Církev jako bonsaj

24. 5. 2007 Ludvík Armbruster, Petra Konrádová

Mělo smysl vychovávat z Japonců evropsky uvažující křesťanské kněze? " Asi si za to posedím v očistci, ale my to tehdy nedovedli jinak,"přiznává LUDVÍK ARMBRUSTER (79), který téměř padesát let působil v Japonsku jako jezuitský misionář. V Tokiu byl také univerzitním profesorem filosofie, vedoucím katedry a ředitelem univerzitní knihovny. Dnes je děkanem pražské Katolické teologické fakulty. Jak se zpětně dívá na snahu hlásat evangelium v zemi vycházejícího slunce? Svou účast na misii bilancuje s nadhledem, humorem a pověstnou jezuitskou vzdělaností.

Do Japonska jste poprvé přijel v roce 1952. Rozbombardovaná, pokořená a hladová země mohla být pro přijetí Pána Boha plodnou půdou. Byla?

Tak trochu se s tím počítalo. Hrdým Japoncům se kapitulací v roce čtyřicet pět zhroutil svět. Poprvé ve své historii prohráli válku, kapitulovali po dvou atomových pumách a byli okupováni cizími vojsky. V zemi nastala náboženská svoboda, šintoismus přestal být státním náboženstvím. A tehdy, v době vakua kulturních hodnot, cítila církev možnost, že by se tam křesťanství mohlo ujmout. Do Japonska se začali sjíždět misionáři ze všech stran, z Evropy i USA. Nejen katolíci, ale všechny denominace evangelických křesťanů. Až tam bylo velmi rušno.

Ve vašem případě tam vedla dost daleká cesta. Jako dítě jste vyrůstal v Praze, studoval na gymnáziu a v roce 1947 jste vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova. Co vás k tomu přivedlo? Hrála v tom roli doba?

Byla to ryze osobní záležitost. V pravý čas jsem se seznámil s pravým člověkem. Našel jsem ho v jednom starém pánovi - jezuitovi, který býval profesorem na arcibiskupském gymnáziu v Bubenči. Když Němci školu zavřeli, působil u Svatého Ignáce v Praze a tam jsem se s ním seznámil. Ve válečných letech se naše mládí jaksi neodehrávalo na slunečné straně údolí a on o mě jevil zájem, věnoval se mi, měl mě rád. V letech dospívání každý potřebujeme nějaký vzor, oporu a cestu. Páter František Kubíček se mi stal jakýmsi druhým otcem a mně se zdálo, že vede způsob života, který by mi také vyhovoval.

Kdy jste zatoužil být misionářem? Souviselo vaše rozhodnutí s tím, jak se k vám posléze zachovali komunisté, když vás vyprovodili ze země?

To nemělo s komunisty nic společného. To jsem si vymyslel v letech noviciátu na Velehradě. V noviciátu začíná každý den hodinovou meditací a při kontemplativní modlitbě v předvečer dává novicmistr ostatním podněty před spaním. V říjnu bývala misijní neděle a náš novicmistr nám vyprávěl o misionářích, protože Tovaryšstvo Ježíšovo se vždy v misiích velmi angažovalo.

Čeští jezuité mají v tomto smyslu slavnou barokní historii - Samuela Fritze v Brazílii, Tadeáše Enise v Paraguayi, později Karla Slavíčka v Číně a mnohé další. Jak to bylo ve druhé půli dvacátého století?

V roce 1947 neměla česká provincie zastoupení na žádném misijním území. Novicmistr nám přesto možnost misií prezentoval. Já pak o tom rozjímal a došel k závěru, že to pro mě není. Říkal jsem si: tady jsem se narodil, tady se mi líbí, tady chci žít a něco kloudného třeba někdy udělat. Přes ranní meditaci jsem se velice pokojně přehoupl, ale za nějaký ten týden mi začalo vrtat hlavou, zda je to ten správný způsob, jak se stýkat s Pánem Bohem, jak Pánu Bohu vyřídit, co ode mne může očekávat. Tak jsem se šel poradit s novicmistrem a ten mě poučil, že jádrem duchovních cvičení svatého Ignáce je hledání Boží vůle v našem životě. Že se mám ptát, co je vlastně vůle Boží pro mě. A poněvadž každý se máme rád a sebeláska s námi umírá až půl hodiny po smrti, tak to handlování s Pánem Bohem je vždycky ovlivněno tím, že si také chceme něco nechat pro sebe. Ignác na to v těch duchovních cvičeních pamatuje, a když člověk nemůže upřímně uvažovat o něčem tak, že by to mohla být vůle Boží v jeho životě, doporučuje Ignác prosit alespoň o milost. Aby mi Pán Bůh dal sílu něco takového alespoň zvažovat.

