Jsme stále decimováni
padesáti lety komunismu
Rozhovor s královéhradeckým biskupem Dominikem Dukou OP
24. 1. 2007 Matyáš Zrno
Otče biskupe, nacházíme se v biskupském paláci v Hradci Králové,
pár metrů od Adalbertina, Hradecké kulturní a vzdělávací společnosti.
Jde o místo, kde se střetává církevní a světský svět. Myslím, že
jde o příklad hodný následování. Jako ideální příklad překlenutí
mostů mezi Církví a společností.
Ano, s tímto projektem začal už můj předchůdce, biskup Otčenášek, který byl po smrti pana kardinála Tomáška nejstarším biskupem. A právě proto, že měl paměť, tak věděl, že už před nástupem komunismu hledala Církev cestu ke společnosti a k lidem. Proto vzniklo Adalbertinum. Pro nás jako pro křesťany je Adalbertinum velmi důležité. Vedle ryze církevních akcí tu probíhají vzdělávací a kulturní akce. Je tam také sídlo hudební katedry pedagogické fakulty. Vyučují se tam takové obory jako je občanská výchova, český jazyk, ale i varhanictví. Z toho vzniká velká možnost budoucí spolupráce a oživení varhanické hudby. Absolventi tohoto oboru mohou působit nejen jako varhaníci, což není příliš honorováno, ale i jako učitelé na školách. A jsou oběma nohama ve společnosti, jak v té církevní, tak té světské. Díky tomu se řada malých kůrů dostane o pár stupňů výše.
V souvislosti s Církví se v současnosti bohužel mluví spíše o nepříjemných záležitostech. Mám na mysli především kauzu spolupracovníků komunistické státní bezpečnosti z řad kléru. Především v Lidových novinách se konkrétně Vám vytýká prosazování Mons. ThDr. Karla Simandla na pozici generálního sekretáře České biskupské konference. Redaktor Lidových novin Bob Fliedr také tvrdí, že jste Simandlovi nabídl funkci šéfredaktora Katolického týdeníku.
Ano, já jsem skutečně v roce 1993 pana Simandla navrhl na funkci generálního sekretáře ČBK. Pracoval ve vatikánských úřadech, byl tajemníkem nunciatury v Bonnu, tedy na velmi prestižních místech. Zdál se mi kvalifikován a skutečně mě tehdy nenapadlo, že by mohl být na nějakých seznamech. Tehdy jsem ho skutečně - a to jsem ještě nebyl biskupem - navrhl jako vhodného kandidáta. To je pravda. Když se později objevila podezření - tehdy ovšem bez jakýchkoliv důkazů - ihned jsme to projednali. Karel Simandl tehdy přiznal, že podepsal spolupráci, dokonce poslal dopis tehdejšímu ministru vnitra Obzinovi. Ale to vše s vědomím, že chce vycestovat do zahraničí a tam vystudovat kněžství. A že to dělal s vědomím, že tyto skutečnosti oznámí. Uvedl jako svědky lidi, kterým to řekl - dnes už zesnulého Msgr. Vránu a kardinála Špidlíka. A ti to potvrdili. S tím také, že když skončil studia v Lateráně, nezůstal v Itálii, ale byl poslán do USA, aby nemohlo docházet ke kontaktu s československou rozvědkou. Po určité době, asi po 3/4 roku, možná více, se objevily písemné materiály o navázání další spolupráce. A tehdy došlo k dohodě, že musí odejít. Tím celá záležitost skončila. Co se týče nabídky šéfredaktorského postu, toho si nejsem vědom. Ostatně já nejsem majitelem Katolického týdeníku, tím je biskupská konference. Ale je možné, že se uvažovalo, že by tam mohl pracovat. To si přesně nepamatuji, každopádně se mi zdá dosti nepravděpodobné, že by se tato úvaha objevila v době, kdy už byly známé dokumenty o jeho činnosti. Já nemám důvod zatloukat ani lhát. Uvědomuji si, že jeho první krok je omluvitelný, lépe řečeno, že se dá pochopit, byl to mladý člověk. Bylo to na radu jednoho kněze (který byl členem Pacem in terris). Byla to jakási cesta, jakou se on může dostat do zahraničí a uskutečnit svůj sen k povolání. To bych snad ještě chápal. Neviděl jsem tehdy důvod, proč by tento člověk nemohl vykonávat tu funkci.
