Komentář k Prohlášení ČBK
k případům spolupráce duchovních s StB
22. 3. 2007 Jan Konzal
Doba
je málo průhledná, třebaže informace na scénu vytrvale prší a jsou
každému relativně dostupné. Pochopitelně ne všechny jsou kvalitou
rovnocenné. Tím významnější je jejich spolehlivá hermeneutika a odpovědná
interpretace. Je neštěstím, když současně vysychá důvěryhodnost
institucí, a tím i autorita reprezentantů těch institucí. To platí všeobecně.
Politikové či představitelé kultury a náboženství si proto rádi stěžují
na média, ale medvědí službu odvádějí svým poddaným sami. Čest
devalvuje reprezentantovi i jeho instituci především skutek nebo postoj
aktéra, nikoli referát o tom, co se stalo. Nikoli média, ale
reprezentanti sami mají rozhodující vliv na důvěryhodnost politické či
náboženské reprezentace a je správné, že za ni nakonec před veřejností
odpovídají.
Dobře to ilustruje nedávný spor polské veřejnosti o to, zda bude arcibiskup Wielgus jako primas vhodným reprezentantem polské hierarchie. Po příliš emotivním a jen emotivním prohlášení emeritního primase kardinála Glempa před kamerami televizí máme zase o čem přemýšlet: Kardinál nazval úřední dokumentaci cárem papíru, který prý proti jeho osobnímu přesvědčení (a oblibě) kněze Wielguse nemá žádnou váhu. Nahé a údajně bez významu zůstaly v tom okamžiku nejen podpisy politické policie, ale logicky také všeho druhu církevněprávní listiny (např. zápisy do matrik, výpisy církevních soudů atd.). Mnohým katolíkům v Polsku to nevadilo, budou dál důvěřovat svému kardinálovi. Mnohým katolíkům v Polsku i mimo Polsko to ovšem zasadilo ránu.
A do takové situace publikovala (dne 26. 1. 2007) vrcholná reprezentace českých římských a řeckých katolíků "Prohlášení ČBK k případům spolupráce duchovních s StB".
Nemíním tu bojovat za vinu nebo nevinu těch, kdo jsou na seznamech, nediskutuji, zda spolupracovníků bylo cca 12 % z diecézního i řeholního kněžstva, jak tvrdily doklady bývalého ministra vnitra Obziny, anebo maximálně 150, jak prý uvádí biskupský vikář Aleš Opatrný. Na rozdíl od ministra i vikáře skutečnou situaci, počty a věrohodnost pramenů prostě neznám. Přesná čísla by mým starostem neubrala. Také nechávám stranou problematické tvrzení dokumentu ČBK, že včerejší konfidenti přišli v Československu resp. později v Česku o kariéru. A konečně říkám nahlas, že i já jsem měl a mám mezi bývalými "signatáři spolupráce s StB" (a dokonce i mezi bývalými komunisty) své přátele, kterých si právem vážím, protože jejich pokání jsem uvěřil podle ovoce, které neslo.
Ale nevěřím, že co provinilec, to i kajícník. Kdo se nekál, ani neměl důvod se přihlašovat k pohovoru. A kdo se přihlásil, možná sehrál divadlo - možná před ordinářem, možná i sám před sebou. Skandály ještě po patnácti letech od převratu naznačují, že kajícníků je méně než provinilců. Pokud někdo své selhání nejprve veřejně popírá, později donucen fakty kličkuje polopravdami a nakonec své jasně prokázané selhání aspoň bagatelizuje, ten není kajícníkem, ale hazardním hráčem. Takoví mají občas i pozoruhodný úspěch ve veřejném mínění.
Ve světě, kde už ani polský primas nevěří nepříjemným papírům, najde se jen vzácně někdo, kdo by bral vážně evangelium o "pravdě, která nás osvobodí" (srov. J 8, 32). Jistý slovenský biskup se před zhruba deseti lety "vyrovnal" se svou minulostí konfidenta stručnou, zato kontextem ohavně zavádějící větou: "však i Krista Ježiša ohovárali". Své tehdejší oběti má ve své moci dodnes. Přinejmenším občas budeme svědky dnes už osvědčené taktiky: Bývalý konfident si koupí negativní lustrační osvědčení, pak se "cítí uražen na cti" některým z médií a k soudu o svou dávno neexistující čest si pozve jako svědka své údajné neviny svého řídícího důstojníka StB. Ten mu s potěšením "dosvědčí", že konfidenta buď vůbec nezná, anebo si jeho protokoly jen tak vymýšlel a vyplácel třicet stříbrných pro nic za nic. Oběma hráčům se taková komedie vyplatí. Soud pak odsoudí nás ostatní věřit, že dotyčný je "podle zákona nevinen". V takové atmosféře působí tvrzení našeho Prohlášení typu: "Máme to už dávno a v předstihu vyřešené" prostě podezřele.
