Feminismus u Otců Církve

Homilie na 5. neděli postní

26. 3. 2007 Tomáš kard. Špidlík

Feminismus – slovo docela moderní, Otcové církve – výraz starodávný. Spojit je a mluvit o feminismu v prvotní církvi zní ovšem nevkusně, směně nebo ironicky. Rozhodně jsem užil toho slovního obratu provokativně, když jsem měl při jedné příležitosti mluvit o problému manželství a celibátu u sv. Jana Zlatoústého.

Nejenom dnes, ale vždycky existovala otázka sexuální, jak teoreticky, tak i prakticky. Vždycky si byli lidé vědomi, že se může řešit jenom v rámci celkového názoru na svět. Ten celkový pohled na skutečnost se pak v různých dobách liší, ne proto, že by se objevovaly zásadně jiné skutečnosti, ale proto, že se k nim blížíme z různých stran.

Starověk měl velký smysl pro jednotu světa. My jsme si dnes dobře vědomi, že jednota světa není, že ji musíme vybudovat a že to ještě dlouho bude pohádkou budoucnosti. Starověký člověk měl však opačný dojem. Jednota světa patří k jeho existenci, vždycky tu byla, bohužel lidé ji stále ruší. Z toho pocházejí všecky katastrofy a všecka zla… Ve vesmíru platí jeden světový řád. Vzepřením se přírodním zákonům nezničíš svět, ale sebe. Něco podobného je v lidské společnosti. Všichni máme, jak říkali stoikové, jednu stejnou lidskou přirozenost, povahu. Rozdělení na bohaté a chudé, pány a otroky, vzdělané a barbary, to všechno jsme vytvořili sami a z toho tedy vznikají nesváry, války, vraždy a násilnosti.

Sv. Jan Zlatoústý se dal podmanit jednoduchou logikou těchto úvah. Zdálo se mu, že odpovídají dobře Písmu sv. Vždyť jsme všichni z jednoho otce Adama. Přemožme hřích a jeho následky a budeme si všichni rovni a nastane mír.

Teoreticky to zní velmi přesvědčivě: všecky rozdíly mezi lidmi jsou následkem hříchu, v ráji nebyli páni a služební ani bohatí a chudí. A přece byl už v ráji, podle svědectví Písma, nějaký rozdíl mezi lidmi. Byli tu muž a žena. Jsou si rovni, jsou stejní?

Pohané ženu podceňovali, že není schopna filosofie. Křesťané naopak prohlašovali veřejně, že v pravé filosofii, tj. v duchovním životě, mnoho žen převyšuje muže. Obě pohlaví jsou si tedy ve škole Kristově rovná. Ale jsou stejná?

Nejkurióznější odpověď čteme u sv. Řehoře Nyského, ostatně on sám jí příliš nevěří. Dá se unést logikou předcházející úvahy. Všecky rozdíly mezi lidmi pocházejí z hříchu, tedy i rozdíl v pohlaví. Až když první lidé zhřešili, Bůh jim dal „kožené zástěry“ (Gn 3,21), tj. podle Řehořova výkladu pohlavní tělesná ústrojí. Mniši, kteří žijí v pohlavní zdrženlivosti, se vědomě navracejí k rajskému životu.

Pochopitelně se tato teorie nedala přijmout jako křesťanská. Vždyť je ve zřejmém rozporu s tím, co říká Písmo, že totiž Bůh sám stvořil muže a ženu (Gn 1,27). To tedy museli hájit i církevní spisovatelé. A přece většina řeckých Otců ten fakt podceňuje, minimalizuje. Člověk se skládá z duše a z těla. Těla jsou mužská a ženská, duše ne, ta je mimo pohlaví. Duchovní život probíhá především v duši. Tam tedy nemá smysl uvažovat o tom, je-li kdo muž nebo žena. Je dokonce lépe na mužské a ženské funkce zapomenout a žít v celibátu, v panenství podle duše a ne podle těla.

Ale i tyto úvahy jsou plny teoretických předpokladů. Zkušenost z denního života není tak jednoduchá. Muž a žena jsou osoby sobě rovné, ale přesto velmi rozdílné. Ten rozdíl pak není jenom v těle. I duševní vlastnosti jsou jiné. Může se namítnout, že myšlení, je-li pravé, musí být stejné. Není jedna matematika pro muže a jiná pro ženy, nemá tedy smysl mluvit o tzv. mužské a ženské logice. Logika a matematika samy v sobě naznají rozdíly pohlaví. Jdou ke stejnému cíli jakoby z jiných stran a proto se často ani nedokáží pochopit.

Dnešní psychologie zná tyto rozdíly. I v náboženství víme, že mužské a ženské projevy zbožnosti jsou jiné. Ženské řeholní společnosti už dnes nejsou pouhým odvětvím mužských řádů, jak tomu bývalo kdysi, nýbrž nezávislá sdružení s vlastní strukturou. Staří církevní spisovatelé, jak jsme slyšeli, tuto okolnost podceňovali.

A přece je mezi nimi jeden, který si to dost jasně uvědomoval. Znal totiž dobře konkrétní život v rodinách. Je to ten, o kterém jsme mluvili, sv. Jan Zlatoústý. Ví, že Bůh sám rozdělil lidstvo na muže a ženy, na bytosti tak rozdílné. Nepoškodil tím jednotnou strukturu světa? Ideál úplné rovnosti – ve smyslu stejnosti – se nedá už nikdy uskutečnit.

Na tuto těžkou otázku má sv. Jan hned odpověď. Když něco rozdělí lidé, obyčejně to zůstane rozděleno. Ale když něco rozdělí Bůh, on sám to hned spojí. Tak je tomu i v našem případě. Bůh rozdělil člověka na muže a ženu, ale hned na to je spojil v manželství, aby to, co není jedno v přírodě, se stalo jedním láskou. Manželství je tedy svátost lásky, svátost jednoty. Manželská láska je odleskem lásky Boží, která dovede všecko spojit v jedno. Je tedy manželská láska životodárnou a plodnou silou v dějinách světa.

Když čteme tyto krásné, hluboké úvahy o manželství, ptáme se: Jak je možné, že i on, stejně jako ostatní Otcové, vyvyšuje celibát a panenství jako způsob života, který je vyšší než život v rodině?

Ale i tu má sv. Jan Zlatoústý krásnou odpověď. Láska, která spojuje muže a ženu je odleskem lásky Boží. Nemůže být tedy mrtvá, musí růst, a to podle Božího vzoru. Bůh je láska (1 Jn 4,8 a 16). Je to láska duchovní a univerzální, zahrnuje všecky. O to pak usilují ti, kteří se nežení a nevdávají z lásky k Bohu. Chtějí svou lásku dát všem, nikoho nevyjímaje, a dát ji duchovně. „Kdo to může pochopit, pochop to“ (Mt 19,12).

(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 23. 3. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.