Kam vás to dovedlo?

K duševní rovnováze. Duchovní cvičení vedou k takové duševní rovnováze, že na ničem nelpíme a můžeme lépe zvažovat, co od nás asi Pán Bůh chce. Mně došlo, že teprve v té rovnováze mohu prosit, aby mě Pán Bůh, když to bude jeho přání, povolal k tomu, co se mi zrovna nelíbí. Mně se ty misie nelíbily, tak jsem se dal touhle cestou. A když pak přišel provinční představený, který k nám chodil jednou za rok, pěkně jsem mu přednesl, že bych se rád hlásil do misií. Páter Šilhan byl velmi rozumný člověk, poklepal mi na rameno a řekl: "To má všechno čas. Ještě bude čas o tom přemýšlet."

Oddechl jste si?

Šel jsem si stěžovat novicmistrovi, že jsem to myslel doopravdy a provinciál si ze mě dělá legraci. A on řekl taková až prorocká slova: "Když vás Pán Bůh bude chtít poslat do misií, tak se může pan provinciál postavit třeba na hlavu!" A já se upokojil a začal si na tom velmi zakládat, jaký jsem výborný jezuita, když jsem se nabídl do misií.

Jenže pak přišel únor 1948. A o dva roky později, o půlnoci 13. dubna 1950, přijely pro všechny řeholníky v republice policejní autobusy. Řády byly zrušeny a mnozí z vás skončili na léta v kriminálech

Mě naštěstí pustili už za dva týdny a jako nežádoucího cizího příslušníka mě vykázali za hranice republiky. Moje rodina totiž pochází po jednom dědovi z Rakouska a válku v Praze jsme přežili tak, že jsme se hlásili "bez státní příslušnosti". Dostal jsem se tehdy do Vídně, která byla v ruské okupační zóně. Jenže - podobně jako Berlín - byla rozdělena na čtyři sektory. A právě v takovýchhle situacích jsou křídla velké mezinárodní organizace, jako je Tovaryšstvo Ježíšovo, veliká věc. Ubytovali mě v americkém sektoru a vyšlapali mi třináct povinných razítek, abych mohl odjet do Říma. S rakouským pasem bych se z ruské zóny ven nedostal. Ruští vojáci neuměli číst doklady, spočítali štemply a pustili mě.

Z Říma je do Japonska pořád daleko. Proč jste nakonec jel právě tam?

Pokračoval jsem v Římě ve studiích filosofie a samozřejmě dával k lepšímu, že jsem něco víc než ostatní, protože jsem se hlásil do misií. A byl tam jeden mladý a velmi podnikavý japonský kněz z diecéze Hirošima, který sháněl nové lidi. Domlouvali jsme se lámanou italštinou a on nakonec řekl, že jestli chci jet, musím podat přihlášku do čtrnácti dnů. Tak jsem ji podal. Říkal jsem si: doma mě nechtějí a tam mě zvou

Padesátá léta v Japonsku právě přibližuje výstava slavného fotografa Šómeie Thomacua v Rudolfinu. Tehdejší vztah Japonců a Američanů je tu sugestivně podáván jako vypjatá láska i nenávist. Jak jste to viděl vy?

