Ekumenizmus je dlouhá cesta vzhůru, jako každá cesta pokání
Benedikt XVI. na generální audienci v Týdnu modliteb za jednotu křesťanů
26. 1. 2007 Milan Glaser
Drazí bratři a sestry,
Zítra se končí Týden modliteb za jednotu křesťanů, jehož letošním
tématem jsou slova z Markova evangelia: "I hluchých dává sluch, i němým
řeč!" (srov. Mk 7,31-37). Tato slova, která vyjadřují údiv lidí
nad uzdravením hluchoněmého, které Ježíš způsobil, bychom mohli
zopakovat i my, když hledíme na překvapivý rozkvět snah o znovu
nastolení jednoty křesťanů. Je zarážející, pohlédneme-li na cestu
posledních čtyřiceti let, jak nás Pán probudil ze spánku soběstačnosti
a lhostejnosti; jak nás činí stále schopnějšími "naslouchat
si" a ne jenom "slyšet se"; jak rozvázal náš jazyk, takže
modlitba, kterou k němu pozvedáme, je pro svět přesvědčivější. Ano,
je pravda, že nám Pán udělil mnoho milostí a světlo svého Ducha osvítilo
mnohé svědky, kteří dokázali, že modlitbou lze dosáhnout všeho, když
v důvěře a pokoře umíme poslouchat božské přikázání lásky a připojit
se ke Kristově touze po jednotě všech jeho učedníků.
"Činný zájem o obnovení jednoty je záležitostí celé církve, věřících i pastýřů, a týká se každého podle jeho schopností jak v každodenním křesťanském životě, tak v teologickém a historickém bádání" (Unitatis redintegratio, 5). První společnou povinností je modlitba. Modlitbou, společnou modlitbou si křesťané více uvědomují svou situaci bratří, byť ještě rozdělených, a modlíme-li se, lépe se naučíme naslouchat Pánu, protože jedině nasloucháním Pánu a následováním jeho hlasu můžeme nalézt cestu k jednotě.
Ekumenizmus je zajisté pomalý proces, někdy možná skličující, podlehne-li se pokušení "slyšet" namísto "naslouchat" anebo mluvit polovičatě na úkor odvážného hlásání. Není snadné zbavit se "pohodlné hluchoty" jakoby neměnné evangelium nemělo schopnost přivodit rozkvět a projevit se jako prozřetelnostní kvas obrácení a duchovní obnovy každého z nás. Ekumenizmus - jak jsem řekl - je pomalý proces, je to dlouhá cesta stoupající vzhůru jako každá cesta pokání. Je to však cesta, na níž se po počátečních těžkostech a právě během nich objeví i široké prostory radosti, osvěžení, a čas od času i možnost nadechnout se z plných plic čistého vzduchu plného společenství.
Zkušenost posledních desetiletí po 2.vatikánském koncilu dokazuje, že hledání jednoty mezi křesťany se uskutečňuje na nejrůznějších stupních a za nesčetných okolností: ve farnostech, v nemocnicích, při kontaktech s lidmi, při spolupráci místních společenství v různých částech světa, a zejména v regionech, kde gesto dobré vůle ve vztahu k bratru vyžaduje velké úsilí i očištění paměti. Do tohoto kontextu naděje, posetého konkrétními kroky směrem k plné jednotě křesťanů, zapadají také setkání a události, které trvale poznamenávají mou službu římského biskupa, pastýře všeobecné církve. Chtěl bych nyní znovu připomenout nejdůležitější události, ke kterým došlo v loňském roce a které byly důvodem radosti a vděčnosti Pánu.
