Řezenská přednáška položila základy dialogu
mezi církví a islámem
9. 2. 2007 Samir Khalil Samir
Tolik kritizovaná přednáška Benedikta XVI. v Řeznu ve skutečnosti
vytvořila účinný model křesťansko-islámského dialogu. Odmítnutí násilí,
láska k pravdě, interpretace, misijní poslání - jediná cesta, jak překonat
banální dialog tolerance, který hlásají mnozí muslimové i nemálo
katolíků.
Univerzitní přednáška Benedikta XVI. v Řeznu byla mnohými křesťany a muslimy považována za papežův chybný krok, banální omyl, něco, na co je třeba rychle zapomenout, pokud nechceme rozdmýchávat válku mezi náboženstvími. Ve skutečnosti však papež svou vyváženou a odvážnou řezenskou koncepcí, která rozhodně není banální, načrtl základy pravého dialogu mezi křesťany a muslimy, stal se mluvčím mnoha reformistických muslimů a navrhl jak islámu, tak křesťanům, jakým směrem je třeba se vydat.
Silné reakce na onu přednášku se na Západě i v islámském světě objevují ještě dnes. Mnozí muslimští myslitelé se však začínají ptát: "Bouřka nedorozumění přešla, ale co nám vlastně Benedikt XVI. řekl? Řekl, že nám muslimům hrozí nebezpečí odstranit rozum z naší víry. Tím by se islámská víra stala aktem podřízenosti Bohu, který může snadno upadnout do násilí ať už "ve jménu Boha" anebo "na obranu Boha".
NÁSILÍ, ROZUM A KRIZE ISLÁMU
Právě citace Manuela II. Paleologa, která byla tak špatně pochopena a znenáviděna, byla důležitá, protože zdůraznila, že "Bůh nemiluje krev a násilí", a že násilí odporuje přirozenosti Boha i člověka. Poněvadž však tato věta byla pronesena 12. září, den po výročí útoku na New York, lidé ji (v důsledku manipulace televizí Al Jazeera a západními liberály) pochopili politicky.
Nyní se titíž muslimové ptají: "Neřekl vlastně papež, že v islámu existuje riziko násilí? A copak to není pravda? Není to naše historie i náš každodenní problém? Neexistuje tady nebezpečí vyprázdnit víru a oddělit ji od rozumu a kritického myšlení?" Mnozí znalci islámu tvrdí, byť neveřejně: "Oddělení víry od rozumu je dnes největším nebezpečím islámu více než kdykoli předtím!"
Mezi IX.-XI. stoletím islám do svého vidění zahrnoval helénistickou dimenzi řecké filosofie, a jejím prostřednictvím dimenzi kritiky, logiky a rozumu. Stalo se tak díky křesťanům, kteří žili v muslimském světě. Už více než 500 let však islám nutí rozum k emigraci a neustále nabízí doslovnou aplikaci toho, co bylo řečeno v minulosti. Základem aktuální krize muslimského světa je právě mnohovrstevné oddělení víry od rozumu. Mnoho muslimů to tvrdí.
Asi před měsícem egyptský ministr kultury Farouk Hosni v parlamentu kritizoval šíření islámského závoje v Egyptě a řekl, že "tento zvyk (nosit závoj) v naší zemi dříve neexistoval. Po této cestě se vracíme zpět alespoň o třicet let". Další poslanec mu vehementně přispěl na pomoc a řekl: "Vrátili jsme se zpět nejenom o třicet let, ale rovnou do doby Mehmeta Aliho (tzn. na začátek 19.století)".
Ministr byl, bohužel, obviněn z toho, že porušuje egyptskou Ústavu, která pokládá Korán a šaríu za legislativní prameny. Farouk Hosni, který je ministrem 20 let a patří mezi uznávané umělce, tak riskoval, že po něm integralisté budou žádat demisi. Jako 62 letý a neženatý byl napaden a obviněn z toho, že je homosexuál.
Krize islámu je na očích všem a poukazují na ni všichni intelektuálové. Je to pokus o útěk do minulosti ze strachu před sebekritikou, rozumem a moderností.
