Čeští katolíci: představy a skutečnost

18. 5. 2007 Jiří Zajíc, Petr Třešňák

Je nejsilnější církev v Česku uzavřenou společností, která se čím dál více zdá být mimo realitu? Nebo je to jen nepochopení ze strany nevěřících?

Jiří Zajíc: Petr Třešňák se v Respektu už dvakrát (Vlkův závěr, č. 6/07 a Katolíci po odchodu Vlka, č. 15/07) zabýval situací v katolické církvi u nás. To samo o sobě - odhlížeje od zjednodušujících titulků - je jistě přínosné. Vždyť zabývat se v našich médiích v souvislosti s církvemi (a katolickou zvlášť) něčím jiným než "majetkovými spory" a případně občasnými sexuálními skandály kněží není běžné. Podívejme se ale konkrétněji na nedostatky těchto článků, které stojí na mylném sociologickém pohledu na církev. Je to pohled spojující velice klerikální nahlížení s politicko-elitářským.

Jen tak si dovedu vysvětlit to enormní nadhodnocování úlohy "lidí v čele". Sociologicky viděno je katolická církev v ČR menšinovou komunitou asi 450 tisíc lidí, 2/3 z nich žijí na Moravě, minimálně polovina překročila pětapadesát let a v naprosté většině patří k nižší střední vrstvě. Svým charakterem se nejvíc blíží neziskové organizaci výchovně-vzdělávacího typu, jejímiž členy jsou až na nepatrné výjimky dobrovolníci. Ti si sice své představitele nemohou nijak přímo vybírat, ale na druhou stranu ti představitelé nemají dnes žádnou reálnou moc je k něčemu přinutit. Prakticky všechno, co se tu mezi "představiteli" a drtivou většinou (99 %) příslušníků této minority děje, se tedy odehrává buď na bázi dobrovolnosti (to především ve velkých městech a v Čechách), nebo společenských konvencí a tradic (na venkově a na Moravě či ve Slezsku).

To, co má jiný "režim" - tedy zaměstnanecké vztahy - , se týká velice nepatrné části této komunity (duchovních je v ní asi 2,5 tisíce) a probíhá v situaci kritického nedostatku "pracovních sil". Z hlediska "organizační kultury" pak církvi chybí účinný komunikační systém i reálný ekonomický model, který by změnil současné živoření (v představách většinové společnosti ale "bohatství") na stav, kdy bude schopná si aspoň zaplatit kvalitní profesionály pro pozice, které nutně potřebuje obsadit podle svého poslání.

Pouze lidé, kteří toto naprosto ignorují, mají představu, že by stačilo "zavelet" - a něco podstatného by se v této komunitě změnilo. Jen tak mohou vytvářet spekulace o tom, co by mohl ten či onen kardinál, arcibiskup či jiný privilegovaný představitel říct, prohlásit, rozhodnout - a došlo by k nějaké podstatné změně. Nedošlo.

Rozhodně ne u těch "témat", která mají většinou kritici církve na mysli: potraty, celibát, svěcení žen, homosexuální svazky apod. A to nejen proto, že o většině z nich ani naši biskupové rozhodnout nemohou, ale proto, že si takové změny, jaké by si kritici představovali, naprostá většina současných českých katolíků nepřeje.

Jsou v podstatě jen dva okruhy, kde je mezi většinovým smýšlením českých katolíků a oficiálním katolickým stanoviskem rozpor (to ale není česká specialita, ale minimálně celoevropská záležitost - včetně Polska): používání jiné antikoncepce pro manžele než jen té, která je založená na periodické zdrženlivosti, a trvalé vyloučení rozvedených a znovusezdaných ze svátostného života. Nyní ještě k řadě "obvinění" na adresu kardinála Vlka. Prý je to "nudný patron, který nepřináší žádná zajímavá témata, nechce moc diskutovat, nesnáší novináře a problémy zametá pod koberec". Nejspíš proto byl po dvě období zvolen evropskými biskupy do pozice předsedy Rady evropských biskupských konferencí. Ti, kteří se zajímají o ekumenu (mezináboženský dialog), také vědí, že si Miloslava Vlka váží jak nekatoličtí křesťanští představitelé, tak představitelé jiných nekřesťanských náboženství - a to za trvalou a dlouhodobou podporu dialogu, který není vykalkulovanou pózou, ale skutečným bytostným postojem.

A že by Miloslav Vlk "zametal problémy pod koberec" - spíš přece naopak: občas se vyslovuje až příliš nediplomaticky. Velkým tématem Miloslava Vlka v posledních deseti letech byl sněm katolické církve - on byl mezi biskupy jasně jeho tahounem. Jestliže se výsledky sněmu zatím jeví jako hodně rozpačité, určitě to není v prvé řadě vina kardinálova.

Jsou tu důležitější minutí se se skutečností. Prý "českou (katolickou) církev dusí naprostá nechuť o takových tématech (i těch mnohem méně kontroverzních) vůbec mluvit, připustit svobodnou debatu, otevřenost novým myšlenkám a lidem". Kdyby si Petr Třešňák jen přečetl to, co bylo shromážděno v souvislosti se sedmi lety plenárního sněmu (http://snem.cirkev.cz), nikdy by takovou hloupost nemohl napsat. O jakých tématech nebyla připuštěna debata? Zná autor něco takového jako dokument Laici v dnešním světě?

Co závěrem? Církev - jako instituce - není ani totalitní stát, ani politická strana "jednoho muže". Tam změny na vrcholu skutečně "mění dějiny". V církvi 21. století v Evropě je tomu úplně jinak. Pochopí to už konečně novináři? A katolíci?

