Pokoj vám (Jan 20, 19-31)

Homilie k evangeliu 2. neděle velikonoční

16. 4. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Když jsem přišel poprvé do arabských zemí, potěšilo mě, že znám alespoň jedno slovo a že je mohu často užívat: Šalemalejkum. Pokoj s vámi. Když jsem tak zdravil na ulici, dodal jsem, že se cítím biskupem. Ten totiž zdraví při liturgii slovy „Pokoj vám“, kněží latinského obřadu smějí říkat jenom „Pán s vámi“. Ale nemrzí je to, vždyť pravý pokoj dává jenom Pán.

O pokoji a míru se mluví v Bibli často, a to v mnoha odstínech. Někdy je to jenom obyčejný pozdrav, jako arabské Šalemalejkum. Ale je to také jeden ze slavnostních příslibů mesiášských, titul Vykupitele, který má být knížetem míru (Iz 9, 6). Izajáš líčí jeho dobu rajskými barvami: „Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče a žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit... Nikdo už nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé svaté hoře... (Iz 11, 6-9).

Ježíš potvrdil splnění těchto příslibů při řeči na rozloučenou při poslední večeři: „Dávám pokoj, svůj pokoj vám dávám“ (Jn 14, 27). A po zmrtvýchvstání pozdravil apoštoly tak, jak dnes zdraví biskup: „Pokoj vám“ (Jn 20, 21).

I dnes mluví o míru a pokoji kdekdo. Ale jak tomu rozumí? Když se narodil Kristus „Kníže míru“, poznamenává římské martyrologium, že byl celý svět v míru“. Císař Augustus dal totiž zavřít brány Jánusova chrámu. Byly otevřeny na znamení války prakticky stále. Augustus však uskutečnil ideál římské říše, tzv. pax romana, římský mír. Celý tehdejší civilizovaný svět měl zákony a pořádek. Tento ideál se začal ponenáhlu uskutečňovat už dávno předtím, když si řecké samostatné obce uvědomily, že mohou čelit vládě tyranů jenom přesným vymezením moci vládců a práv každého jednotlivého občana. Spravedlnost se ztotožnila s pořádkem, s vládou zákonů nad libovůlí jednotlivců.

Dodnes je civilizovaný demokratický svět přesvědčen o účinnosti tohoto postupu. Ale přesto vyslovil Solověv pochybnosti o jeho trvalé hodnotě. Mírové smlouvy obyčejně následují po válkách. Přinášejí nová rozdělení území, majetků, práv. Uzavírají se s honosnými slovy „na věčné časy“, ale všichni si jsou vědomi, že jsou to jenom chlubivá slova. Mohla by být trvalá, kdyby i lidé zůstávali stejní. Ti se však množí a přesídlují nepravidelně. Tak se stane, že brzo neodpovídá rozdělení země a majetku předcházejícímu stavu. Vzniká napěti, rozepře, vypuknou nové boje. Jsme pak rádi, když skončí novým mírem, který by měl zase být „na věčné časy.“

Dobře víme, že jsou tyto situace nenormální. Vzniká-li nové uspořádání světa po válkách, je tu mnoho násilí. Ale předpokládejme, že všichni mají dobrou vůli, přece jenom zůstává zásadní potíž nevyřešitelná. Dá se vývoj živých lidí, společnosti, která roste nepravidelně, zařadit do kazajky neměnných zákonů a norem?¨

Existuje nějaký jiný pojem míru? Pokusme se tento římský druh pořádku srovnat s hebrejským. Vyjadřuje se slovem, které dnes v celém světě znají: šalom. Ptal jsem se jednoho filologa, jaký má výraz původ. Řekl mně, že je to něco docela jiného než např. slovanské slovo mír. Mír je celkem stejný pojem jako římský. Předpokládá správnou míru. Každý má vyměřeno, co má dělat, kolik má zaplatit apod. Je to tedy slovo, které patří do zákonitého pořádku. Hebrejské šalom je jiné. Prý ho užívali dva obchodníci, kteří se měli dohodnout. Jeden chtěl prodat za sto, druhý nabízel padesát. První slevil na devadesát, druhý řekl, že dá šedesát. Řečí bylo u toho mnoho, čísla skákala, ale nakonec se dohodli na pětasedmdesáti. Tleskli si do dlaní a řekli: šalom. Znamená to, že se osobně dohodli a teď budou zachovávat, co si slíbili.

