Vyrovnání s minulostí zatím neproběhlo

Rozhovor s tvůrci dokumentu ČT Černí a černější o agentech StB mezi kněžími

10. 12. 2007 Ondřej Mikulášek

Česká televize nedávno uvedla film Černí a černější, který se zabývá tématem odporu církve proti komunismu, ovšem na příkladě kněží, kteří se zaprodali Státní bezpečnosti. Jakým způsobem jste se dostali k tomuto tématu?

Ondřej Krajtl (OK): Odborně i soukromě se zajímám o některé aspekty komunistického režimu, zároveň je mi toto téma blízké i jako křesťanovi. Jsem přesvědčen, že o komunistické perzekuci církve se mluví málo a značně zjednodušeně. Rozhodli jsme se nabídnout barvitější pohled a provést diváky životními příběhy tří lidí, kteří pokrývají celou dobu trvání komunistického režimu u nás. Jeden z nich začal spolupracovat s tajnými službami již v roce 1948, druhý v padesátých letech a ten poslední v osmdesátých.

Jak jste se dostali k lidem, kteří se stali agenty StB a rozvědky?

OK: Žádné ucelené seznamy spolupracovníků z řad duchovních neexistují. Jednalo se o dílčí výstupy výzkumu jednotlivých historiků.

Pavel Paleček (PP): Domnívám se, že je potřeba si položit otázku, zda církev byla komunistickým režimem kontrolována a ovládána. Abychom mohli toto definovat, je třeba studovat archivní materiály a hovořit s pamětníky. Myslím, že odpověď bude zajímavá. Na jedné straně desetitisíce obětí, lidí odhodlaných bránit svobodu vyznání jako Augustin Navrátil, kterého komunisté za jeho víru zavřeli do psychiatrického ústavu, na druhé straně lidé zrazující na místech, kde bychom to nečekali a z důvodů, které zůstávají nepochopitelné.

Církev byla především obětí komunistického režimu u nás, přesto vykreslujete její pronásledování také z druhé strany...

PP: Toužebně jsem hledal a pátral po někom, kdo je kněz, spolupracoval s režimem a byl by ochoten o tom dnes pravdivě mluvit. Pro mě jako historika je nejzajímavější, co je ke spolupráci vedlo, jak probíhala a ne je skandalizovat. Doufal jsem, že někoho takového najdu, protože pro církev je samozřejmé pracovat s pojmy vina a odpuštění. Bohužel jsem nikoho takového nenašel. Nechtějí o své minulosti mluvit. Chápu, že za komunismu by jim za prozrazení spolupráce s StB hrozil kriminál. Ale dnes?

Případy kněží, o kterých je váš dokument, jsou téměř neznámé. Proč jste se rozhodli právě pro ně?

OK: Ty tři případy jsme do dokumentu zařadili, jelikož lze přesně dohledat informace, které tajným službám poskytovali o svých bližních. Zároveň jsou určitým vzorkem metod, jak režim manipuloval s lidmi. Jsou příkladem toho, jak spolupráce s rozvědkou a StB fungovala.

Jakým způsobem rozvědka tyto lidi ke spolupráci získávala? Nabízeli se rozvědce ke spolupráci sami nebo je ke spolupráci donutila, třeba vydíráním?

PP: Je těžko představitelné, že by bylo možné vyslat na Západ někoho, kdo není o svém úkolu přesvědčený. Lidé, kteří byli vysíláni, byli přesvědčení marxisté, nebo katolíci, kteří dokázali přesvědčit rozvědku, že jsou marxisty. V těchto případech nemohla rozvědka postupovat jako StB, která mohla ke spolupráci donutit někoho třeba kompromitujícími materiály. Ti lidé vstoupili do služebního poměru s MV, dostávali měsíční plat. Jednalo se většinou o lidi, kteří se ve své práci cítili nedocenění a proto se dobrovolně nabízeli rozvědce ke spolupráci. Například Jindřich Holeček spolupracoval s StB již při výkonu základní vojenské služby, ta pak jeho spis dala k dispozici rozvědce. Z počátku chtěl být do Říma vyslán jako laik, jelikož měl snoubenku, po výcviku, který trval dva roky, souhlasil již s tím, že se nechá vysvětit na kněze. V případě Blažeje Müllera se jednalo z počátku o nezvládnutí nátlaku, později však velmi agilně plnil všechny rozkazy. Jinak je těžko představitelné, že by jej v roce 1956 poslali jako agenta do Říma.

V čem spočívala práce agentů v Římě?

PP: Činnost Československé rozvědky v Římě ještě není přesně zmapovaná. Úkolem agentů bylo sledovat kněze, kteří aktivně vystupovali proti komunismu, podávat o nich zprávy, podávat zprávy o jejich kontaktech v Československu, o zásilkách zakázané literatury, sledovat lidi z emigrace - v Římě byl například Jiří Pelikán. Navazovat kontakty s církevní hierarchií ve Vatikánu. Snažili se dostat do blízkosti papeže, který byl Polák a ke kterému měli jako kněží či bohoslovci ze slovanských zemí mnohem jednodušší přístup.