V Japonsku se stalo něco docela nepředvídaného. To, pro co Japonci žili, se najednou ukázalo býti planým. A okupace pro ně byla naprosto nová historická zkušenost. Americký vrchní vojenský velitel Douglas MacArthur, vítěz nad zemí vycházejícího slunce v tichomořské válce, byl takový švihák, že se tam okamžitě po kapitulaci vypravil, snad druhým letadlem, které u Tokia přistálo. Vystoupil z letadla přímo doprostřed ozbrojených japonských vojáků, což jim úžasně imponovalo skrze jejich samurajskou tradici. Oni sami říkají "buši", slovo samuraj tam není tak běžné jako u nás. Ti ozbrojenci by ho mohli zabít i holýma rukama, ale místo toho se k němu zachovali, jak byli vycvičení chovat se ke svému císaři. Udělali špalír zády k němu - protože tenkrát se na císaře nesměl nikdo dívat - a on pěkně šel a převzal moc. Byl to člověk na výši úkolu, který mu připadl. Během okupace postavil Japonsko na nohy a oni v něm viděli jakéhosi posledního šóguna.

Našel způsob, jak s tak hrdým národem zacházet?

Například otevřel věznice a pustil komunisty. A ti se pokusili získat moc všude, kde to šlo. Vyhlásili i generální stávku. Jenže MacArthur jim ji zakázal a bylo po ní! Oni ho poslechli! Pořádali demonstrace a zapalovali auta, ale tím se dost zkompromitovali. Protože zapalovat auta jaksi není dostatečně japonsky zdvořilé. Rozumějte - s trochou nadsázky je nejvyšší ctností v Japonsku zdvořilost, nezdvořilost je hřích, jenž se neodpouští ani na tomto, ani v budoucím světě. Takže MacArthur tam suverénně vládl. Když já tam přijel, právě zuřila korejská válka. MacArthur byl kvůli ní nakonec odvolán, protože vymyslel vojenský manévr proti přílivu Číňanů do Severní Koreje, a sice řádku malých atomových pum podél řeky Jalu. To se naštěstí neuskutečnilo. Když odjížděl, Japonci se s ním loučili jako se svým posledním šógunem a vyprovázeli ho dlouhým špalírem.

Říká se, že vztah Japonska k americké okupaci je klíčem k jejich moderním dějinám, leč Evropan to těžko pochopí.

Ta okupace byla mimořádná svou humanitou. S tím, jak se jinde chovali Rusové nebo Němci, se vůbec nedá měřit. Americká armáda si z USA přivezla všechno do posledního sendviče a rozdělovala rýži hladovým. Ale paradoxně právě tohle přispělo k tomu, že se Japonci začali stavět proti Američanům nepřátelsky a kriticky. Když vám někdo udělá něco velmi dobrého zdarma, je těžké mu to odpustit. A oni, než by poděkovali, raději zaujali stanovisko, že Američané jsou méněcenný národ. Z toho jsme, s nadsázkou řečeno, profitovali my - evropští misionáři. Evropa má svou tisíciletou kulturu a to my respektujeme, říkali Japonci. Ale Amerika, co to je? To jsou jen zbohatlíci, nemají žádnou svou historii ani kulturu. Zatímco my jsme kulturní národ!

Na druhé straně - Japonci vědí, nakolik jejich prosperita závisí na spolupráci s USA

Američané měli po válce z Japonců strach, protože zažili na vlastní kůži, co v boji dovedou. A tak jim s úspěchem vložili do nové ústavy článek, že Japonsko navždy rezignuje na vlastní vojenskou moc a nebude nikdy řešit mezinárodní problémy násilím. Japonci pak nemuseli investovat do zbrojení. A protože jsou schopní, pilní a spolehliví, začali ekonomicky růst a znovu stavět rozbombardované továrny, převelice moderní a plně automatizované.

Vychovával jste japonské kněze. Nestávali se tak trochu mimozemšťany na vlastní planetě?

Asi si za to posedím v očistci, ale my jsme z nich vychovávali nejprve kulturní Evropany, aby se mohli stát křesťany. Nedovedli jsme to jinak. Teď, ve stáří, si uvědomuji, že jsme z nich skutečně vypěstovali cizince ve vlastní zemi. Nemají to lehké. Když je Evropan knězem v Japonsku, leccos se mu promine. Dokonce i to, že se nechová tak zdvořile, jak by měl. Japonec si řekne: Je to barbar a nemá naši kulturu. Ale japonským kněžím nepromine nic.