Jak vidíme, je tu opačný postup než v prvním případě. Tam je předem ustanovený řád. Člověk se nemusí s nikým dohadovat, všecko jde svou vyšlapanou cestou. V druhém případě tu jsou dvě svobodné osoby, stojí proti sobě bez závazků, ale mají společně dobrou vůli se dohodnout. Trvá to sice chvíli, ale nakonec k tomu přece jenom dojde.

V normální lidské společnosti existuje jistý kompromis mezi obojím pojetím. V jízdním řádu je např. předem stanoveno, kdy pojede vlak a kolik stojí jízdenka. V jednotlivých odděleních se pak lidé musejí sami mezi sebou dohodnout, jak se usadí a jak uspořádají zavazadla. Některým se ovšem ani to nelíbí a raději si koupí místenku, aby se nemuseli dohadovat. Život je jako cesta vlakem. Jsme proto rádi, že existují jisté normy. Jen ať je všichni zachovávají! Ušetříme si mnoho dohadování. Nemáme k němu chuť ani čas, jako měli beduíni v poušti. Ale přesto zůstane i ve spořádaném životě mnoho záležitostí, které nemohou být stanoveny. Tu musíme vyjít z počáteční dobré vůle, že se dohodneme. Jenom tak se dojde k míru.

Doposud jsme mluvili o míru mezi lidmi. Ale jak je tomu v našem poměru k Bohu? Na počátku Starého zákona je ovšem hebrejské šalom. Izraelité se setkali s Hospodinem a po mnoha zkušenostech s ním uzavřeli smlouvu na úpatí hory Sinaj. Ta se vyjádřila ve formě Mojžíšova zákona. To, co tam bylo stanoveno, byl výsledek dvojstranné smlouvy. Když kázali proroci proti mravní zkaženosti, pranýřovali nevěrnost Bohu a danému slibu. Později se bohužel na Boha zapomnělo. Ve farizeismu je na prvním místě zákon a ten se musí bez dohadování zachovávat do posledního písmenka. Předepisuje-li platit desátky, ty se dávají ze všeho, i ze zeleniny (srv. Lk 18, 12). Náboženství osobní se stalo legálním, zákonným.

Tak tomu bývá obyčejně na konci dějinných period. Osobní styky s lidmi i s Bohem mizí a všechny problémy se hledí vyřešit formalitami, všeobecnými průpověďmi. Když se s nimi srovnává život, nic ze skutečnosti jim plně neodpovídá. Proto se to také všecko posuzuje. Vede to k neustálému odsuzování lidí a v náboženství k třenicím a hádkám často jenom o slova. Lék proti tomu není v opačném extrému, tj. ve lhostejnosti k pravdě a snášenlivosti ke hříchu. Setkáváme se dnes s obojím postojem, s fanatismem, který bije napravo i nalevo, a naopak zase s indiferentismem, který dovoluje všecko. Jediná opravdová cesta je ta, kterou ukázal Ježíš při soudu nad cizoložnou ženou: nesmlouvat ze zásad, neospravedlňovat hřích, ale být velmi opatrný při souzení živé osoby. Do srdce lidí totiž vidí jenom Bůh, rezervuje si svůj poslední soud a musíme uvěřit, že on sám dovede nakonec všecko k dobrému. Jenom tak se budeme moci pomodlit upřímně slova Otčenáše: Odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 13. 4. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.