* * *

Petr Třešňák: Pan Jiří Zajíc není jediným, kdo mi vytkl, že můj komentář zkresluje pohled na české katolíky. Podobných dopisů přišlo víc. Církev přece není papež Benedikt XVI., kardinál Vlk ani Česká biskupská konference, stejně jako Amerika není George Bush. Církev je společenství, různorodá komunita, jejíž život probíhá v konkrétní obci daleko od Říma a jejíž členové jsou autonomní bytosti se svým názorem. Můj komentář opravdu tohle hledisko opomenul, ne však proto, že bych si ho nebyl vědom. Spíš mi připadalo v případě společenství věřících respektované církve, žijících ve svobodné zemi, zcela samozřejmé. Pokud by to tak nebylo, hovořili bychom o sektě. Tím, co kolem katolické církve a její role ve společnosti vytváří debatu, napětí a otazníky, ale tenhle "horizontální" život není. Je jím ona vertikála, hierarchické uspořádání a určitá světonázorová semknutost, která se každého věřícího katolíka - ať chce nebo nechce - dotýká stejně jako jeho svoboda myslet si cokoli.

Ústředním bodem, jenž dnešní evropské katolické církvi přináší pozornost, dilemata i problémy, je fakt, že její struktura a systém fungování pocházejí z doby, kdy politické uspořádání kontinentu nebylo demokratické. Církev si ponechala tradiční správu, která spojuje prvky osvícené monarchie a solidní byrokratický aparát prorostlý svéráznými regulemi a zvyky. Jenže svět kolem se proměnil a přimkl se mezitím k vyhraněnému individualismu, v němž si každý nárokuje právo spolurozhodovat o dění kolem sebe, účastnit se volné soutěže myšlenek. V politice a veřejném životě se tak dnes vedou bouřlivé debaty a vítězí názor většiny, v církvi se (zpravidla mlčky) respektuje rozhodnutí autority. Pan Zajíc píše, že v tom nevidí žádný problém, protože názor autorit a obyčejných věřících se v drtivé většině shoduje. Těžko se tomu dá věřit. Opravdu všichni čeští a moravští věřící sdíleli názor papeže Jana Pavla II., když tvrdil, že ani v časech epidemie AIDS by Afričané neměli používat kondomy? A pokud jsou tak názorově jednotní, kam se ztratil onen milion katolíků, jenž mezi lety 1991 - 2001 církev opustil?

Ne, čeští katolíci jsou stejně jako jiné svobodné společenství lidí bezpochyby názorově různorodí, jenže to není vidět. Tradiční struktura církve má dobré páky, jak vyčnívající názory odstředit na okraj, případně naznačit jejich hlasatelům, aby je neříkali nahlas. Především usiluje-li člověk o kariéru uvnitř církve. Systém jmenování shůry pak vytahuje do čela nevýrazné osobnosti, jež vynikají především loajalitou ke stávajícím pořádkům. Česká církev samozřejmě musí ve většině věcí respektovat úzus z Říma, takže k jakýmkoli reformám má minimální manipulační prostor. Problém je ale v tom, že její autority nedovedly vytvořit klima, které by přálo alespoň svobodné debatě a komunikaci dovnitř i navenek. Ukázal to například před dvěma lety sněm, na němž laická většina odhlasovala přání, aby církev přijala stanovisko ke spolupráci kněží s StB - několik biskupů ho svým právem veta odmítlo.

Pan Zajíc říká, že autority mají na život katolíků minimální vliv. Je to spíše zbožné přání. Nejenže o bytí a nebytí faráře v konkrétní obci rozhoduje biskup, a pokud si nepadnou do oka, je kariéra kněze ohrožena. Taková situace samozřejmě nahrává spíš poslušnosti než prosazování nějaké vlastní vize. Ale i v obecnější rovině přece platí, že atmosféra v jakékoli společenské instituci se odvíjí od toho, jak se chovají její autority, jaké vytyčují mantinely, jaké chování podporují a naopak zatracují. Také bych teď mohl zodpovědně prohlásit, že když jsem šel ráno do práce, nijak zvlášť jsem nezaznamenal, jestli mi vládne Paroubek nebo Topolánek. Na můj osobní život mají oba minimální vliv. Ale to přece neznamená, že to není důležité.

* * *

Jiří Zajíc: Reakce Petra Třešňáka je povzbudivá v tom, že se snaží jít po věcných problémech. Bohužel všechny konkrétní námitky, které uvádí, jsou věcně buď mylné, nebo se s podstatou problému celkem jasně míjejí.

Příklad s AIDS v Africe. To je ovšem právě onen případ s antikoncepcí, který jsem přímo uvedl, jako jednu z výjimek, kde shoda mezi většinovým postojem katolíků (aspoň na Západě) a oficiálním stanoviskem není.

Názorová "nejednota" katolíků a úbytek ve sčítání mezi roky 1991 a 2001. Výsledky z těchto dvou sčítání i s úbytky v nekatolických církvích ukazují, že je to dáno úmrtími lidí starých a nedostatkem mladých příchozích.

Údajně chybí svobodná debata - a dokládá to prý hlasování laiků o spolupráci kněží s StB na sněmu před dvěma lety. Žádné takové hlasování tam nebylo (na rozdíl od pana Třešňáka jsem tam byl celou dobu a značně angažovaný). Doporučil jsem materiály ze stránek sněmu, které pocit Petra Třešňáka jasně vyvracejí - marně. Neříkal jsem, že autority mají na život katolíků minimální vliv - ale jsou to především přímo faráři, kdo ten vliv mají, nikoliv biskupové. Atd. atd.

O autorech:
Jiří Zajíc
zakladatel redakce náboženského života v ČRo; člen sněmovní komise pro život laiků

Petr Třešňák
redaktor Respektu

(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 7. 5. 2007
Pro Listář vybral mh)

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.