se vyhnuli trestům a výčitkám svědomí. Modlitba k dokonalé lítosti ukazuje jiný motiv: „Je mně líto hříchu proto, že jsem tebe, Bože, urazil“ Svatí lidé tedy často a se slzami litovali i svých malých provinění. Byli si vědomi, že urážejí nebeského Otce a že škodí i ostatním lidem a celému světu. Toto vědomí je bolestné. Ale stává se něco docela neočekávaného. V duchovním životě se opačná hlediska podivuhodně smíří. Tak i zde se bolest mění v radost. Ta pramení z pevné víry, že Bůh každý hřích odpustí a napraví. To, co jsme zkazili, je nakonec k dobru nám i ostatním. To nedokáže nikdo jiný než on. Proto Bible od počátku vyznává, že hříchy může plně odpustit jenom Bůh. Když Ježíš odpouštěl už za živa hříchy, židé z toho uzavírali, že se buď rouhá, nebo že je tu s námi Bůh.

Pro křesťany je dobrá zpověď právě tento druhý zážitek: jsme sice slabí, jsme hříšní, ale je tu s námi Bůh. Jenom tak porozumíme výrazům, které se často opakují v mnišské literatuře: Nikde nenajdeš větší útěchy než v lítosti nad vlastními hříchy, je to radostná bolest. Té pak potřebujeme mnoho v našem životě, který je často bolestný pro naše slabosti a radostný z vědomí, že nás Bůh neopouští.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 16. 3. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.