A co František Holeček? Vy sám jste skončil ve vězení částečně i díky jeho udání tajné dominikánské tiskárny v Kadani...
V případě Holečka mi nemůže nikdo nic vyčítat, protože s jeho kauzou nemám nic společného. Já jsem ho nikam nepřivedl, ani jsem ho nikdy nehájil. Můžu říct snad jen to, že vůči němu nepociťuji zášť.
Překvapilo Vás, co jste se o něm dozvěděl?
Musím říci, že mě to překvapilo.Vždycky mi bylo trochu divné, proč měl ke mně takový velmi uctivý postoj. Mohl jsem si uvědomit, že to má určitý důvod.
Ty zveřejněné materiály řadu věřících dost šokovaly a zhrozily.
Můžu Vám říct, že to bylo zhrození i tady v téhle kanceláři. Vzpomínám si, že v době, kdy tito dva lidé, Holeček a Simandl, nastoupili studia v Lateránu, informoval zahraniční rozhlas - už nevím, zda Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky, že mají zprávy přes zpravodajskou službu, že se do Nepomucena (české koleje ve Vatikánu) snaží dostat lidé, kteří mají za úkol podávat odtamtud zprávy. My, kteří jsme celou dobu pracovali v podzemní Církvi, jsme věděli, že na jedné straně jsou lidé, kteří oficiálně kolaborují s režimem - to byli lidé v Pacem in terris. Tito lidé ovšem automaticky neměli důvěru. Proto jsme předpokládali, že tu musí být tajní informátoři. A to dvojího typu - lidé ke spolupráci donucení a lidé nasazení. To je případ Holečka, člověka, který věřící nebyl a přijal to jako zpravodajský úkol.
Pamatuji se, že když jsem studoval v Litoměřicích, v každém ročníku jsme se kádrovali. To byla velmi nepříjemná situace. Ve dvou případech jsme celých několik let ubližovali lidem, kteří žádnými udavači a špiony nebyli. Jenom nám se tak jevili... Jistěže jsme několik skutečných donašečů mezi námi odstranili. To je skutečnost, tímhle jsme si všichni prošli. Já jsem tím prošel na pracovišti, prošel jsem tím na vojně. Mně řidič kontrarozvědky řekl, že je na mě nasazený. Řekl mi to. Pracoval jsem v plzeňské škodovce. Tři lidé na mě byli nasazeni. A každý z nich mě informoval o tom, proč a co se děje. A varoval mě. Takže tady, jestli mě někdo nazve ochráncem estébáků, tak by měl měřit slova. Co je estébák a co je člověk, který spolupracuje, protože to není úplně totéž. V těch seznamech je to z naší diecéze 15 osob, tedy 7 procent kněží.
Nejde o trochu jednostranné zaměření na spolupracovníky StB místo na samotné estébáky?
