Neuznávám mýtus unaveného faráře

Rozhovor se Zbigniewem Czendlikem - farářem, kterého jeho práce baví

8. 3. 2007 Jan Uhlíř

Býváte označován za specialistu na pastoraci celebrit. Jak se to stane, že venkovský farář se spřátelí s Českou slavicí či je požádán o křest dětí bývalého premiéra?

Myslím, že toto označení je trošku nadsazené. Víte, já říkám - v kontextu lásky -, že láska a průjem přicházejí nečekaně. Spousta věcí na vás přijde, ani člověk neví jak a proč. Já také nevím proč. Prostě nějakým způsobem se naše cesty zkřížily a myslím si, že to bylo řízené shora. Prostě to nějak přišlo. Také jsem to nijak cíleně nikdy nedělal, to mě ani nenapadlo. Ale pochopitelně, že když se jednou dostanete do tohoto prostředí, je to specifické prostředí, působíte tam jako někdo exotický, lidé si vás všímají, protože je to neobvyklé. Lidé se ke mě hlásí sami, není to tak, že bych se někomu vnucoval, to zase ne. Tyto kontakty vznikly spíše podáním ruky z druhé strany než z mojí iniciativy.

Exstarosta Litomyšle Miroslav Brýdl se vyjádřil v MFD při příležitosti udělení Vašeho českého občanství, že než jste přišel do Lanškrouna, byl to "prdelákov". Jak jste si zde zvykal a co pro Vás toto město znamená?

No, to slovíčko pobouřilo Lanškrouňáky. Můj kamarád bývalý starosta a nyní krajský radní je známý takovýmto způsobem vyjadřování. On si totéž - jak mi řekl, když jsme se potkali - myslí i o dalších městech, včetně své Litomyšle. Jeho způsob vyjadřování musíme brát trochu s nadhledem. Já mám Lanškroun hrozně rád. Především lidi, kteří tady jsou. Já bych prakticky nemohl takto působit a být neustále tam a onde, kdybych neměl pochopení a zázemí u svých farníků. Oni mi vytvářejí takové rodinné zázemí, ve kterém se můžu formovat, oni mě trochu formují. Tady jsem získával povědomí o církvi, obraz české církve atd., oni mě učili, zde jsem získával informace a zkušenosti. Oni si mě vychovali. Když se jim nelíbí, že zrovna nejsem, kde by mě potřebovali, tak říkám: "Máte smůlu, můžete si za to sami." Mám tuto farnost rád, a zároveň v této farnosti mám super zázemí, do kterého se rád vracím. Tak jako manžel se po práci se vrací domů a cítí, že tam všechno funguje, jak má, tak je to u i mě, protože farnost netvoří kněz, ale tvoří ji farníci. Biskup pošle faráře do farnosti na určitou dobu a já musím být připravený kdykoli odejít. Ale farnost tvoří ti, kteří tady byli, mají tu rodinu a příbuzné, svůj kostel. To je farnost. Tato farnost naštěstí velmi dobře funguje a spoustu věcí tu dělají laici. Já přijdu minutu před mší do kostela a mše může začít přesně, protože nemusím hlídat, jestli jsou rozsvícené svíčky, rozdané čtení a podobně. Lidé to mají ve své režii a perfektně se o vše potřebně starají. Jak říkám, Lanškroun je požehnaná farnost.

Soudě podle velmi pěkných webových stránek, Vaše farnost žije opravdu bohatým životem...

Není to tu ani tolik na mě. Vždycky se snažím lidi provokovat k tomu, aby oni sami žili bohatým životem. Protože je to tak: Když jdete někam na nějaký večírek, nemůžete čekat, že vás bude někdo bavit. Prostě bavíte se tak, jak si tu zábavu zorganizujete. Farnost má tak bohatý život, jak si to ve farnosti zařídíme, nemůžeme čekat, že nás někdo bude bavit a něco pro nás organizovat. Je to vyloženě na lidech. A posláním kněze je vytvářet lidem určité zázemí a prostor, aby se mohli sami realizovat. To je nejdůležitější: nechat lidem prostor, nechat jim určitou zodpovědnost a oni udělají práci za vás, vy jen slíznete smetanu... (s úsměvem)

Ale pastorační práce není jen o slízávání smetany. Co je pro vás při této práci těžké?

Pro mě není nic těžké. Když se mě někdo ptá, jestli jedu někam na dovolenou, tak já s nadsázkou říkám: Dovolenou já mám celý rok, protože to, co dělám, mě baví a já od toho nemusím odpočívat, naopak, jedu se na dovolenou trápit a platit za to, co mám doma zadarmo. Když milujete svoji práci, svoje poslání, tak to není těžké. Já absolutně neuznávám mýtus unaveného faráře. Já nejsem unavený, protože mě prostě baví to, co dělám. Jsou věci, které neumím, jsou věci, jimž nerozumím, to ano. Ale aby moje práce, to, co dělám, bylo pro mě náročné nebo těžké, to absolutně ne.

