Nové přikázání (Jn 13, 31-35)

Promluva k evangeliu 5. neděle velikonoční

7. 5. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Na ekumenickém setkání mluvil rabín. Téma jeho projevu bylo toto: není radno klást proti sobě Starý a Nový zákon. V evangeliu není tolik novosti, jak to říkají křesťané. Přeložili jsme teď evangelium do hebrejštiny. Když se čte v tomto jazyku, pozorujeme, že je mezi kázáním Ježíše a proroků přímá souvislost. A Kristus sám, když potvrzuje, že je první a nejvyšší přikázání láska k Bohu a k bližnímu, se odvolává na Starý zákon. Když na jiném místě tvrdí, že dává ten příkaz jako „nové přikázání,“ v tom se zřejmě mýlí. Tak řekl rabín.

Jeho námitka nás nepřekvapí. Je prastará. Otázku o novosti Kristova poselství si kladli už Otcové církve a snažili se dát odpověď. Vždyť i oni často citují Starý zákon a nacházejí příkazy evangelia už u proroků a v Mojžíšově zákoně, v Knize moudrosti, v Žalmech. Ptají se tedy. Co k tomu všemu tedy Ježíš přinesl nového? Odpovídají: Všecku novost, přinesl totiž sám sebe. Dříve to byla jenom povzbuzení a příkazy. Slyšeli lidé, co mají dělat. A jak tomu u všech rozkazů bývá, bylo málo těch, kdo plnili, co jim bylo řečeno. Nyní však přišel na svět vtělený Bůh, Boží láska se stala tělem. Ježíš dal smysl Starému zákonu, všem starým příkazům, a tedy i příkazu lásky k Bohu a k bližnímu.

Jak tomu máme porozumět? Pomožme si schematickým rozdělením, tj. rozlišením mezi náboženstvími všeobecně, Starým zákonem a Novým zákonem. Všecka náboženství vedou jistým způsobem k lásce k Bohu. Kdo pochopil. Že je v něm dokonalost a krása, začíná po něm toužit. Ale tím se už nějak oddaluje od světa a od lidí. Nemůže mít rád obojí. Musí se rozhodnout. Buď bude toužit po nebi nebo bude mít rád zemi. Buď bude milovat Boha nebo lidi. I u primitivních kmenů se ti, kdo se stýkají s božstvem, uchylují do samoty, bydlí v lesích a na horách.

U Židů ve Starém zákoně se vyskytují podobné zjevy. I tam se proroci uchylují na hory, do pouště, utíkají před lidmi. Ale pak na Boží rozkaz se vracejí k lidem, dostávají poslání ve svém národě. Hledali Boha, proto utekli od lidí. Ale Bůh jim dal na srozuměnou, že je izraelský národ jeho lid, že on se považuje za jeho pastýře, krále i otce, Má-li tedy někdo rád Boha, musí mít zájem také o jeho lid. Hlásá se tedy ve Starém zákoně láska k Bohu, a také k bližnímu.

Nový zákon však postupuje ještě dále. Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu. On je jedna jediná osoba. Kdo má rád Krista, miluje Boha v člověku. Nejsou to tedy dvě lásky vedle sebe: k Bohu a k člověku. Je to láska jediná: Boha v člověku současně.

To je ovšem něco nového a na první pohled neslýchaného. Vždyť Bůh znamená ideál, krásu, dobro. V lidech vidíme málo z toho, proto se nám často protiví a straníme se jich. A přece nás evangelium povzbuzuje, abychom se toho dojmu nelekali. To nesympatické a ošklivé, co u lidí pozorujeme, je jakoby ohyzdná škraboška. Pod ní je pravá tvář a ta je Božím obrazem.

Chodíme po ulici, Koho potkáváme. Lidi ustarané. Těm jde možná jenom o to, aby vydělali peníze. Za nimi jde opilec, který je naopak propije. Třetí je ctižádostivý, chce se dostat někam nahoru, aby měl moc rozkazovat. Čtvrtý se chlubí, pátý krade. Takový mají pohled na lidi pesimisté. Mají proto možná víc důkazů, než potřebují. Optimisté jim ovšem vytýkají, že jsou škarohlídové, že lidé nejsou ani zdaleka tak zlí, jak to vidí ti, co se v nich zklamali. Ale těm optimistům se pak namítá: Počkejte, budete mluvit jinak i vy, až se zklamete.

A křesťané? I oni vidí zlo na lidech. Ale přesto jim svět připadá jakoby to byl maškarní ples. I Otcové církve považovali vnější podobu lidí za ošklivou masku, kterou si nasazují. Musíme jim všem pomoci, aby ji sejmuli, aby špínu z obličeje smyli. Křestní voda a slzy pokání, jak píše sv. Efrém, očistí každý ošklivý obličej tak, že v něm zazáří původní krása a zablýskne se jasem, světlem Božím. Církev je tedy jako matka, která sbírá ušpiněná děcka, aby je očistila, protože je má ráda a nedá se škaredým vzhledem bláta odstrašit.

„Nebojte se hříchu lidí,“ napomíná starec Zosima v Bratřích Karamazových Dostojevského. Zní to odvážně, jako by to byla tolerantnost, snášenlivost vůči zlu. Ale tak to autor rozhodně nemíní. Dostojevského úmysl je prohlédnout co nejhlouběji do srdce člověka a objevit, že tam sídlí Bůh.

Není daleko od pojetí církevních Otců. Ti si totiž kladli otázku, zůstane-li Boží obraz i v těch, kdo jsou zavržení do pekla. Odpovídají, že ano. Je v jejich srdci nezničitelný. Ale je jakoby celý obklíčený hroznou škraboškou. Utrpení zavržených je právě v tomto stavu. Uvnitř nesmírně touží po Bohu a ta touha se nemůže uskutečnit pro zlobu, která je stále dusí.

Nedivíme se tedy, že světci někdy tak nadšeně kázali davům o nutnosti pokání. Vypadají jejich kázání někdy hrůzostrašně, bijí do neřestí a chyb lidstva. Ale dělali to právě proto, že měli o lidech vysoké mínění. Viděli v nich Boha, viděli krásu duší, které se mohou osvobodit od všeho, co v nich obraz krásy znetvořuje. Dovedli pak ocenit velikost toho, kdo se očistil.

„Bůh se stal člověkem,“ píše sv. Atanáš Veliký, „aby se stal člověk Božím,“ tj. aby měl podíl na všem, co Bohu patří, tj. i na úctě a slávě a na lásce, která jemu samému patří.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 4. 5. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.