Přesně tak. Podívejte se třeba na Simona Wiesenthala, který stíhal nacistické zločince. Nikdo nesledoval, ani pan Wiesenthal, vlastní souvěrce, kteří při výslechu selhali, či kteří byli získáni ke spolupráci. Sledoval skutečné nacistické zločince. Ty, kteří roztočili holocaust. A tady jsme v situaci, že někdo roztočil kolo genocidy Církve. A o těchto lidech se mlčí, jsou nedotknutelní. A na druhé straně jsou různé oběti. Nadpis článku v Lidových novinách, kde jsem měl říct, že s lustracemi jsme se vyrovnali, je omyl. Já jsem se vyrovnal s jednou věcí: Že nebudu prosit o odpuštění, že to by bylo pokrytectví. Tato otázka poprvé vystoupila do popředí při návštěvě Jana Pavla II. v dubnu 1990 v chrámu sv. Víta. Svatý otec tyto věci pojmenoval a těmto lidem řekl, že mají své viny především odčinit svojí současnou prací. Já jsem jasně řekl, jak na plenárním sněmu, tak v diecézním oběžníku, že jestliže někdo předloží materiál, že mu bylo ublíženo některým duchovním nebo laikem, pak sám tento materiál předám civilnímu soudu k dořešení. Já sám ale nemám sílu vyšetřovat jednotlivé případy. Přesahoval bych svoje pravomoci, vstupoval bych do role státu a státních institucí. Já nemohu nikoho odsoudit a nikoho předvolávat.
Přišel jsem do Hradce v roce 1998. Tuto otázku řešila biskupská
konference na začátku 90. let pod předsednictvím kardinála Vlka, tak
jak o tom on sám hovořil. Biskupové pak hovořili s kněžími, kteří
byli v seznamech. Tuto práci vykonal za hradeckou diecézi biskup Otčenášek.
Já z jeho svědectví a ze svědectví jeho spolupracovníků vím, že on
tyto věci řešil zodpovědně. Že to neřešil z pohledu pana Fliedra
nebo paní Rút Křížkové, za to se nebudu omlouvat. A nebudu znevažovat
jeho kroky. Protože on s těmito lidmi mluvil. A to, že napsali v novinách,
že se překládali pedofilové, tak několik set pedofilů tady v diecézi
nemáme. A pokud jsme je měli, tak jsme je nepřekládali. Ta věc se řešila
trochu jinak, podle církevních i světských právních norem. To byly dva
případy za celou dobu, co tu jsem. Takže ono by stačilo vzít si trochu
materiály a podívat se na ně.
Takže se nedá říct, že z pohledu Církve vše skončilo kající poutí na Velehradě?
Kající pouť byla vyvrcholením. Papež jasně pojmenoval všechny
problémy, kterými Církev prošla. Ale papež ve svém projevu v katedrále
žádal, abychom šli společně. Že tu nejsou dvě církve. Lidé, kteří
zklamali, jsou mezi námi. Ale mají šanci. A jestli se někdo skutečně
dopustil trestných činů, tak ať hovoří zákon. Ale uvědomme si, že
ty formy spolupráce jsou tak rozdílné. Tady máme lidi, kteří podepsali
po několika letech těžkých žalářů. Díky Ústavu pro dokumentaci a
vyšetřování zločinů komunismu máme detailně rozpracovanou litoměřickou
diecézi. Pak zjistíte, že skutečný počet spolupracovníků se
nepohybuje na více než jednom, dvou procentech. To ostatní jsou skutečně
lidé, kteří selhali tím, že podepsali. Někteří také po určité době
podpis odvolali. Někteří se vzpírali té spolupráci, odmítali a byli z
té spolupráce i vyškrtnuti. A pak byli lidé, kteří skutečně vykonali
nepěknou práci. Lidé, kteří zradili. I to je pravda. Ale nemůžeme říci,
když někdo třeba naivně vypovídal u výslechu o věcech, které se mu
zdály být druhořadé, ale které mohly být zneužity, tak z něj dělat
špiona a udavače.
Nicméně, pokud se objeví nějaké nové materiály k některému z duchovních, tak se tím budete zabývat?