Když papež zdůrazňuje potřebu integrovat rozum vírou - a laikům integrovat duchovní dimenzi rozumem - ukazuje cestu k velkému pokroku.
ODVAHA MLUVIT
Dalším prvkem, který se vynořil v Řeznu, je odvaha mluvit: je na čase zbavit se strachu, když se mluví o islámu. I papež má plné právo říci věci prostě a jasně našim bratřím muslimům, stejně jako židům, laikům anebo právě katolíkům. Tento papež se domáhá svobody slova.
Druhá věc: řekl věci rozumné a nepříjemné, ale v přesvědčení, že takovéto věci je třeba říci, protože jsou obsahem opravdového dialogu. Účelem řezenské přednášky, vysloveném v jejím závěru, je právě humanistický dialog, který neodmítá nic pozitivního ani z islámu, ani z osvícenství, ale kritizuje to, co je na jedné či druhé straně extrémistické a anti-duchovní. Benedikt XVI. tak položil základy univerzálního dialogu tím, že navrhnul oběma proti sobě stojícím tendencím dneška: na jedné straně islámu s jeho fideismem, který odmítá rozum (a je třeba říci, že to neznamená, že celý islám vždycky rozum odmítal, jak by mu to někdo chtěl přičítat); a na druhé straně udělal nabídku laicistickému, racionalistickému osvícenství, které pokládá náboženství za zbytečnost.
Po Řezenské přednášce pak tento dialog také "ukázal" konkrétními gesty. Je zapotřebí připomenout modlitbu papeže v Modré mešitě v Istanbulu během jeho cesty do Turecka. Svými skutky papež potvrdil, že my křesťané uznáváme a respektujeme duchovní dimenzi přítomnou v islámu: sňal si obuv a vstoupil na posvátné místo (tato tradice je biblická a vyskytuje se například u Koptů a v Etiopii); pozván k modlitbě, otočil se k mihrab, výklenku ukazujícímu směr k Mekce. Modlil se, protože neredukuje islám na politiku; modlil se, aniž by působil nejasnost nebo zmatení. Těmito gesty ukázal muslimům pravý smysl řezenské přednášky.
PAPEŽ, MISTR INTERPRETACE KORÁNU
Ještě dnes mi muslimové píší a děkují papeži za to, co řekl v Německu. Hned po přednášce poděkoval Benediktovi XVI. Abdelwahab Meddeb z Tunisu za to, že "se konečně někdo odvážil promluvit a poukázat na násilí v islámu". Podle Meddeba "se islámské semeno násilí nalézá v Koránu", jak napsal do titulku svého článku.
Tvrzení jednoho muslima vynáší na světlo pravdu, velký problém soudobého dialogu: nedostatek pravdy, neochota konfrontovat se v choulostivých otázkách.
V otázce násilí vědí všichni muslimové, že jeho semena jsou v posvátné Knize, ale všichni se zároveň snaží to skrývat a říkají "Ne, to není pravda, islám znamená pokoj, salám, respekt, nenásilí" a popírají fakta. Je třeba říci, že v Koránu se vyskytují i semena ne-násilí. A poněvadž se tam nacházejí jedna i druhá - jako i v hebrejské Bibli - je zapotřebí hermeneutiky, interpretace posvátných textů, aby se rozlišil jejich autentický význam pro dnešek. A to je jedna z důležitých myšlenek papeže, jak jsem měl příležitost ji od něho slyšet během setkání v Castel Gandolfo počátkem září 2005.
Přednáška Benedikta XVI. nepopírala fakta, ale nabídla jejich chápání v rámci lidského kontextu. Navrhla tak islámu, aby začal své texty interpretovat.
Když papež citoval verš Koránu: "ve věcech víry žádné násilí" (Súra 2, Kráva, 256) dodal větu, která mnohé pohoršila: "Je to jedna z počátečních súr z doby, kdy Mohamed ještě neměl moc a sám byl ohrožován."
Tento komentář považuji za zásadní, protože nutí do exegetické práce nad posvátnými texty. V tomto případě podal příklad hermeneutiky Koránu a navrhnul četbu onoho verše v rámci lidské zkušenosti Mohameda. Mnozí, ať už muslimové či katolíci, to kritizovali: "Je to projev nevědomosti - říkali - onen verš není z počátečního období (Mekky), ale z pozdější doby z Mediny."