Jak lze přivést Japonce ke křesťanské víře?

My jsme jim prezentovali katolictví prostřednictvím katechismu. Což je biblické poselství už přežvýkané podle naší evropské mentality, pro Japonce špatně stravitelné. Pro ně je náboženství cesta. Jsou jako poutníci, kteří mají kus cesty za sebou a kus před sebou. Nedovedou přehlédnout celou tu cestu ze situace, kde se nalézají, ale mají naději, že na každé zatáčce té vinoucí se cesty se objeví nová, zajímavá krajina. A to je to, co od toho očekávají. Kdežto my jim dáme katechismus a řekneme jim: nauč se to, tady se dozvíš všechno, co potřebuješ. Tady máš odpovědi na všechny otázky, jež tě kdy napadly i nenapadly. A to je moc nenadchne. Pro ně to je, jako když v neděli prší a vy nemůžete jít s dětmi na vycházku a nevíte co s nimi. Tak jim dáte křížovku a řeknete jim: Už jsem vám to vyluštil, abyste z toho měly větší radost. Podívejte, jak je to dobře vyluštěné.

Pracoval jste osm let jako vychovatel v diecézním semináři a zároveň jste vyučoval filosofii. Jak se slučuje misionářské poslání a kněžské povolání s věčným pochybováním filosofa?

Seminář je kolej, kde bydlí kandidáti kněžství, kteří studují na univerzitě. A naši studenti museli nejprve projít filosofickou fakultou, teprve pak pokračovali teologií. Nejprve jsme je učili číst texty křesťanské filosofické tradice, středověkou scholastiku, Akvinského, Bonaventuru a podobně.

Nejprve filosofii a pak teologii? Není to zvláštní? Navíc vaší specializací je moderní a současná evropská filosofie

Museli jsme si to s kolegy rozdělit. Víte, křesťanská víra se nezakládá na filosofii a na teologických fakultách se nedokazuje pravda křesťanského náboženství. Ta se předpokládá. Když se zapíšete na dějiny umění, také nevytváříte umělecká díla. Jen je studujete. A s teologií je to podobné. My křesťané jsme přesvědčeni, že naše víra je darem Božím. Nemůžete si ji osvojit nebo vydupat, není to závěr nějaké úvahy. Je to dar. Říká se, že najít v životě přítele je velké štěstí. Přítele si nemůžete ani naplánovat, ani koupit, ani ho získat nějakou manipulací. Přítele musíte potkat. Nemluvě o zamilování. Tím více. Potkat v životě někoho, komu jste nakonec ochotna bezpodmínečně důvěřovat, to je něco, co vás buď potká, nebo ne. Ale je to dar, dostáváte to zdarma. A stejně jako vztah mezi lidmi i vztah k Bohu se stane. A když se stane, tak jste šťastná. V teologii tomu odborně říkáme Boží milost.

Proč potom studovat?

I my se pak musíme přesvědčit, že naše víra je rozumná, že to není pošetilost nebo něco absurdního. K tomu je dobré znát kulturní historii. Studenti mají snahu pochopit, v co věří. Takže význam filosofických studií je pro Japonce důležitý, aby se naučili jazyk té víry a přesvědčili se, že je rozumná.

Kolik je křesťanů v Japonsku dnes?

Je nás takový malý miliónek. Oproti celkovému počtu obyvatel Japonska, téměř sto dvaceti osmi miliónům, ani ne procento. A přes magickou hranici jednoho miliónu nejsme s to se vyšvihnout. V posledních letech otevřelo Japonsko, kde se rodí ještě méně dětí než v Evropě, pracovní trh druhé a třetí generaci japonských emigrantů, jejichž předkové ve dvacátých letech minulého století hledali svou budoucnost v Jižní Americe. Jejich děti a vnuci se teď vracejí jako pracovní síla a ihned dostávají občanství.