Rok 2006 se začal oficiální návštěvou Světového svazu reformovaných církví. Mezinárodní katolicko-reformovaná komise podala k uvážení odpovědných představitelů dokument, který uzavírá proces dialogu, započatý roku 1970 a trvající více jak 36 let. Tento dokument nese název Církve jako společenství vydávající svědectví Božímu království. 25.ledna 2006 - tedy před rokem -se v bazilice sv. Pavla za hradbami účastnili slavnostního zakončení "Týdne modliteb za jednotu křesťanů" evropští delegáti pro ekumenizmus, svolaní zároveň Radou evropských biskupských konferencí a Konferencí evropských církví v rámci první etapy příprav na třetí Evropské ekumenické shromáždění, které se bude konat na pravoslavné půdě v Sibiu, v Rumunsku v září tohoto roku. Během středečních audiencí jsem mohl přijmout delegace Světového svazu baptistů a Evangelické luterské církve v Americe, která je věrna svým periodickým návštěvám Říma. Bylo mi také dáno setkat se s hierarchií pravoslavné Církve v Gruzii, kterou se sympatiemi sleduji a nadále setrvávám v onom svazku přátelství, které pojilo Jeho Svatost Ilia II. a mého ctihodného předchůdce Božího Služebníka Jana Pavla II.
Další etapou tohoto chronologického přehledu ekumenických setkání minulého roku byl "Summit náboženských představitelů" v Moskvě v červenci 2006; patriarcha Moskvy a celé Rusi Alexij II. se svým zvláštním poselstvím obrátil na Svatý Stolec s pozváním k účasti. Užitečná byla také návštěva metropolity Kyrila z moskevského patriarchátu, z níž vyplynul úmysl dojít k výslovnější normalizaci našich dvojstranných vztahů. Stejně tak milá byla návštěva kněží a studentů koleje Apoštolské diakonie Posvátného Synodu pravoslavné církve Řecka. Rád bych připomněl také, že Světová ekumenická rada církví na svém generálním zasedání v Porto Alegre vyhradila široký prostor katolické účasti. K této příležitosti jsem zaslal své zvláštní poselství. Své poselství jsem adresoval také generálnímu zasedání konference Světové metodistické rady v Seoulu. S potěšením také vzpomínám na srdečnou návštěvu Sekretářů Christian World Communions, organizace zprostředkovávající vzájemné informace a kontakty mezi různými konfesemi.
Dalším krokem v přehledu roku 2006 je oficiální listopadová návštěva arcibiskupa z Canterbury a primase Anglikánského společenství. V kapli apoštolského paláce Redemptoris Mater jsem spolu s ním a jeho doprovodem prožil významný moment modlitby. Pokud jde pak o nezapomenutelnou apoštolskou cestu do Turecka a setkání s Jeho Svatostí Bartolomějem I., rád bych připomněl četná gesta, která jsou obsažnější než slova. Využívám této příležitosti, abych ještě jednou pozdravil Jeho Svatost Bartoloměje I. a poděkoval mu za jeho list, který mi napsal po mém návratu do Říma; ujišťuji ho svou modlitbou a svou snahou jednat tak, abychom vyvodili důsledky z onoho objetí pokoje, které jsme si dali během Božské Liturgie v kostele Sv.Jiří ve Fanar. Rok byl zakončen oficiální návštěvou arcibiskupa Athén a celého Řecka Christodoula v Římě, se kterým jsme si vyměnili zavazující dary: ikonu Panaghia, Celá Svatá, a ikonu svatých Petra a Pavla v objetí. Nejsou snad tyto chvíle vysoké duchovní hodnoty chvílemi radosti a oddechu v tomto pomalém výstupu k jednotě, o kterém jsme mluvili? Tyto chvíle vynášejí na světlo úsilí - často mlčenlivé, ale mocné - které je s hledáním jednoty spojeno. Povzbuzují nás k vyvíjení veškerého úsilí pokračovat v tomto pomalém, ale důležitém výstupu. Svěřme se trvalé přímluvě Matky Boží a našich Svatých ochránců, aby nás podpořili a pomohli nám neustupovat od dobrých předsevzetí; aby nám pomáhali zintenzivňovat každou snahu a s důvěrou pracovat a modlit se v jistotě, že Duch Svatý učiní vše ostatní. Úplnou jednotu nám daruje tehdy a tak, jak se Mu zalíbí. Jděme v síle této jistoty kupředu po cestě víry, naděje a lásky. Pán nás vede.
Přeložil Milan Glaser
(Převzato z vysílání Radia Vaticana ze dne 24. 1.
2007
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