My se tím musíme zabývat, to bezesporu. Ale je třeba si uvědomit, že přístup médií k těmto materiálům je diletantský. Materiály vypracovala Státní bezpečnost, která dle našeho zákona byla zločineckou organizací. Nazvali jsme komunismus zločineckým režimem. Musím rozlišit, co je materiál, výpověď či udání, kterou někdo napsal vlastní rukou a podepsal. Musíme rozlišit, co je výpověď, kterou někdo zapisoval, protože tam už mohou být úpravy textů. A to nemůžeme dělat my. My jsme amatéři. My se v těch zápisech často nevyznáme. Nevyznáme se v jejich slovníku, v jejich zkratkách. Třeba materiály Holečka, kdybych je nečetl já, ale někdo jiný, tak se v nich nevyzná. Protože jména jsou začerněná, data jsou začerněná. Z hlediska justice, z hlediska hledání pravdy a spravedlnosti, to nejsou dostatečné materiály. Jedna věc je ale jistá, on tam vystupuje jako agent, jako člověk, který nebyl věřící. Takže jeho připisovat Církvi, to je skutečně chyba. Kauza Holeček patří na vrub bývalému režimu. To je pracovník zpravodajské služby, který byl odhalen a teď stojíme před touto skutečností.
Mnohé věci jsou velmi složité, byly zde vlivové agentury, někteří
lidé pracovali na vícero stran. Do toho může vstoupit jenom odborník.
Takže komise, která tyto papíry bude posuzovat, musí mít ve svých řadách
právníka, člověka, který zná zpravodajskou službu a také někoho,
kdo znal život v tehdejší době. Tak, aby bylo možno říci - ano, tento
člověk skutečně uškodil. Tak se to dělá v Německu a Polsku. A tak se
to musí dělat u nás. U nás se bohužel začalo divokými lustracemi,
které rozjel Petr Cibulka, kterého jsem měl možnost poznat v borské věznici.
Udělal trochu medvědí službu, protože pustil z řetězu něco, co potom
nejde dohledat. Já ho dovedu pochopit. Buďme upřímní, mnozí lidé, kteří
byli v různých funkcích v době totality, jsou v nich i dnes.
Pokud zjistíte, že některý duchovní patřil k oněm 1-2 procentům, kteří opravdu škodili, jaký postup poté následuje po církevní linii?
Ten člověk by především musel vyřešit svou situaci vůči těm,
kterým ublížil. Tam je ale dvojí moment. Tito lidé jednak poškodili někoho
konkrétního a jednak poškodili dobrou pověst Církve. To musí řešit Církev.
Ale řešíme to s 15tiletým zpožděním. Určitě budu přihlížet k
tomu, co tento člověk těch uplynulých 15 let dělal. Jestliže vidíme,
že tento člověk pracuje, že si je vědom toho, že ublížil a jestliže
máme v ruce důkaz, že lidem, kterým ublížil, se snaží pomoci, že je
prosí o odpuštění, někdy dává i finanční dary, tak považuji tyto věci
za skončené. Protože já se necítím oprávněn, abych to předával
soudu. Jestliže by někdo chtěl hledat odčinění u takového člověka,
tak to musí být ti poškození a ne já. Protože já nemám funkci prokurátora
či státního zástupce.
Z kritických textů na adresu Církve máme dojem určité kampaňovitosti. Na konci jednoho z článků je ostatně napsáno jasně: "Bůh ochraňuj české katolíky, pokud by na kardinálský stolec měli usednout Duka nebo Graubner".
Já se domnívám, že čtenáři a pozorovatelé této - přece jenom
trochu kampaně - mohou jasně vypozorovat, že se jedná o otázku vojtěšského
stolce. V legraci jsme říkali panu kardinálovi, že už se nemůžeme dočkat,
až odejde. Jako bychom to všichni očekávali a hrnuli se do Prahy. Říkám
otevřeně, že tento zájem za svou osobu vůbec nemám. Mám dostatek práce
zde a vím - nebo tuším - co to znamená stát se kardinálem v Praze. Je
to mnohem větší odpovědnost - a tím také větší možnost udělat určité
chyby - a také větší možnost střetů. Já jsem se neucházel ani o
biskupský úřad. Měl jsem tu sílu říct "prosím, Svatý otče,
nemohu, musím pracovat na svém místě v řeholi".