Obyčejně jsou katolíky, v cizí zemi přišli na to, že se lépe integrují, když se budou jmenovat José nebo María než Kumahači. S nimi je křesťanů přes milión, ale oni nemluví japonsky a zase se vrátí zpět.

Je jinde v Asii pro misie půda úrodnější?

Na Filipínách mají katolíci většinu. A nestačíme se divit, jak roste křesťanství v Jižní Koreji. To je úplně jiná mentalita než v Japonsku. Navíc jim stále vězí v kostech hrůza ze Severní Koreje a život v takové nejistotě vede k tomu, že se lidé více potřebují otevírat Pánu Bohu. Japonci, ti se cítí v bezpečí pod americkým atomovým deštníkem. Daří se jim dobře a nemají ani takový ten protináboženský afekt, který má moderní Evropa. Nebudou vás zesměšňovat, že věříte na pověry. Oni řeknou: "Ty jsi katolík? Aha. Tak si to užívej, když to potřebuješ. To není naše věc." A takový nezájem je možná ještě horší než negativní reakce. Někdy jsme si v Japonsku nepřipadali ani jako misionáři. Spíš jako podomní obchodníci, kteří zazvoní u dveří, ozve se nepotřebujem! a my jdeme dál.

Kdyby bylo možné sloučit šintoismus, buddhismus a křesťanství, byla by srdce Japonců ke křesťanské víře otevřenější?

Ano, k tomu oni jsou velice ochotni! Oni se nestanou buddhisty obřadem nebo registrací v matrikách. A jako šintoista se musíte narodit, konvertovat nemůžete. Šintoismus je naivní přírodní náboženství, nejspíše bychom ho zařadili do škatulky šamanismu. Rolník, jenž obdělává zavodněná rýžová políčka, naráží všude na síly, s nimiž nemůže manipulovat, a proto se s nimi musí nějak dorozumět. Ty síly jsou malými božstvy, která musí uctívat a být s nimi zadobře. Bez dogmatiky a bez morálky. Je to čistá liturgie, jen obřady. Šintoismus je tudíž otevřen vůči jakékoliv dogmatice zvenku. Může přijmout do svých parametrů buddhismus i křesťanství nebo také obojí.

Japonci tedy nevstupovali do vaší církve, ale Nový zákon četli se zájmem?

Nový zákon je tam stálým bestsellerem. Najdete jej v rodinách i v nočních stolcích hotelů spolu s buddhistickými sútrami. Například Kázání na hoře - to je pro Japonce to pravé! Pro nás je to připomínka, že křesťanství je původně asijské náboženství a že i my v Evropě s ním vlastně máme potíž. Když my, v tradici řeckořímské starověké kultury a logiky, chceme pochopit, co říká Ježíš v Kázání na hoře, balancujeme s paradoxy a metaforami a nedovedeme to koherentně vyjádřit. Kdežto Asiaté řeknou: Vždyť to je ono! Chápou to spontánně a přímo to k nim mluví.

V jaké míře jsou dnes křesťanské misie schopny vstřebat kulturu zemí, v nichž působí?

Světové misie římskokatolické církve jsou stále takové filiálky. Přirovnávám to často třeba k HVB bance. Je to solidní spolehlivý bankovní ústav, který bude těžko vytunelován. Ale přesto, že sídlí třeba i v Praze, je to stále bavorská banka s bavorskou firemní kulturou. A stejné je to s jezuitskými misiemi po celém světě.

Má křesťanská církev v Japonsku nějaká kulturní specifika?