Před časem jste v jednom rozhovoru prohlásil, že vybudování Žichlínku (domu pro opuštěné děti, pozn.red.) Vás stálo několik let života. Co vás vedlo k tomu, že jste se vedle své pastorační práce pustil do tohoto projetku?

Myslím, že slova je také třeba podpořit skutky. A myslím, že teď dostala moje slova určitou váhu. Já nejsem zastáncem různých silných prohlášení a moralizování, ale jsem zastáncem toho, že bychom svoje prohlášení měli potvrzovat také nějakými konkrétními skutky. Není posláním kněze, aby budoval takové věci; spíš jenom, aby k tomu inspiroval, ale když něco takového vybudujete, tak vám to dává do ruky určitý argument. Takže mě to určitým způsobem trochu osvobozuje, protože ať už si o mě někdo myslí cokoli, ať už příznivci nebo kritici - když mě někdo kritizuje, tak ho můžu alespoň "odpálit": "Prosím tě, ukaž mi, cos udělal ty." Nechci to používat, to je východisko v nouzi, ale mě to osvobozuje, jsem díky tomu svobodnějším člověkem, protože si řeknu: Ano, něco tady je. A také jsem to budoval proto, že jsme chtěl nějakým způsobem zhmotnit moje kontakty s různými celebritami a s lidmi, kteří mají trochu vyšší postavení. Aby to nebylo pro mě - aby někdo neřekl: "Jo, on si to dělá pro sebe, pro svoji slávu." - Já na to říkám. "Já to nepotřebuji." Ale když někdo říká: "Děláte všechno proto, abyste se zviditelnil." Moje reakce je taková, že jim to nevymlouvám, ale v duchu si říkám: "To je také dobrý důvod, abychom dělali dobré skutky. - Zkus se zviditelnit v něčem podobném, a bude to krásné." Pochopitelně, že nebylo lehké to vybudovat, a to hlavně z jednoho důvodu: Byl to projekt poměrně veliký, i finančně náročný, někdy nespíte, protože nemáte peníze, pak vám někdo ze srdce dá celoživotní úspory a zase nespíte, protože máte obavu, zda ty peníze efektivně a správně využijete. Pak se také setkáte s lidmi, kteří vás podvedou, "přečurají", setkáte se s lidmi, se kterými byste se už nemusel potkat - jsou určitá zklamaní, ale co se s tím dá dělat, prostě takový je život, jdu dál a říkám si: "Moje chyba, že jsem se dal podvést nebo zmanipulovat." Největší zklamání v mém životě bylo to, když někdo zneužije vaší důvěry, ale já věřím na Boží spravedlnost, ona existuje. Někteří lidé mají výčitky svědomí i desítky let, a ty výčitky jsou tím, co inspiruje člověka k obrácení, třeba i po velmi dlouhé době, takže si říkám: "Možná je to i začátek určitého obrácení - víte, to je ta "požehnaná vina".

Ve vašem městě organizujete setkání křesťanů všech církví. Co Vám říká slovo "ekumena"?

Někoho rozdělení křesťanstva může pohoršovat, ale mě absolutně ne. Mně změnil pohled na ekumenismus Erazim Kohák v knížce "Hesla mladých svišťů" - tam to v jedné povídce vysvětluje, když přirovnává různorodost křesťanství k jarní louce, na které rostou tisíce různých květin, trav atd. - a ona je zajímavá právě tím. Kdyby tam byla jenom jedna kytka, třeba pampeliška - je sice krásná, ale ona vynikne jen v tom množství ostatních, proto je krásná. Pro mě je ekumenismus jarní, živě zelená, pestrá louka.

Druhou část rozhovoru najdete zde.

* * *

Zbigniew Jan Czendlik (1964) vystudoval gymnázium v Polském Těšíně a Teologickou fakultu v Katowicích. Ve Varšavě studoval postgraduálně na Katolické teologické akademii. V r. 1989 vysvěcen v Katowicích na kněze. V roce 1992 vyslán na pomoc katolické církvi do ČR. V letech 1992-3 působil v Náchodě, od roku 1993 v Lanškrouně. Vedle kněžské činnosti se angažuje v pořádání kulturních akcí v Lanškrouně, podílí se na obnově kulturních památek a široce se věnuje charitativní činnosti. Byl nominován mezi desítku finalistů soutěže Šarmantní osobnost roku, pořádané Českým rozhlasem Hradec Králové. (Pokud chcete dát Zbigniewovi Czendlikovi svůj hlas, napište to na adresu sarm@hk.rozhlas.cz)

(Převzato z Magazínu Christnet - www.christnet.cz ze dne 26. 2. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.