28. 6. 2007 Daniel Raus
Prožívá Evropa svůj křesťanský comeback? Odpověď na tuto otázku hledá ve svém článku na internetových stránkách renomovaného magazínu Foreign Policy profesor Philip Jenkins, mimochodem autor knihy, kterou letos vydal Oxford University Press, a která nese poměrně dlouhý název: "Boží kontinent: křesťanství, islám a evropská náboženská krize".
Profesor Jenkins ve svém článku konstatuje, že mnoho lidí má na starém kontinentě obavy z islámu. Ozývají se proroctví, podle kterých riskuje sekulární Evropa brzké ovládnutí rostoucí muslimskou populací. Bez ohledu na to, co ale slyšíme ze všech stran o islámu, zůstává Evropa podstatně pevnější baštou křesťanství, než si běžní lidé uvědomují.
Jestliže se tedy Západ obává islamizace Evropy, jsou to pocity, jež nemusejí zodpovídat realitě. Objevuje se sice termín "Eurábie", který zpopularizoval historik z Harwardu Niall Ferguson. Podle něho se mladá muslimská populace z okolí středozemního moře má pokusit o novou kolonizaci kontinentu. Taková proroctví sice dobře prodávají knihy, na druhé straně ale ignorují realitu.
Evropa je totiž křesťanskou baštou a nejeví nejmenší známky ochoty ustoupit v tom ani islámu, ani kterémukoliv jinému náboženství. Když se porovná náš kontinent s jinými částmi světa, ukazuje se, že pocit náboženské příslušnosti je zde bolestně slabý. Není přitom těžké najít důkazy, že se daný trend ještě prohlubuje. Každý, kdo zavítá na starý kontinent, si nemůže nevšimnout opuštěných kostelů a sekularizovaných církví.
Mnohé kostely nejsou víc než muzejními artefakty. To ale v žádném případě neznamená, že evropské křesťanství vyhynulo nebo brzo vyhyne. Spíš můžeme pozorovat, jak se evropští křesťané adaptují na svět, ve kterém představují malou, ale velice vlivnou skupinu. Zní to paradoxně, ale pokles návštěvnosti kostelů v uplynulých 40 letech přinesl kontinentu něco dobrého: osvobodil církve od pokušení působit na základě národního principu. Místo toho slouží všem členům společnosti.
Dnešní církev je proto připravena přijmout v podstatě kohokoliv. Menší společenství může být navíc podstatně více zaujaté a nadšené a s velkou vervou může prosazovat osobní svatost či kvalitu a hodnoty života jednotlivce. Pokud bychom použili analogii ze světa vědy, mohli bychom poznamenat, že když nastane kolaps některé hvězdy, stane se z ní bílý trpaslík - je podstatně menší co do velikostí, ale vydává podstatně intenzivnější světlo.
Po celé Evropě se přitom množí malá společenství, jež září jako onen hvězdný trpaslík a stávají se alternativou k lidové církvi. Asi nejmarkantnějším příkladem je zdejší katolicismus, jehož nové náboženské proudy mají velký potenciál. Jsou zde hnutí, odhodlaná znovu evangelizovat Evropu.
Jejich styl je charismatický a zapadl by snad víc do amerického pojetí, než do tradiční Evropy. Ačkoliv mnohá z těchto hnutí vznikla ve Španělsku nebo v Itálii, šíří se po celém kontinentu v jeho katolických kruzích. A mají vliv hlavně na mladou generaci kněží, jež bude co nevidět formovat podobu církve.
Podobné trendy lze pozorovat i v prostředí protestantském, hlavně v severní a západní Evropě. Například v anglikánské církvi jsou nejaktivnějšími charismatické sbory, jež se stávají svým způsobem megacírkvemi. Právě tato společenství jsou velmi úspěšná v oslovování sekulární společnosti, jež toho moc o křesťanské víře neví.
Svatá trojice v Bromptonu nebo megafarnost v londýnském Knighstbridge používají ve velkém takzvané "alfa-kurzy", jež fungují na základě neformálních vztahů a jsou zaměřené hlavně na mladé lidi a profesionály. Tyto kurzy jsou úspěšné, protože nepředpokládají žádnou znalost věcí víry. U každého člověka se předpokládá, že si potřebuje ujasnit základní pojmy.
Důležité je také to, že "alfa-kurzy" nejsou zaměřené na tradiční představu rodinných vztahů či zaměstnání. Snaží se oslovit postmoderního člověka, žijícího v postindustriální ekonomice. Kromě toho jsou zde ale také vysoce aktivní přistěhovalecké komunity. Typická neděle v Londýně vypadá tak, že polovinu věřících v kostelech tvoří Britové černošského nebo karibského původu.
Čtyři z deseti největších britských megacírkví vedou Afričané. Paříž má 250 "etnických protestantských sborů", jež většinou navštěvují Afričané. Podobné trendy lze pozorovat v Německu. Rostoucí křesťanská společenství na černém kontinentu zaměřují svou evangelizační činnost na Evropu. Zvlášť úspěšní jsou přitom kazatelé z Nigérie a Konga. Nejúspěšnější je pak Sunday Adelaja z Nigérie, který v posledních 12 letech založil tři stovky sborů v třiceti zemích, kde má 30 000 - většinou bílých - následovníků.
Je to paradox, ale po staletích odporu vůči náboženské autoritě je to islám, který oživuje politické otázky, jež se v Evropě považovaly za mrtvé. Například debaty o tom, že svoboda projevu má mít svoje hranice, že musí existovat svobodná volba náboženství, a že tato náboženství mají právo získávat následovníky.
Výsledkem je znovuobjevení křesťanských kořenů Evropy, a to i v případě těch obyvatel, kteří se k daným otázkám stavěli chladně. Dalším výsledkem je obnova evropského kulturního křesťanství. Známý německý levicový filosof Jurgen Habermas nedávno šokoval své obdivovatele, když prohlásil: "křesťanství - a pouze křesťanství - je konečným základem svobody, svědomí, lidských práv a demokracie, těchto věcí, typických pro západní civilizaci.
Habermas dodal: "Do dnešního dne se neobjevila žádná jiná alternativa. Žijeme z tohoto zdroje a zbytek je jenom postmoderní žvanění". Evropa tedy může být konfrontována s dilematy multináboženské společnosti, ale ve světle křesťanství, jež je připraveno na svůj comeback, je těžké představit si tento kontinent jako kolonii islámu - uzavírá profesor Philip Jenkins.
(Převzato z www.radio.cz
Pro Listář vybral dk)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
_______________
RUBRIKY:
Náměty, připomínky
a sdělení čtenářů
Zpravodajství z křesťanského světa