Víte, co je bonsaj? Máte zakrnělou padesátiletou třešeň, která rozkvete krásně jako sakura. Udržet ji v dobrém stavu vyžaduje obrovskou péči. Když vás to těší, můžete ji mít doma, ale nikdy z ní nevyroste velký strom. A takový je osud katolické církve v Japonsku. Bylo by absurdní a legrační, kdybych já jako Čech měl říkat Japoncům, jak má vypadat domácí japonská katolická církev. To si musí najít oni. Ale my jim musíme dát tu svobodu. A to se zatím neděje. Přitom my jsme v Evropě tuto šanci dostali již dávno, pro nás ji vybojoval svatý Pavel. Prosadil, že jsme se my Evropané jako pohani mohli stát křesťany, aniž jsme byli Židy. Jan Pavel II. rád mluvil o třetím miléniu. Že to bude epocha, kdy se naše církev stane opravdu katolickou čili všeobecnou. Pak římskokatolická, řeckokatolická, ale i chaldejskokatolická, koptskokatolická i japonská katolická a africká katolická církev porostou po světě vedle sebe v Boží zahrádce. A to je budoucnost církve. Bohužel - my na ně zatím dozíráme. Kdybychom to nedělali, mohly by upadnout do hereze! Dělat chyby! Jako by římskokatolická církev nevyrobila ve své historii chyb celou zásobu. I malé dítě se naučí chodit jen tak, že si párkrát rozbije kolena a nos.

Jak jste se při svém působení potýkal s japonštinou?

Pověra starých misionářů zněla: japonsky se stejně nikdy nenaučíš.

Zjistil jsem, že to není pravda.

Patrně ne, když jste pak sepsal celou řádku spisů o moderní evropské filosofii v japonštině. Jak se ale dá překládat do řeči s tak odlišným kulturním vzorcem pojmosloví Kanta, Hegela nebo Heideggera?

Japonci překládají úplně všechno a jsou tím až dojemní. V Evropě se studuje Heidegger důsledně v němčině a nerozumějí tomu ani němečtí studenti. A teď si představte, že existují hned tři nebo čtyři překlady Heideggerova Bytí a času do japonštiny. Jeden z nich například vytvořila skupina kjótských . losofů za použití pojmů buddhistické filosofie.

Co je na něm zvláštní?

To byste musela znát obě ty řeči, jinak se to těžko vysvětluje. Řekněme, že jde o jakési "plodné nedorozumění". Japonci v šestém sedmém století přejali písmo od Číňanů. A čínské písmo je obrázkové, něco na způsob egyptských hieroglyfů. Zatímco praktičtí Féničané ve starověku udělali ve Středomoří skok z hieroglyfů do fonetického písma, jaké používáme my, Číňané stále zůstávají u znaků. A Japonci nemohli vyjít jen s nimi, tak je doplňovali fonetickým písmem a vznikla z toho velmi složitá disciplína. To písmo je jejich osud. Mají nepřebernou zásobu čínských slov, asi padesát tisíc znaků, jež se za ty tisíce let objevila v literatuře. A když se překládají pojmy a slova, která v japonštině chybějí, sáhnou do té nepřeberné zásoby a složí obyčejně ze dvou znaků slovo nové. Čímž vznikají docela těžké rébusy. Když jsem byl mladým pedagogem, našel jsem si v japonském slovníku pojem podstata a prezentoval ho studentům. Bylo to, jako bych napsal na tabuli xyz. Oni to slovo viděli poprvé v životě.

Má Japonsko autentické filosofy? Nebo jsou za ně tradičně považováni spíše zenoví mistři?

To je dobrá otázka. Když se zapíšete v Japonsku na filosofii, čeká vás studium evropské filosofie - zjednodušeně řečeno, staré řecké a té moderní. Středověk se tam vždycky přeskakoval, ale to se teď mění a překládá se z latiny i to, co ještě v Evropě snad ani přeloženo nebylo. Pokud však chcete studovat japonské duchovní myšlení, musíte se zapsat na japonskou literaturu, japanologii nebo něco takového. Na univerzitě v Kjótu se snaží propojovat evropskou filosofii s buddhistickou tradicí. Pro zenově zakořeněné myslitele jsou přitažliví evropští panteisté. To jim něco říká, tím se cítí velmi osloveni.

Během těch osmačtyřiceti let v Tokiu jste občas jezdil domů díky svému rakouskému pasu. Jak jste z takového kulturního odstupu vnímal socialistické Československo?