Jak zvládali takto vyslaní agenti psychickou zátěž, když museli několik let hrát dvojí roli, žít v celibátu, účastnit se bohoslužeb?

PP: Tato dvojí role byla skutečně velmi zatěžující. Jeden z bohoslovců se psychicky zhroutil a přiznal se, někteří to řešili alkoholem.

Vysílání agentů do Říma bylo oficiální doktrínou rozvědky potažmo KGB?

OK: Na rozdíl od západních rozvědek, které chtěly mít své informátory především na klíčových místech, KGB i čs. rozvědka chtěly nepřátelské prostředí zaplavit rozvědčíky zezdola nahoru. Možným kandidátem spolupráce se mohl stát kdokoliv s vazbami na emigranty. Tak se třeba pozornost tajných služeb zaměřila počátkem 50. let i na dnešního kardinála Špidlíka, a to jen proto, že o svém duchovním stavu a o církvi rád žertoval. Samozřejmě se pak velmi rychle ukázalo, že jde pouze o svérázný smysl pro humor, Špidlík byl hluboce věřící a odpůrce komunismu. Pokud byl některý z československých spolupracovníků rozvědky skutečně úspěšný, převzala ho od pražského ministerstva vnitra do přímého řízení KGB. To se stalo v případě československé agentky Ireny Toretové-Trolerové, která byla v 70. letech asistentkou vatikánského státního sekretáře Cassaroliho. Nainstalovala v jeho audienční místnosti odposlech. Jaké byly její další úkoly, to zjistíme asi až po kompletním otevření archivů v Moskvě nebo pokud by byla ochotna o tom mluvit. Ještě zřejmě žije zřejmě v Itálii.

Jak moc se komunistům podařilo infiltrovat svými agenty Český kněžský seminář Nepomucenum v Římě?

PP: Český kněžský seminář v Římě byl agenty pražského ministerstva vnitra zavalen. Krom agenta Jiřího Mráze, který tam působil v letech 1982 až 1985, to byl také Karel Simandl, který se sám přihlásil ministrovi vnitra s prosbou, aby směl pracovat jako agent v zahraničí mezi katolickou emigrací. V ní podle Simandla "působí celá řada protisocialisticky smýšlejících živlů". Dále to byl Albín Sybera nebo Jindřich Holeček, který vystupoval s Miroslavem Ransdorfem jako agilní marxista v Praze v 70. letech. Od roku 1982 podával každé tři týdny hlášení a plnil úkoly rozvědky s oceňovanou přesností. Nápady agenta Mráze zaujaly také KGB, které navrhoval vytvořit mezinárodní náboženskou sektu, která by se stala krycí organizací pro akce sovětské rozvědky po celém světě.

Co mohlo hrozit lidem, na které tito agenti podávali informace?

PP: V případě Jindřicha Holečka byla jedna žena odsouzena na dva roky a odseděla 18 měsíců. Dostala pokutu 25.000 Kčs a rozpadla se jí téměř rodina. Jedna řeholnice byla odsouzena podmíněně a po brutálním zásahu bezpečnostních složek v kadaňském klášteře, které proběhlo na základě Holečkova udání, došlo k úmrtí několika starších sester dominkánek. Šok z tohoto zásahu, který věrně připomínal vysídlení klášterů v 50. letech, způsobil jejich úmrtí.

OK: S přispěním informací získaných od Blažeje Müllera byla odhalena síť saleziánů na Moravě, její členi postihováni za tajnou práci s mládeží. Páter Václav Filipec, v 50. letech jeden ze salesiánského vedení, se 5 let skrýval před StB v ženském klášteře. Pět let neopustil jednu budovu. Teprve po sérii hlášení zevnitř z církve, tedy nejen od Müllera, jej chytili a uvěznili na osm let. Dodnes na ty roky nerad vzpomíná. Podobné zážitky dokážou člověka traumatizovat i po padesáti letech.

Hovořili jste i s lidmi, kteří byli postiženi činností těchto kněží?¨

Pavel Paleček (PP): S řadou takto postižených lidí jsme hovořili, většina z nich ani netušila, že by na ně mohl být tímto způsobem nasazený kněz.

Podařilo se vám hovořit i s kněžími, kteří spolupracovali s StB a rozvědkou?

PP: P. Blažej Müller mi při soukromém rozhovoru řekl, že o minulosti mluvit chce, ale ne do televize. Férově i když nerad řekl, že byl agentem rozvědky. Smyslem dokumentu nebylo určovat individuální vinu jednotlivců, ale přinést svědectví o totalitním režimu. Proto jsme nikoho nenutili, aby s námi na kameru hovořil, ani jsme nenatáčeli bez jeho vědomí.

Ondřej Krajtl (OK): František Jedlička zemřel v roce 1984 s pověstí vzorného duchovního pastýře. P. František Jindřich Holeček, ač se poslední schůzky s rozvědčíky zúčastnil 6. 11. 1989 a na výplatní listině ministerstva vnita figuruje až do ledna 1990, se k této části svého života nikdy otevřeně a upřímně nevyjádřil (J. Holeček se omluvil za svoji spolupráci s StB v aktuálním čísle Katolického týdeníku, které bylo otištěno až po autorizaci tohoto rozhovoru - pozn. Christnetu) Možná i proto se někteří věřící mohou domnívat, že se tito kněží ničeho nedopustili a že jde o spiknutí proti jejich osobám a proti církvi.