Další dojem, který jsem měl z textu v Lidových novinách, byl, jako kdyby šlo o to ukázat Církev rozdělenou. Ve všech článcích byl totiž kardinál Vlk vykreslen jako ten hodný a Vy a arcibiskup Graubner jako ti zlí.
Myslím, že to vzniklo jednak s určitým záměrem a jednak tím, že pan kardinál neodpovídal jako předseda biskupské konference, ale jako pražský arcibiskup. Proto mluvil o svých krocích. A když řekl, že se neudělalo dost, tak já to nepopírám. Ale já - se svými zkušenostmi - trvám na tom, že nechci nastolovat jakousi diktaturu, kdy se budou klepat vinní i nevinní. Pokud nemám dostatek důkazů a materiálů pro to, co kdo udělal, pak si kladu otázku: "Autoři této kampaně - co nám poradíte?" Stavět gilotiny, šibenice, obnovit církevní vězení na Mírově? Nebo zapálit církevní hranice? Církev ovšem od těchto metod ustoupila. Pan kardinál v televizi jasně řekl, že Církev má své nástroje. Ale zde je třeba si také uvědomit, že postupem let je to spíše otázka morální než právní, která bude vystupovat. Já nevím, jak mohou někteří lidé tvrdit, že v seznamech je 600 kněží. To není pravda. Zpravodajství špatně citovalo historika Blažka. On řekl, že to může být několik set. Když si vynásobím stav naší diecéze s ostatními diecézemi, přijde mi tvrzení Aleše Opatrného o 150ti lidech jako reálné.
Mně to připomíná problém, kterým Církev prošla po velkých pronásledováních v době svatého Augustina. Tehdy došlo k velkému sporu kvůli těm, kteří nešli obětovat bohům, ale nechali si vystavit falešné potvrzení. Říkalo se jim libelatici, "lístečkáři". A pak tu byli ti, kteří skutečně obstáli, donatisté. Šli do vězení nebo dokonce položili hlavu na špalek. Církev se v této kauze rozdělila. Donatisté tvrdili, že tito libelatici nemají v Církvi žádné místo. Vystoupila autorita, kterou byl a je svatý Augustin, a řekla: "I pro ty, kteří pochybili a činí pokání, je v Církvi místo."
Vidíme, že je to určitá bolest. Bolest nad tím, že ne všichni unesli jařmo komunismu. Já jsem na synodu pronesl věty, které se nikde neobjevily. Pan Fliedr ví mnohé věci ze zákulisí, tak by se už mohl zeptat na všechno. Já jsem řekl, že si musíme uvědomit, zda jsme obstáli. Nejenom my v Československu, ale i v Polsku, Maďarsku, Chorvatsku. Zda Církev neměla vést lidi k většímu odporu vůči nástupu diktatury. Ale jestliže někdo po mně bude žádat, abych já tady konal pokání, tak říkám: jistěže bych našel řadu věcí, za které mám činit pokání. Jako člověk, jako křesťan. I z politického hlediska. Jak to, že jsem neměl tu odvahu odmítnout složit přísahu jako voják ČSLA a říct "Já nesloužím socialistické vlasti!" Ano, také jsem neobstál. Nevím, jak obstáli druzí.
Ten problém je zkrátka mnohem složitější. A proto, když mi někdo
řekne, že se zastávám těchto lidí, tak jsem vám taky vylíčil proč.
Protože znám celou řadu lidí, kteří mi pomohli. Můžu říct další
příklad. Velitel StB v Plzni řekl několikrát své manželce "Řekni
Benešovi - to byl můj spolubratr, starý dominikán a právník - ať si
dají pozor." Věděl, že ta paní, která tajně chodí do kostela,
to páteru Vítovi řekne. To mám všechny lidi složit do jedné otýpky?
Copak stále ještě žijeme v pubertální společnosti, která klidně pálila
čarodějnice? Ve společnosti, která viděla všechno černobíle?
Jenom škoda, že v případě Františka Holečka žádné pokání nenastalo a on sám vlastně stále koná svou úlohu, kterou mu dala StB. Tedy škodit Církvi - protože je klackem v ruce těch, kterým Církev vadí.