Podle oficiálního vydání Koránu se skutečně jedná o Medinské období. Čteme-li však komentáře dvojjazyčné edice arabsko-anglické a arabsko-francouzské, vydané v Saudské Arábii, píše se tam: "Toto je první súra zjevená v Medině". Jinými slovy to znamená, že byla zjevena hned po Egira - tedy jeho útěku z Mekky - když Mohamed opustil svůj kmen, aby se sjednotil s nepřátelskými kmeny Aws a Khazraj. V té době a následující dva roky (až do roku 624) byl zbaven jakékoli moci a žil v neustálém ohrožení. Hledal proto oporu u židů, u těch nejbohatších a nejmocnějších v Medině. Když se mu to nepodařilo, začal z nouze loupit. Pokud tato súra, jak říkají muslimští komentátoři, je první z Mediny, znamená to, že pochází z období, které předcházelo lupičskému období; je tedy sice "z druhého období", ale je také pravdou - jak říká papež - že je z doby, kdy Mohamed ještě "neměl moc a sám žil v ohrožení".
Benedikt XVI. svým maličkým komentářem dává muslimům návrh: musíme číst text v kontextu; a to je zásadní věc potřebná k tomu, aby mohl začít islámsko-křesťanský dialog. Je třeba znovu číst posvátné knihy, abychom viděli asbáb al tanzíl čili okolnosti zjevení, jak to nazývá muslimská tradice. Tady papež přejímá zdravou interpretační tradici, která byla živá v IX. století. V soudobém islámu se to již, bohužel, nedělá.
Narazí-li se v Koránu na verše násilnické (a také tam jsou), musím se snažit jim rozumět v tom kontextu, ve kterém se objevily. Je zřejmé, že Mohamed vedl války; je také zřejmé, že bojoval nikoli z lásky k násilí, ale válčil - podle starozákonní tradice - "v horlivosti pro Boha". Dáme-li to všechno do kulturního a náboženského kontextu tradice Středního Východu je to přirozené a nepřekvapuje to.
Je však zapotřebí také říci, že dnešní mentalita je jiná. Opravdu Bůh potřebuje, aby jej lidé bránili? Odtud plyne nutnost, že Korán je třeba číst a interpretovat pro dnešek. Už celé století všichni muslimové opakují, že modernizace islámu spočívá v interpretaci Koránu. Nejméně 30-40 let se nacházíme ve fázi, kdy se v interpretaci nevyskytuje žádná inovace, ale opakování stále stejných věcí a klišé. Opakují se až do omrzení stále tytéž věci naučené nazpaměť.
Mladý iránský doktor islamistiky mi nedávno řekl: "Nemůžeme už chápat Korán jakoby byl Mohamedovi přímo diktován Bohem prostřednictvím anděla Gabriela. Je třeba ho interpretovat. Bohužel, v současném islámu není mnoho svobody: jeden náš intelektuál Abdolkarim Soroush byl před několika lety vyloučen z univerzity právě proto, že učil těmto věcem. Nakonec, aby mohl žít a vyjadřovat se, musel emigrovat do Evropy". V soudobém islámu existuje myšlení, zejména mezi reformisty a mladými intelektuály. Ti však mlčí, protože v islámském světě je svoboda značně omezena.
Papež měl odvahu poukázat na klíčové body: rozum, násilí, hermeneutika... A vložil prst do rány, do otázky interpretace Koránu, bez níž nemůže být veden dialog. Tato pobídka islámu k interpretaci byla učiněna z lásky k samotnému islámu. Někteří křesťanští teologové a muslimové kritizovali papeže, že byl v Řeznu příliš tvrdý a přitom mu tleskali v Turecku. Ve skutečnosti je to však tentýž papež, který se z lásky k islámu v Řeznu nevyhnul jeho kritice a v Istanbulu nezůstal dlužen duchovnímu bratrství.
