Spolupráce

13. 2. 2007 P. Jan Peňáz

Jak krásné slovo! Jak je zneužíváno!

Jak bylo pěkné, když Bolku Polívkovi, který se ve filmu Zapomenuté světlo díval na svůj hořící kostel, řekl jeden z hasičů: "Nebojte se pane faráři, lidi vám pomůžou, kostel se opraví." Jak je opravdu pěkné, když si lidé pomáhají, spolupracují.

Jak musím děkovat za všechny spolupracovníky a spolupracovnice, bez kterých by naše farnosti nežily a budovy nebyly tak pěkné.

Jak však bylo toto slovo zostuzeno vinou tajné bezpečnosti v bývalých komunistických zemích. Ani 17 let po 17. listopadu se nemůžeme zbavit následků toho, jak jsme se nechali opít laciným ale jedovatým vínem laciných slibů.

Pan rektor litoměřického semináře, Mons. Poul, rodák z Radostína, čekával každé poledne u vchodu a předával nám doporučené dopisy. Když jsem tam byl v už 9 měsíců, podával mně obálku ze zpáteční adresou SNB a s velkým pochopením mi řekl: "Na každého to jednou čeká." Vevnitř totiž bylo pozvání na služebnu SNB, kam pravidelně jednou za týden zvala tajná bezpečnost jednoho bohoslovce, aby získala agenty pro spolupráci.

Úředník v civilu se mě tam vyptával na mé spolužáky z Francie, jestli něco nevím o těch, kteří tam zůstali, co jsme měli v semináři k obědu, vše si zapisoval a ukončil to oznámením, že mi ještě napíše dopis a že se podepíše Alexandr.

Za rok, o zimních prázdninách 1973, když jsem byl doma u rodičů, přišel takto podepsaný dopis. Na obálce bylo jen mé jméno a příjmení, a protože tatínek se jmenoval úplně stejně, dopis otevřel. Byla v něm pozvánka od Alexandra, abych čekal v 10 dopoledne na okraji rodné vesnice, že tam pro mně přijede auto. "Co to je za divné psaní?" ptal se mne tatínek. Řekl jsem mu vše. Po poradě s rodiči a s panem farářem z Jam jsme se domluvili, že v tu hodinu se všichni budou modlit a já nikam nepůjdu a budu čekat doma.

Lidé potom vyprávěli, jak přes Slavkovice několikrát přejelo černé auto. Nakonec přijelo k nám. Vystoupili dva muži. Jeden pořád mlčel a druhý se vyptával na seminář a naznačoval, že by je velmi zajímalo všechno, co se v něm děje. Snažil jsem se jim naznačit, aby to ode mě nechtěli. Pak jsme jim dali svačinu. Odcházeli a při loučení, kdy už ze mě spadlo všechno napětí, mi řekl ten druhý: "Kdybyste se něco dozvědělo těch spolužácích emigrantech, že nám dáte zprávu?" V té chvíli jsem už přestal dávat takový pozor a proto jsem přikývl, což mne dodnes mrzí. Tím to všechno pro mně, Bohu díky skončilo. Nikdy se ke mně nehlásili ani spolužáci z ciziny ani tajní.

Bylo však více kolegů, na které dělali hrubší nátlak. Jednomu z nich přímo řekli: "Víte, že my vás můžeme fyzicky zlikvidovat a vůbec nic se nám za to nestane. Znáte přece případ kněze Coufala z Bratislavy a kněze Popieluszka z Polska." A oni pak spolupráci podepsali.

A teď tím trpí nejen to krásné slovo spolupráce ale i církev a vlastně i celá společnost. A nejvíc tím trpí oběti tohoto vydírání.

Je to jakoby člověk, kterého zločinec tak praští, že mu teče krev, byl vyšetřován, proč zašpinil koberec, zatímco násilníka si nikdo nevšímá.

(Převzato z http://www.dekanstvivm.horacko.com
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.