To si myslím taky. Já ale nemám možnost ani právo vystupovat jako
jeho představený. Není ani v mé diecézi, ani není členem mé řehole.
Z hlediska určité disciplíny to musím ponechat těm, kteří to mají řešit.
Ale dávám Vám za pravdu. On neměl čekat, měl vystoupit a říct to. To
je příklad polského arcibiskupa Wielguse. On měl říci "ano, já
jsem podepsal". Může se hájit, že nikomu neublížil, ale nemůže
to obejít. Myslím, že to je krátkozrakost. Na druhé straně je
obdivuhodné, co arcibiskup Wielgus udělal. Viděl jsem to v televizi a musím
říct, že já bych neměl tu sílu. Když už se to všechno stalo, tak
bych se sebral a odjel někam do tramtárie a tam zůstal. Šel bych
pracovat někam do charity jako samaritán a celebrovat jako kněz. Takto
bych viděl svůj život a radši bych se nikde neukazoval. To říkám otevřeně.
Ale toto bylo pro Církev jediné možné, aby zachoval tvář a vystoupil
veřejně.
Nechme nyní stranou Státní bezpečnost. Kardinál Vlk nedávno zprovoznil vlastní webové stránky. Neuvažoval jste o tom také?
Ne, to opravdu ne. Mám na starosti i litoměřickou diecézi, kde nemohu
tvrdit, že se jí věnuji dostatečně. A zdejší diecéze vyžaduje poměrně
dost práce, takže mě zcela absorbuje. A pak musím přiznat jednu věc.
Jsem počítačový analfabet, s počítačem se moc nekamarádím. Proto
také někdy nedoceňuji jeho význam. Teoreticky si to uvědomuji, ale v
osobním životě jsem stále více odkázán na tužku, pero a tištěný
text. Vahou svého života tíhnu spíše ke čtení knih než ke sledování
webových stránek, i když se na ně dívám každý den, protože je to
potřebné, např. monitoring tisku. A mrzí mě, že s tím neumím lépe
pracovat. Když se třeba pracuje s Biblí, s encyklopediemi, slovníky, to
vše je v počítačích geniální.
Máte nějakou ideální představu, jak by měl vypadat vztah státu a Církve?
Ta situace je skutečně velmi složitá. Já patřím k těm naivním, kteří věří, že ty vztahy je možné řešit. Nevidím ze strany společnosti ani státu něco, co bych nazval antiklerikalismem. I když tady samozřejmě nějaké formy antiklerikalismu jsou. Druhý moment, který vidím a na tom se shodne celá biskupská konference, je, že chceme kooperační model. V tom se shodneme napříč spektrem - v posledním čísle Přítomnosti i Tomáš Halík mluví o nemožnosti úplné odluky Církve a státu. To prostě není v dané situaci politicky a administrativně možné. My budeme vždycky muset se státem spolupracovat, Církev se přece svojí činností dotýká takového množství sfér lidské společnosti: umělecká sféra, kultura, památky, hudba, celé výtvarné umění. Je to ale i zdravotnictví, charita, školství, výchova, vězeňství, policie, kde máme intervenční programy, je to armáda. Když použiji slovo odluka a vím, co to historicky znamenalo, tak vím, že je to passé. To je jako kdyby mi někdo řekl, že chce zavádět neoinkvizici. Tady musí jít jednoznačně o kooperaci, která může být více nebo méně přátelská. To záleží také na tom, jak silná je religiozita v zemi, na rozvržení politických sil atd.
A hlavně, nezáleží to tak na množství právních norem, jako na
lidských kontaktech. Jsem přesvědčen, že právní norma bez lidského
kontaktu se stává cárem papíru. Ve společnosti i v Církvi. I v Církvi
mi často kodex církevního práva nepomůže, jestliže se mnou druhá
strana nespolupracuje. Právo není pánbůh. V těchto důrazech se možná
budeme v biskupské konferenci lišit. Někdo klade větší důraz na právní
stránku věci, někdo na lidský kontakt. A také každá diecéze žije v
jiném společenském a ekonomickém klimatu, což ovlivňuje názory
jednotlivých biskupů.