KŘESŤANSKÉ MISIJNÍ POSLÁNÍ POKOUŠENÉ RELATIVISMEM
V Řeznu se Benedikt XVI. odvážil mluvit o násilí, nedostatku rozumu, nutnosti interpretovat islám a proto jej mnozí muslimští intelektuálové chválili a doufali, že "papež nebude žádat omluvu". Na Západě se četné žádosti o "omluvu" objevily i mezi křesťany. Papežův postoj ve skutečnosti otřásl irénistickým pojetím misijního poslání Církve a tolerantním laickým šosáctvím. Benedikt XVI. dal na srozuměnou, že říci pravdu, říci o špatném, že není dobré, není inzultace, ale cesta k uzdravení. A někdy je zapotřebí nabídnout i hořký lék.
Mezi křesťany, kteří vedou dialog s islámem existuje tendence "skrývat" rozdíly a nemluvit o nich. To lze připustit na počátku: mám-li s tebou navázat vztah, jistě se nejprve nepustím do definování toho, co mne od tebe dělí. Vztah je však třeba prohlubovat.
Jedním z plodů této "přímosti" prosazované papežem je postoj biskupa z Cordoby. Ten dostal již po několikáté od skupinky muslimů (španělských konvertitů) žádost, aby směli používat katedrálu ke společné modlitbě a vytvářet tak "obraz pravého ekumenizmu". Biskup odpověděl, že toto řešení pokládá za matoucí a nedal k tomu povolení. Různé laické evropské deníky biskupa kritizovali, protože "odmítl otevřený a bratrský návrh", atd.
Bez násilí tak postupně v křesťanech narůstá smysl pro vlastní kulturu, vlastní identitu a skutečnou svobodu náboženství. Takto se začíná pomalu překonávat onen irénistický a falešně multietnický postoj "kumulace" jednotlivých náboženství.
Naléhavé je to především ve Francii, kde je falešný respekt k islámu důvodem, proč se nepořizují statistiky o konvertitech z Islámu: biskupové a stoupenci dialogu s muslimy odmítají sdělovat počty muslimů, kteří žádají o křest.
Pokud jde o mne, nejsem proti tomu, že existují křesťané, kteří se stávají muslimy, pokud je to z důvodů víry a nikoli z důvodů politických či ekonomických. Ale rád bych, aby existovala svoboda dovědět se kolik muslimů se stává křesťany. Teprve tato ryzí otevřenost vytváří vlastní a opravdovou duchovní soutěž.
Muslimové a křesťané mají povinnost misií. Muslimové ji nazývají da-wa a je to povinnost; křesťané ji nazývají evangelizace a je to také povinnost. Mezi křesťany se, bohužel, nachází stále více osob, kteří odmítají zvěstovat evangelium a mluvit o vlastní víře kvůli "respektu" a nebezpečí proselytismu. Muslimové mají v každé zemi své úřady da-wa. Jsou přímo spojeny se všemi islámskými státy a v různých zemích stavějí mešity, šíří Korán, posílají kazatele atd. Je to určitý druh Propagandy fide islámských států. Rozdíl je v tom, že v případě muslimů podporuje islámskou misii Stát. V případě křesťanů jsou misie podporovány společenstvím víry, Církví.
Pokud některá Církev nebo biskup nedbá na misijní poslání, je to projev spánku nebo uzavřenosti do sebe. Viděl jsem církve, které byly ve vztahu k muslimům velmi dobře organizované z charitativního hlediska: v pomoci imigrantům, pohostinnosti, školství, atd. Je to velkodušnost, ale bez zvěstování. Říká se, že je to ku prospěchu dialogu. Zvěstování je však nezbytné právě k tomu, aby byl dialog dialogem.
Je třeba, aby si Církev znovu uvědomila, že její existence - nejen kvantitativní - je spojena se zvěstováním evangelia také muslimům. Pokud tato pohnutka chybí, znamená to, že ztratila smysl pro krásu víry v setkání s Kristem. A to by bylo upadnutí do prázdnoty relativismu.
O autorovi: Samir Khalil Samir je egyptský jezuita, profesor islamistiky na Univerzitě v Bejrútu.
Článek převzat z www.asianews.it, přeložil Milan Glaser
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 28. 1.
2007
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
