Náboženství uvědomělé nebo zvykové?

10. 9. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Smáli se jednomu jezuitovi, který byl nerozhodný a dlouho si nemohl vybrat vlak, kterým pojede. Dali mu radu, aby si podle sv. Ignáce vzal arch papíru, udělal vprostředku čáru, na jednu stranu si napsal všechny vlaky, které tam jedou, na druhou všecky, které tam nejedou, aby si představil, že má umřít, že je to jeho poslední svobodná volba a pak ať se s pomocí Boží rozhodne pro vlak, který tam jede.

Žert parafrázuje skutečný text ignaciánských exercicií: pravidla volby. První z nich postupuje více méně racionálně. Uvažuje všecky důvody, které jsou pro a všecky, které by mohly být proti. Druhé pravidlo se snaží přenést člověka trochu výš. Nutí ho, aby se podíval na svá denní rozhodnutí z ptačí perspektivy. Když si představím, že umírám, že budu stát za chvilku před Bohem, moje rozhodnutí se možná hodně pozmění. Rozhodně je budu vidět v jinačí perspektivě, než když myslím jenom na nejbližší odpoledne. V Exerciciích se mluví ještě o jemnějším způsobu volby, řekl bych skoro uměleckého stylu.

Nás však teď nezajímá způsob, jako spíš zásadní otázka, která se stala v poslední době aktuální: Máme se často k něčemu rozhodovat, stále hledat, nebo stát pevně na tom, co jsme jednou začali, prostě jít dál a netrápit si hlavu?

Zajímavé je, že v této otázce nebyli zajedno ani komentátoři ignaciánských Exercicií. Jedni říkají: První duchovní cvičení se dělají s úmyslem postavit život na novou pevnou základnu, dát mu jiný směr, obrátit se. V tom případě si musí člověk pořádně uvědomit, co chce začít, má-li na to síly. Ale takové rozhodnutí se dělá jednou v životě. Netrapte s tím lidi, kteří už správnou cestou jdou. Byli však i jiní kazatelé exercicií. Ti mluvili o volbě vždycky, i když šlo o krátkou duchovní obnovu. Říkali: Život se skládá ze stálého rozhodování. Kdo se neumí správně rozhodovat, neumí správně žít.

Z podobného hlediska se dívají na problém i dnes ti, kteří propagují, jak při náboženské výchově u dětí, tak později, zvláště v řeholním životě to, čemu se v Itálii říká dnes už okřídleným výrazem: la scelta libera e consapevole, volba svobodná a vědomá.

Zastánci tohoto programu o tom mluvívají s velkou vervou. Tvrdí, že bylo náboženství donedávna stádové. Chodilo se do kostela, protože všichni chodili. Šlo se k prvnímu svatému přijímání, protože to nebylo ani jinak myslitelné. V tomto prostředí vstupovali i chlapci do seminářů a děvčata do klášterů, protože to přišlo jaksi samo sebou. Dnes přišli velké změny, a tyto typy křesťanů zklamou. Ti, co chodili pravidelně do kostela, přestanou hned, jak se dostanou do jiného prostředí, kde většina nechodí.

Jeden extrém ovšem vyvolává opačný. Jak jsme už naznačili, jsou dnes nadšení praporečníci svobodných a vědomých rozhodnutí, a ti někdy doslova týrají dobré lidi, kteří chtějí žít a pracovat v klidu. V jedné římské církevní škole chodily děti pravidelně na školní mše. Přišla mladá řeholní sestry za ředitelku a bylo to první co zrušila. Nebudeme vychovávat stádo vzorných dívek z pensionátu. Důrazně promluvila děvčátkům do srdce, že se musí pokaždé samy vědomě a dobrovolně rozhodnout, půjdou-li na mši nebo ne. Nikdo je nutit nebude. Podle známého zákona tíže, většina tělesných chrámů Ducha sv. zůstala ráno v posteli. Protestovali nejvíc rodiče. Nač dáváme děti na výchovu k sestrám, když je ani na mši nepřivedou? Ještě ostřejší byl protest starších řeholních sester, kterým mladý kněz v exhortě kladl na srdce, aby přestaly žít zvykově jako stroje, ale aby stále uvažovaly o tom, není-li potřeba dát životu novou strukturu, která odpovídá vnuknutím Ducha sv. Jedna řeholnice mu řekla: když jsem byla mladá, říkali nám, že jsme nevěsty Kristovy. Staré nevěsty už se nesmějí každý den přestrojovat do nových šatů. Kdybyste věděl, co to znamená dodržet slovo, vydržet celý život na místě, nehlásal byste tak laciné programy o restrukturacích a vědomých rozhodnutích.

Jsou tu tedy zřejmě dva směry, Oba mají dobrou vůli a oba mají oprávnění. Dalo by se to zformulovat i dogmaticky. První by se dal hájit takto: Mravnost je neoddělitelná od svobody. Čím je skutek svobodnější a vědomější, tím je dokonalejší. Rutina a zvykovost svobodu umenšuje a někdy i docela hubí.

Druhý směr by se mohl hájit těmito slovy: ctnost je návyk v dobrém. Svobodné rozhodnutí posílené návykem je ctnost. Ctnost znamená stálost. Ve světě, kde se všecko mění, vítězí stálost a vytrvalost. Je-li zvyk k dobrému i všude okolo nás, říkáme tomu dobré a přirozené prostředí. I to je dar Boží pro slabé, kteří by jinde neobstáli. Stálost v jednom směru je psychologický základ ke každé dobré práci. Mnoho rozhodování oslabuje energii.

Uvedl jsem toto téma k diskusi v centru ignaciánské spirituality v Římě. Dělali jsme, abych tak řekl, volbu o pravidlech dobré volby. Nejjednodušší řešení problému podali ti, kteří hájili rozumnou střední cestu. Je dobré se svobodně a vědomě rozhodovat, ale nesmí se ani v tom přehánět. Je dobře, když se také nechá životu jeho přirozený zvykový rytmus, asi tak jako když na rovné cestě nešlapeme v autě ani na brzdy ani na spojku. Stroj si odpočine a urazí kus cesty.

Toto řešení je jistě rozvážné a pedagogické. Ale možná je jednostranně psychologické. Jaký je opravdový smysl ignaciánské volby? Nemyslím, že by autor Exercicií někoho povzbuzoval k tomu, aby se dlouho a pracně rozhodoval, má-li Bohu sloužit nebo ne, má-li nebo nemá-li zachovávat své povinnosti, dodržet dané slovo nebo dát jiné. Víme, že zvláště v tom posledním bodě byl Ignác neústupný. Nikdy se nevracel nazpět a neměnil to, co opravdově rozhodl.

Kdo se jednou rozhodl žít pro slávu Boží, proč by to měnil? Jaký by měl důvod, aby o tom pochyboval? Svobodná volba už se netýká cíle, ke kterému chceme dojít, ale prostředků a způsobu, jak to den ze dne lépe uskutečnit.

Viděl jsem malíře, který připravil obraz pro soutěž. Už byl hotový. Ale den ze dne se na něj díval a tu a tam maličko zdůraznil nějaký črt. Chtěl vyhrát první cenu. Řekl mi, že tato maličká zlepšení jsou daleko důležitější, než první nahození na plátno.

Cosi analogického má být i v našich stálých životních volbách. Sv. Ignác chtěl žít nejenom k slávě Boží, ale „k větší slávě Boží“, ad maiorem Dei gloriam. Tím má život svou stálost, ale ta se nestala ubíjející rutinou. Je tu denně neustálá tvořivost, dynamismus, svoboda a vědomí.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 7. 9. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.