Kristus a Antikrist

Homilie na 4. neděli v mezidobí

30. 1. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Přikryl jsem si kabátem hlavu a dělal jsem, že spím. Kde to bylo? Ve vlaku, a to v nemilé situaci. Stávka personálu nás zdržela na stanici čtyři hodiny. Při této "radostné" zprávě cestující ovšem nemlčeli a začali láteřit. Co ti lidé vlastně chtějí? Mají větší platy než my, zajištěné místo a ještě stávkují. Vláda by už měla konečně udělat stávkování konec. Zákony by je měly zrušit nebo alespoň omezit.

Ale byli tam i jiní, kteří se pustili do láteřících. Nevíte, co mluvíte! Že ceny stále stoupají, to pozorujete i vy. A že pracující člověk na to denně doplácí, to nevidíte? Kdyby nemohl stávkovat a domáhat se svého, kdo by mu pomohl? V dnešní společnosti už to jinak nebude. Dostane se k svému jenom ten, kdo se domáhá. Vlády už nemají žádný jiný zájem než uchlácholit ty, kdo protestují.

Jak jsem už řekl, přikryl jsem si hlavu a pokoušel jsem se neslyšet. Hádáním se problémy nevyřeší. Ale přesto jsou velmi vážné. Společnost je skutečně taková. Kdo umí křičet a domáhat se, tomu se nakonec vyhoví. Civilní zákony se po staletích juridické tradice navrátily do stadia pěstního práva: Bij nebo tě zbijí druzí.

Otřeseme se, když se ta zásada pronese tak hrubě, barbarsky. Ale uvědomil jsem si, že se dá totéž říci velice lidumilně a intelektuálně, jak tomu je u Solovjeva ve Třech rozhovorech o Antikristu. Kdo je v očích velkého náboženského myslitele Antikrist? Líčí ho jako geniálního vládce, který přichází k moci ve 20. století po hrozných válkách. Ty by byly málem zničily svět. Ale vyšlo z těchto katastrof přece jenom něco positivního. Lidé přestali věřit v ideologii a nacionalismus. Pro ideologii se svět rozděloval na bloky, nacionalismus štval proti sobě sousedy, kteří mohou žít svorně. Jediné, co ještě lidi rozděluje, je sociální nerovnost, ekonomická nespravedlnost. Ale ty jsou podle mínění Antikrista všechny zaviněny neschopností vlád. Země je veliká, plná bohatství, které stačí pro všecky.

Světový mír je tedy otázka lehce řešitelná. Princip lidského soužití se musí zjednodušit. Žít a nechat žít druhé, dát každému co požaduje. Inteligentní vláda to dokáže vyřešit. Podle Solovjevova vypravování sklízí takový Antikrist úspěch za úspěchem. I věřící mu většinou tleskají. Nazývají ho skrytým křesťanem. Vždyť se mu konečně podařilo vyřešit tom, oč už tak dávno oni sami usilovali, totiž spravedlivý sociální řád ve světě. I Antikrist je s tímto jejich obdivem spokojen. Také on ze své strany sympatizuje s Kristem, který odsoudil nepřátelství mezi lidmi a hlásal mír celému světu. Toto mínění o Kristu má bohužel nový vládce světa jenom na počátku. Studuje problém křesťanství důkladněji a přijde k závěru, že byl Kristus snílek. Měl mnoho dobré vůle, ale jeho učení si protiřečí. Hlásal bratrství všech lidí, všeobecnou lásku. Ale přitom začal rozdělovat lidi na dobré a zlé, na věřící a nevěřící. Založil církev, která sice sjednotila po 2 000 letech jakž takž velkou část světa, ale proti ostatním se postavila a tak zase vytvořila blok stojící proti druhému. Už je tedy na čase, myslí si Antikrist, abychom konečně tyto morální požadavky opustili nebo je alespoň považovali za něco docela soukromého. Pro veřejné soužití platí: dát každému, co chce, a nechat ho na pokoji a on nechá na pokoji nás.

Nebudeme sledovat Solovjevovo vypravování až do konce. Jsme i my schopni v tomto podání lidumila a dobrodince světa odkrýt Antikrista? Vždyť jeho zásada je tak přijatelná a zdá se, že dnes inspiruje všechny demokratické vlády. Pronikla i do škol a do rodinné výchovy. Vyhovte dětem! Ať jsou spokojeny! Pak si dají říci. Nejenom vláda, ale i učitelé a kněží se hodnotí podle toho, jak jsou s nimi všichni spokojeni. Jsou dobří, když všem vyhoví, jsou inteligentní když to dovedou.

Ale přece nás překvapí jedna okolnost. Zásada už je, jak se zdá, všeobecně přijatá a její uskutečnění by mělo být poměrně lehké. Čím to tedy je, že žijeme ve stálých každodenních konfliktech a v bojích o své základní požadavky? Je tak těžké dát každému, co chce? To by možná nebyla hlavní potíž. Ale rozhodně je těžké vědět, co on doopravdy chce. Ví to on sám?

Říkáme s pohrdáním o někom, že neví, co chce, když se neumí rozhodnout v nějakém konkrétním případě, v jisté situaci. Ale když se zamyslíme hlouběji, kdo z nás vlastně ví, co chce? Zní to paradoxně, bizarně, směšně, ale obyčejně vědí přesně to co chtějí jenom blázni. Mají totiž utkvělou představu a jdou za ní, i kdyby si měli rozbít hlavu o zeď.

Normální člověk však je tajemství, hledí proto do neznáma. I po přirozené stránce má tisíce možností práce, studia, spojení s lidmi. Sotva vybere jednu možnost, zakrátko už je nespokojen a chtěl by něco jiného, lepšího. Den ze dne zkouší, co je snazší, výnosnější, ušlechtilejší. Nemůže být spokojen. Byla by to senilita, zánik podnikavosti a pokroku.

"Lidské srdce je nespokojené", píše sv. Augustin, ale přidává k tomu: "dokud nespočine v Tobě, Bože". Lidská osoba má totiž kořeny v nekonečnu. Je proto jen jediný způsob, jak uspokojit člověka: pomoci mu k tomu, aby nalezl Boha.

Vláda Antikrista, jak jsme ji viděli v úvaze Solovjevově, chce právě tomu předejít a zaměstnat lidi blahobytem, kulturními zájmy, společenskými vztahy, zaměstnat je tak, aby na nic jiného nemysleli. Na čas se to vždycky podaří, ale pak se probudí reakce na všech stranách, nespokojenost se stává buď hrozivou, násilnou, anebo se projeví jako náboženská obroda.

Myslím, že se setkáváme s obojím jevem v dnešní době hodně nápadně. Na jedné straně roste všude nespokojenost s životem, s jeho strukturami, podmínkami. Kdo to ještě zvládne? Na druhé straně však vidíme pozoruhodné probuzení zájmu o náboženství, o duchovní hodnoty i tam, kde by se to nejméně čekalo. Ale není to tak divné. Všude, kde svádí lidi Antikrist, objevuje se i Kristus. Jen ten mu ukáže, co má chtít, aby se smysl jeho životního boje naplnil.

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 26. 1. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.