Katolíci občas působí trochu zaraženě. Jako kdyby se v české společnosti, tradičně ne příliš nakloněné Církvi, skoro styděli za to, že vůbec jsou katolíci. Není to takový český katolický komplex?
Tendenci vyjádřit se, mají spíše skupiny na krajích. To znamená ti, kteří hodně tendují k tradicionalismu a pak ti, kdo směřují jakoby, jak se politicky říká, doleva. Takoví ti radikální reformisté. Ale já rozlišuji mezi tradicionalismem a tradicí. Tady se odvážím citovat kardinála Newmana: "Tradice je živá víra otců, tradicionalismus je mrtvá víra synů, kde větší roli hrají ty vnější věci, než vlastní víra."
To jsou takové dvě skupiny. A pak je tu to, čemu bychom řekli "šedá zóna" neboli střed. A, vy už jste to i naznačil, ten je stále decimován padesáti lety komunismu. My jsme se z toho nevzpamatovali. Nám se nedaří mnohé věci, ať je to ve školství nebo podobně, protože školy často jedou v šabloně socialistického vzdělávání.
Důležitá je výchova, kterou by měly začít určité skupiny v Církvi.
Nelze říci jen, že je to úkol kněží. Znám to ze sněmovních kroužků,
biskup a kněz zodpovídá za vše. Ale tak to nejde. Umělci, nechtějte po
mě, abych opravoval sochy. Abych dával tón výtvarnému umění. To přece
nejde! Je potřeba říci, že klérus je dítětem tohoto národa. Čili my
jako kněží jsme tím, kdo byl zdecimován. Já se přiznám, že od
listopadu 89 zažívám zcela jiný přístup třeba státních orgánů a
úřadů než dříve. Nemusil jsem se legitimovat, mohl chodit v hábitu, ať
jsem šel k předsedovi vlády, ať k prezidentovi, ať jsem šel na
ministerstvo. Ale já se musím opravdu přiznat, vždycky, když někam jdu
tímto způsobem, tak jdu do jisté míry v roli toho člověka, který prožil
většinu svého života jako člen pronásledované a poplivané skupiny. I
když vím, že mě tam bude čekat přítel, nebo kamarád, nebo z města
nakloněný člověk, se kterými se dnes a denně na mnoha radnicích setkávám.
A věřte tomu, že jsem v trošku jiné pozici než třeba farář, že
jsem v jiné pozici než věřící laik, který pracuje třeba někde v účtárně.
Jste znám jako přítel prezidenta Václava Klause. Ten mnoho věřících příjemně překvapil svým "zkonzervativněním", tím jak se postavil proti registrovanému partnerství. Přiznám se, že bych to ještě před několika lety nečekal.
Víte, Václav Klaus byl člověk, který patřil do časopisu Tvář,
kde byli také katolický disident Václav Benda, pozdější prezident Václav
Havel a další. Tedy s určitým prostředím byl srostlý. Byl přítelem
Václava Bendy a jeho manželky Kamily. Charta 77 vždy Klause považovala
za člověka, který rozumí financím a bez kterého po převratu nebude
ekonomická reforma možná. Já sám ekonomice nerozumím, takže jeho
ekonomické kroky nemohu hodnotit. Ale moje zkušenost z jednání s ním -
ať byl v jakékoliv funkci - je taková, že nikdy nehrál komedii.Jestliže
něco slíbil, tak to splnil. Setkávám se s ním samozřejmě i na jiných
rovinách, třeba když jdeme na Sněžku. To je pouť, ne oficiální akce.
