Květná neděle
2. 4. 2007 Tomáš kard. Špidlík
Byl jsem jednou na květnou neděli v jednom provinciálním městě ve
Francii. Udivilo mne, s jakou slávou se tu sloužila liturgie. Bylo tu
nezvykle mnoho lidí, účastnili se průvodu, mávali palmami. Ptal jsem se
místního duchovního, proč se tu na počátku pašijového týdne děje všechno
s takovou okázalostí. Odpověděl mi prostě: „My už tu vlastně
slavíme velikonoce. Lidé tento týden obyčejně odjíždějí na prázdniny,
na velikonoční neděli už tu zbudou jen staří. Tento den ještě
farnost spojí.“ Uváděl tedy duchovní důvody z praktické
pastorace. Ale jsou i jisté důvody liturgické. Obřady květné neděle měly
dříve ráz skoro smuteční nebo alespoň kající. Začínají se číst
pašije, rozjímá se o utrpení Páně. Pokoncilová liturgická reforma
naopak vyzývá, aby byl tento den slavnostnější. Neuvádí pro to důvody
z praktické zkušenosti, ale z biblické souvislosti.
Starý zákon a jeho proroctví předpokládají jeden vítězný den, ve kterém se má splnit všechno, co bylo předpovězeno a co se očekávalo: přijde slíbený Mesiáš, vstoupí slavnostně do Jeruzaléma jako „požehnaný přicházející ve jménu Páně“, vítěz nad všemi nepřáteli, král na Sioně. To se nyní uskutečňuje. V tomto smyslu to představují malíři ikon. Ježíš sedí důstojně na oslátku a s jistým spěchem se blíží k jeruzalémské bráně, k městu opevněnému jako nedobytný hrad. U brány sice stojí vousatí farizeové, kteří sami nevstupují a druhým se snaží ke vstupu zabránit. Ale v tom okamžiku jsou bezmocní proti hlasu dětí, které na stromech lámou ratolesti a prostírají šaty na cestu pro triumf Krista. Jejich obličeje jsou namalovány neobyčejně dospěle, skoro staré. Chce se tím vyjádřit jejich předčasná duchovní vyspělost. Pochopily líp než staří farizeové dějinnou důležitost tohoto okamžiku.
Ale my přesto zaváháme. Není ta jásající mládež obětí klamu? Vždyť Ježíš vstupuje do Jeruzaléma ne aby vládl, ale aby byl vládci této země odsouzen k smrti. Jak ten protiklad vyřešíme? My se ovšem snažíme myslet logicky a logika nesnáší protiklady současně. Proto je oddělíme časově: napřed a potom. Ježíš musel napřed trpět na Velký pátek a za tři dny nato vstal oslavený z mrtvých. Tak se to přihodilo v jeho osobním životě, tak tomu je i v historii, v jeho mystickém těle. Nyní trpí pohrdáním a pronásledováním, ale na konci věků přijde ve slávě jako král celého vesmíru. Logika je s tímto rozdělením spokojena. Ale má tu potíž teologie. V času myslíme my, ale v mysli Boží je všechno současné, přítomné i budoucí. Víra pak znamená umět pozorovat události očima Božíma, pod zorným úhlem věčnosti. Je tu tedy spojeno to co je pro nás antinomické, co se jeví protikladné. Uvažujeme-li pod tímto zorným úhlem tajemství květné neděle, musíme umět spojit obojí stránky tajemství: Kristus vstupuje do svého města, aby tam trpěl a současně, aby nad ním přijal vládu, aby kraloval.
Jak jsme už řekli, překračuje se tu obzor časovosti a logiky, která je s tím spojena. Je to tajemství. Ale tajemství víry se nějakým způsobem odrážejí v našem denním životě. V tomto případě to pozorujeme na jedné ctnosti, která se označuje za typicky křesťanskou, tj. v pokoře. O té se diskutovalo už v době Otců církve. Klement Alexandrijský se ptá: Znali tuto ctnost nějakým způsobem i pohané? I staří filosofové měli vypracované systémy ctností, křesťanští autoři rádi z nich přebírali všechno dobré, co se převzít dalo. Měla v nich místo i pokora? Klement myslí, že její základ byl v tom, čemu říkali řecky metriotes, smysl pro správnou míru. Pýcha je v překračování patřičné míry. Někdo se chlubí svou učeností, ale ve skutečnosti jsou jeho znalosti průměrné. Stejně však chybuje i ten, kdo se bojí vystoupit a považuje se za neschopného promluvit veřejně. Ctnost je tedy střední cesta mezi dvěma extrémy.
Ale pokud jde o pokoru, tu sv. Augustin s Klementem nesouhlasí. Tady se zlatá střední cesta nedá uplatnit, je to ctnost typicky křesťanská, která se dá vysvětlit jenom napodobením Krista. Pokorný člověk je ponížen a vyvýšen současně. Augustin ukazuje na strom: roste současně kořeny do země i korunou do výšky k obloze. Podobně i dobrý stavitel dá kopat pevné základy do hloubky, aby mohl budovat do výšky. Sv. Řehoř Nyský ji definuje duchaplně jako „sestup do výšky“. Pokorný člověk se cítí slabým a silným, malým i velikým současně. Jak se to jeví konkrétně?
Svou sílu a slabost vidíme i v tělesném životě. Jakou sílu dokáže člověk vyvinout vidíme na sportovních výkonech, a přitom stačí malý mikrob epidemie, aby siláka vyřídil. Podobně je tomu i v duševních schopnostech. Odborný lékař dokáže chirurgickými zákroky opravit chyby přírody, ale malým nedopatřením nemocného usmrtí. Nejhorší se nám zdá, že se ta antinomie přenese i do mravního života. Ten, koho jsme považovali za příkladného křesťana a světce, se najednou dopustí pohoršujícího hříchu. Může to napravit pokáním. Zase tu tedy bylo napřed a potom. Ale praví světci mysleli duchovně, pod zorným úhlem věčnosti. Nelhali, když se považovali za největší hříšníky a když si přitom byli vědomi, jak velkou láskou je zahrnuje Bůh současně. Upřímně to dokázali říci jenom oni. Dokázali plakat nad svou nedůstojností a přitom jim nevadilo podnikat i to, nač lidské síly nestačí.
Svého času filosof Nietsche pohrdal křesťanskou pokorou, která prý živí otrockou mentalitu a ochromuje životní odvahu, živí pocity méněcennosti. Zřejmě nepochopil její křesťanský charakter. Pravá pokora právě naopak dává sílu a odvahu v slabosti a důstojnost v nedůstojnosti. V životopisech svatých vidíme názorně, co dokáže člověk s vírou v Boha pokorně přijatou.
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 30. 3. 2007
Pro Listář vybral mh
Ilustrace: Ikona Vjezd Kristův do Jeruzaléma, 16.
stol.,
klášter Lomnica, Bosna a Hercegovina)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