Lze pochopit, že Prohlášení vzniklo jako kompromis značně odlišných postojů jednotlivých členů konference; mezi členy grémia najdeme skutečné oběti i skutečné konfidenty a vedle pastýřů vážících slova ohledem na osudy lidí tam máme i pastýře ideology, kteří považují za svoji svatou povinnost apologetikou včas zneškodnit každé "pohoršení". Nicméně všichni nesou společnou odpovědnost, pokud jejich poselství vstříc médiím přilévá olej do ohně.
Prohlášení zdůrazňuje, že církevní reprezentace se už několikrát omluvila za ty duchovní (zůstávající v anonymitě), kteří s StB spolupracovali. V evropské konzervativní politické kultuře platí něco takového jako srozumitelné gesto jen tehdy, kdy představený (např. ministr nebo lídr politické strany) spolu s omluvou podá demisi přesto, že sám vině absolutně nemohl nijak zabránit. V případě představených římskokatolických místních církví v ČR by taková demise neměla smysl (ovšem s výjimkou rezignací těch, kdo se při hromadné anonymní omluvě omlouvají i za své vlastní osobní selhání). Tím větší význam však musí mít v takovém případě nápravná opatření očividná v diecézích. A jak že mohou verifikovat pravdivost "napravení škod", které zůstaly inkognito? Bez toho se musí jevit omluva ČBK podobně jako popřevratová "omluva" dnešní KSČM - a to by byl jistě výsledek nechtěný a nespravedlivý.
V té souvislosti pak opravdu překvapí, když Prohlášení poukazuje na nedostatečnost očisty státních institucí od bývalých členů StB. Očistu hospodářských elit i policejních centrál samozřejmě nemůžeme považovat za spolehlivou a ukončenou, v tom se naši biskupové nemýlí. Jenže ti popřevratoví reformní politikové se později hájili podobnými slovy jako dnes ČBK. Zda to byla tenkrát jako dnes výmluva nebo poctivý kompromis, to by mohl rozsoudit možná jen odborník, možná ani ten ne. Ovšem ani ordináři při očistě kléru prostě nedisponovali lepšími nástroji než stát. Může pak někdo spolehnout na jejich optimistické: "je vyřešeno, dokonce s předstihem"?
Reprezentant moci klíčů to má složitější než politik. Musí zůstat ostražitý, setká-li se s lítostí bývalých(?) hráčů. Lítost toho, kdo byl přistižen in flagranti, může docela dobře znamenat: "podruhé už se trapně chytit nenechám", nic víc, nic méně. Taková lítost postačí kvalifikovanému politikovi, protože úředník nemusí být čistého srdce, zato musí být loajální a aspoň relativně spolehlivý. Ordinář a jeho místní církev potřebují lidi nejen důvěry-hodné, ale také věro-hodné, protože jde o "svědky víry.
Podtrženo, sečteno: ČBK si dík některým svým členům nechala svázat ruce a příliš dlouho otálela se skutečným řešením. Prohlášení se teď snaží napravit příliš mnoho a zároveň postihnout etablované viníky co nejméně. Zrcadlí se v tom i osobní zájmy některých členů autorského kolektivu Prohlášení. Nepříznivou půdu připravil Prohlášení i fakt, že se v naší církvi důvěryhodnost listinných pramenů ministerstva vnitra dlouho bezdůvodně bagatelizovala slovem i písmem, aby se jednotlivci dostali do příznivějšího světla, než jaké vrhá jejich realita. Jak ukazuje např. Apokalypsa (Zj 2), není nutné, aby hierarcha patřil svým kádrovým materiálem do andělských kůrů, člověk je tvorem hříšným. Ale je nutné, aby byl svědkem věrohodným. Každé další Prohlášení by proto mělo na to pamatovat a vyhnout se laciným manévrům. Ty nakonec přijdou vždy mnohem dráž, než řeč Ano - Ano, Ne - Ne.
Autor je předsedou redakční rady Getseman.
V dobách komunismu působil jako tajný biskup a byl pro svoji činnost vězněn.
(Převzato z www.getsemany.cz
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