Tam nejde prezident, ale tatínek a děda, s vnuky, se snachou atd. Tam také
vidím, že jeho odpor vůči registrovanému partnerství není politickým
postojem. To je jeho životní postoj. Od počátku ho znám jako člověka,
který si velmi zakládá na rodině. Když sem přišel poprvé, přišel o
hodinu dříve. A ptal se mě, jestli tu se mnou bydlí moje maminka, že by
ji chtěl pozdravit. Někdo může říct, že to je póza. Ale tohle dělá
člověk, který to musí mít v sobě. A pak asi trochu stárne a vidí některé
věci jasněji.
Někdy mi přijde, skoro jako kdyby nejviditelnějším bojovníkem za konzervativní hodnoty se tu stávál Václav Klaus, což bych ještě před několika lety nečekal. Jak vidíte pozici KDU-ČSL, která byla hlavním bojovníkem za konzervativní hodnoty i za záležitosti, které se týkají Církve (církevní restituce, smlouva s Vatikánem atd.)?
Víte, v době, kdy jsem byl ve vězení, jsem seděl s částí první polistopadové vlády. Přesvědčení Václava Havla tehdy bylo, že systém ideologických politických stran nemá v druhé polovině 20. století co dělat. Že je to anachronismus. A s tím jsem také vstoupil do veřejného života. U mne je to dáno i tím, že otec byl důstojníkem z povolání. A za první republiky nesměli vojáci volit. Byli tu k obraně státu, ne k obraně politických stran. Takže já jsem byl od malička vychováván k určitému nadstranictví.
Ale vím, že v politických stranách jsou osobnosti, které jsou
schopny pro tuto zemi vykonat velký kus práce. Ne vždy jsou na vedoucích
postech, ale i tam se najdou. Lidová strana by si ale měla uvědomit
jedno. Její voličskou základnu stále tvoří z převážné části věřící
katolíci. Myslím, že prohlášení, které zaznělo z úst předsedy Čunka,
že tu KDU-ČSL není pro katolíky, ale pro občany, nebylo dobře formulováno.
Já to chápu. Možná, že to bylo jen nešťastné vyjádření. To se v
politice stává. Ale je to podřezávání si větve. Nemluvě o tom, že i
katolík je občan... Já osobně jsem biskupem pro všechny, i pro ty
hledající. A ti jsou ve všech politických stranách.
Duchovní se dnes musí umět vyjádřit ke spoustě nových a komplikovaných otázek v etické oblasti. Nejen k potratům, ale i k svazkům homosexuálů, explozi AIDS v Africe, výzkumu kmenových buněk. Jsou na to připraveni? Nezanedbává se výchova v tomto směru. Třeba i v seminářích?
Já to nemohu úplně popřít, ale určitě se to nezanedbává úplně. V Praze v semináři se tomu věnuje třeba pan profesor Skoblík, vím, že tyto věci ve svých materiálech mají. Záleží spíš na konkrétních osobnostech. Já jsem třeba vyrůstal v jiném prostředí, než generace husákovské normalizace. Vyrůstal jsem v prostředí, které pohrdalo komunismem, nikdy jsme mu nevěřili, byl to pro nás nepřítel, a vždycky jsme věřili, že to praskne. Až jsme tím byli směšní. Ale to mě asi krylo, že si člověk nezadal, protože věděl, že to praskne. A až to praskne, tak to praskne všechno, i to, kdyby si člověk s nimi zadal. Ale ti, co vyrostli v tom, že je zapotřebí se krýt, byli vychováni k tomu, že se nesmíme příliš ukazovat. To pořád poznamenává členy Církve. Jistěže to spíš uvidíme na těch, kteří jsou nějak postaveni do popředí. Tam se víc uvidí. Ale vezměte i druhou situaci. Vy jste jediný z katolického prostředí, z katolických médií, který přijde a chce o tom něco vědět.
S biskupem Dominikem Dukou hovořil Matyáš Zrno.
(Převzato z webu Res Claritatis ze dne 18. 1. 2007
Pro Listář vybral mh
Foto převzato z www.cirkev.cz)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