Poprvé jsem se sem vypravil asi rok poté, co sem vtrhly armády Varšavské smlouvy. Byla to hrozná zkušenost. Jel jsem s bratrem, jeho ženou a dcerou autem. Jak jsme se přibližovali směrem na Mikulov a projížděli úplně sami mrtvou pohraniční oblastí, otevřel se nám strašný pohled, který jsem znal jen z válečných snímků. Ostnatý drát, věže a na nich vojáci se samopaly Jediné, co tam chybělo, byl nápis Arbeit macht frei.

Přesto jste vstoupili

Museli jsme vyplňovat dotazníky, kde budeme bydlet, s kým se chceme sejít a podobně. Samozřejmě jsme si všechno vymysleli. Řekli nám, že se musíme v každém místě policejně hlásit, jenže to bychom za ty tři dny, na něž jsme dostali vízum, nic jiného nestihli. Pochopili jsme, že za tou závorou nemáme žádná práva. Kdyby nás zavřeli, tak po nás ani pes neštěkne. Ale byli jsme zase doma! Já po devatenácti letech.

Co si z téhle návštěvy pamatujete?

Všude byly nápisy "Se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak" a pořád nás míjely vojenské transporty. I když jsme se drželi cedulí směrem na Prahu, skončili jsme v lese na palouce. Ukazatele, kterými Češi mátli vojska takzvané bratrské pomoci, totiž ještě nebyly dány do pořádku. V Praze jsem se pak u pátera Mikuláška v Podskalí sešel s pěti bratry jezuity. Rozcházet jsme se pak museli postupně, což trvalo hodinu. Když se jich sešlo více než dva, byl to už trestný čin. Já jsem vůbec nevěděl, jaká špiclovací síť tu vyrostla!

Od roku devadesát jste sem jezdil už pravidelně každé léto a v roce 1999 jste se sem přestěhoval. K návratu do Prahy jste se nemusel rozhodovat tak zcela sám, povolali vás, abyste pomohl obnovit zdejší provincii Tovaryšstva Ježíšova. Jak se vám jeví česká současnost?

Víte, co se tu za těch čtyřicet let komunismu změnilo? Lidé se naučili systematicky lhát. Za německé okupace jsme také museli lhát, abychom přežili. Tehdy se ale nedůvěřovalo hlavně těm německy mluvícím, ostatní si věřili. Dnes mám pořád dojem, že pravdu ode mne nikdo nepředpokládá. Když říká tohle, uvažují lidé, co si asi myslí? A já to těžko snáším! Také dostávám dobré rady: Když se tě někdo bude ptát, řekni mu to tak a tak. Tomu nerozumím. Řeknu mu pravdu nebo mu neřeknu nic, ale přece mu nebudu lhát! Co to ode mne očekáváte! Také se mi zdá, že lidé zesurověli. Tuhle mě v centru Prahy málem přejel autobus, a to jsem šel na zelenou! Možná jde o iluzi stáří, ale dříve k sobě byli lidé ohleduplnější. S japonskou zdvořilostí se to pak už vůbec nedá porovnat. Na druhé straně musím přiznat, že mě mladí lidé pouštějí v tramvaji sednout, toho se v Tokiu nedočkáte.

* * *

LUDVÍK ARMBRUSTER se narodil 16. 5. 1928 v Praze. Od roku 2003 je děkanem Katolické teologické fakulty UK, ale většinu života působil v Japonsku, v jezuitské misii a jako profesor filosofie. Roku 1952 získal licenciát na papežské Gregoriánské univerzitě v Římě a rozhodl se pro misii v Japonsku. V Tokiu vedl interdiecézní kněžský seminář, získal profesuru a vedl katedru filosofie na univerzitě Sophia tamtéž. Osm let působil i jako ředitel centrální univerzitní knihovny. Do Prahy se vrátil v roce 1999 - Tovaryšstvo Ježíšovo ho povolalo k obnově české provincie. Úkolem profesora Ludvíka Armbrustera na japonské univerzitě bylo především seznamovat studenty s moderní evropskou filosofií, za tím účelem sestavil a napsal četné filosofické sborníky a překlady týkající se děl Jasperse, Nietzsche, Kanta nebo Heideggera. Dodnes je stále členem japonské provincie, kde je jediným českým knězem z celkového počtu asi tří set.

(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 10. 5. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.