Kolik lidí z řad duchovenstva podle vás kolaborovalo s režimem?

PP: Asi by mělo znovu zaznít, že obětí režimu bylo daleko víc, než těch kteří se službě církvi zpronevěřili. Na druhou stranu, pokud považujete za kolaboraci s režimem i členství v prorežimním Sdružení katolického duchovenstva-Pacem in Terris, pak je ta bilance smutnější. Jak nám říkal páter J. Koláček z Rádia Vatikán, dokázat rozlišit, kde je hranice mezi kompromisem a kolaborací je těžké a ne každý to dokáže. O to více vám utkví hrdinství těch, kteří dokázali jít vlastní cestou jako třeba jezuita František Lízna, kterému se ostatní duchovní za komunismu skoro vyhýbali.

Lze nějak vyčíslit počet těch kněží, kteří se zapletli přímo se Státní bezpečností?

PP: Bohužel procento kněží, kteří v různé míře kolaborovali s režimem, je poměrně vysoké, podle odhadů kolegy historika Petra Blažka to mohlo být 10 -12 procent, podobně jako v Polsku.

Jaké byly osudy těchto lidí po roce 1989?

PP: Řada ateistů vyslaných československou rozvědkou na teologická studia do Říma zůstala u kněžského řemesla. Páter Holeček v 90. letech působil jako sekretář katolické komise pro studium díla Mistra Jana Husa. Jindřich Holeček byl kvůli potížím s alkoholem a obtěžování jiného studenta vyloučen z římského Nepomucena už v roce 1985. Aby mohl pokračovat ve své tajné práci, vstoupil do řádu paulánů, který má na celém světě jen na 200 členů. Vysvěcen na kněze ale nebyl v Itálii, nýbrž až roku 1993 v Brně. Začátkem roku 2007 Holečkovi Akademie věd České republiky odebrala předtím udělenou medaili Jana Patočky. Jindřich Holeček působí jako kněz ve Vranově u Brna a je stále členem Komise pro meziregionální vztahy Rady Jihomoravského kraje.

OK: Karel Simandl byl do roku 2003 sekretářem nejvyššího orgánu české katolické církve - České biskupské konference. Po svém odvolání v souvislosti minulostí agenta se stal asistentem papežského velvyslance v Berlíně, kde působí dodnes. Na základě Simandlových hlášení ale nebyl podle dostupných materiálů nikdo uvězněn. Na rozdíl od jiných smutných hrdinů našeho dokumentu.

PP: Je smutné vidět, jak v domově důchodců na Moravci, musejí spolu žít jak kněží, kteří jsou posledními žijícími oběťmi proticírkevních monstrprocesů 50. let, tak agenti rozvědky, kteří dělali v církvi doslova kariéru, létali na školení do Moskvy a psali udání na své spolubratry. Teď sedí vedle sebe, doba se překulila a nikoho to ani nezajímá. To je moc smutný pohled.

Zajímalo by mě, zda bývalí agenti dostávají k důchodu výsluhu od ministerstva vnitra. Jednoho z nich jsem na Moravci navštívil a byl arogantní, když jsem ho prosil, aby mi povyprávěl svůj příběh.

Vyrovnala se církev s minulostí?

PP: Vyrovnání s minulostí podle mě zatím neproběhlo, pokud za něj nepovažujete individuální rozhovory mezi představenými a kněžími, kteří kolaborovali či osobní zpovědi. Náš dokument byl určitou sondou do tohoto tématu. Co nás potěšilo, že reakce věřících jsou pozitivní, podobně jako reakce kněží. Na konci listopadu proběhne na půdě České křesťanské akademie v Praze promítání dokumentu Černí a černější, spojené s diskuzí. Církev má z doby stalinismu i normalizace ve svých řadách mnoho světců. Kolik z nich bylo svatořečeno? Zajímá to vlastně někoho?

Jak tedy vypadá dnešní historické zkoumání dějin církve za komunismu?

OK: Základní práce o perzekuci církve napsali Václav Vaško, nedávno vyšla skvělá kniha Vojtěcha Vlčka, další historici publikují dílčí studie k vybraným problémům. Řada archivních materiálů je již odtajněna, ale jsou přesto nedostupné, chybějí k nim inventáře. Bohužel, mnoho pamětníků nechce o té době mluvit nebo se jich na to nikdo neptá, pokud už nejsou po smrti.

PP: V tomto směru by církev mohla udělat velmi mnoho, třeba podporou projektů, které se systematicky snaží zmapovat, jakým způsobem církev fungovala v Československu v době komunistického režimu. Doufejme, že jedním z takovýchto kroků jsou právě aktivity České křesťanské akademie, kde vzniká komise, která se touto otázkou má zabývat. Lidé by měli vědět něco o své minulosti. Jich se také týká.

(Převzato z www.christnet.cz s laskavým souhlasem redakce Christnetu
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.