Agenti v církvi byli záludní

Rozhovor s Marií Rút Křížkovou

25. 4. 2007 Filip Pospíšil, Petr Blažek

O roli křesťanů v disentu, o katolické církvi a jejím vyrovnání s minulostí hovoří někdejší mluvčí Charty 77.

Varšavský arcibiskup Stanisław Wielgus rezignoval před inaugurací 7. ledna na svoji funkci kvůli prokázanému podezření, že dlouhodobě a vědomě spolupracoval s komunistickou tajnou policií. Do doby, než bude rozhodnuto o novém metropolitovi, pověřil papež vedením arcidiecéze kardinála Józefa Glempa. Vy se zasazujete za vyrovnání s minulostí v české církvi. Jak vývoj jeho případu hodnotíte?

Myslím, že je to vysloveně pozitivní obrat. Bylo by daleko horší, kdyby došlo k inauguraci a vše by pokračovalo. Takhle dojde k očištění a myslím, že je to dobrý precedent i pro nás. I ten náš otevřený dopis, který jsme v červnu loňského roku adresovali kardinálovi, byl nesen v podobném duchu. Šlo nám o to, aby se u nás do čela církve nedostal někdo s takovouto minulostí.

Rezignace podle zpráv v médiích přinesla v prvních chvílích dost hořkosti a pocity křivdy mezi Wielgusovými příznivci. Jak se dají tyto pocity chápat?

Je samozřejmě vždycky hořké, když se člověk dozví, že někdo, komu důvěřoval, má něco podobného za sebou a dokázal to otevřeně říct, až když k tomu byl donucen okolnostmi. Z toho není možné mít radost a každý v prvním momentu pociťuje hrůzu a zklamání. Pro některé z těch lidí to může znamenat i krizi víry na dost dlouhou dobu.

Přestože se zveřejnily některé dobové dokumenty, vyslovili se vysocí církevní hodnostáři, hovořili zástupci historických komisí a dokonce i Vatikán dal najevo svůj postoj k celé záležitosti, našli se lidé, kteří v celé aféře vidí útok na církev a tvrdí, že se jedná o zradu na arcibiskupovi...

Dnes mi volali staří přátelé a má kamarádka mě prosila, abych jí to vysvětlila. Myslela si, že jde o nějakou kampaň StB, že něco takového přece není v církvi vůbec možné. Prostí věřící, kteří s podobnými věcmi vůbec nepřišli do styku, tomu mohou těžko uvěřit. Když jsem jí řekla, o co jde, byla z toho naprosto zničená. Byla to pro tuto starou paní a pro jejího manžela hrozná rána.

K Wielgusově aféře vydal 8. ledna prohlášení kardinál Miloslav Vlk. Hovoří v něm o tom, že církev v Polsku byla oproti té české pod menším tlakem. Mohla byste podle svých zkušeností srovnat situaci v sedmdesátých a osmdesátých letech v obou zemích?

O Polsku něco vím jen prostřednictvím svých přátel. Ale nemyslím, že by tam byl menší tlak. Vždyť si vezměte třeba vraždu kněze Jerzyho Popiełuszka.

Docházelo tam také ke strašnému násilí. Na Jana Pavla II. byla nasazena spousta agentů. U nás to asi nemohlo být o mnoho horší. Byl to podobný systém a navíc bylo všechno stejně řízené z Moskvy.

Kardinál také vysvětluje zřízení historických komisí pro zkoumání nedávné minulosti v Polsku. Myslíte si, že by měly smysl i u nás?

Jde o to, kdo by v nich byl. Měla by to být instituce nezávislá na církvi. Naše zkušenosti, kdy se například tato otázka nesměla otevřít ani na 2. plenárním sněmu české a moravské katolické církve v roce 2005, ukazují, že tu byly různé tlaky ze strany biskupů, aby se o tom mlčelo. Komise by mohla vzejít například z české obdoby slovenského Ústavu paměti národa. Ten je ale teď, po smrti Jána Langoše, vlastně v krizi.

Můžete popsat pokusy o vyrovnání s minulostí v církvi, ke kterým v posledních letech došlo?

Po smrti otce Josefa Zvěřiny v roce 1990 jsme se dále scházeli na takzvaných Zvěřinových dnech. Byli jsme čím dál nešťastnější, zvláště političtí vězňové z padesátých let, jako otec Václav Filipec, salesián z Ostravy, z toho, že se stále nic nevyřešilo. Uvědomili jsme si, že ta církev, kterou nazývali podzemní, vlastně udržovala kredit církve v době komunismu. Ten se projevil třeba v listopadu 1989 na Letné, při vystoupení Václava Malého. Z toho milionu lidí kdo si mohl vzpomenout alespoň na jeden verš Otčenáše, tak ho říkal s ním. To všechno se ale vytratilo.

Úplně nás vytěsnili. Otec Josef Zvěřina měl ještě před svou smrtí v srpnu 1990 vypracovanou změnu, ke které mělo dojít na pražské Teologické fakultě. Nic z toho se nerealizovalo.

Od někdejších spolupracovníků a studentů otce Zvěřiny jsem se například dozvěděla, že měli na Olomoucku diecézní radu. Na třicet lidí se tam po dobu totality scházelo a velmi usilovně pracovali. Utajeně na různých chalupách. Pak si je biskup Graubner zavolal, ani je neposadil a jen řekl, že jim děkuje a že je rozpouští. Od té doby už tam nic podobného nevzniklo.

Otce Zvěřinu jsem poznala v roce 1978, už jako chartistka. Měla jsem takovou ideu, že církev je jen jedna. Že nemá být podzemní a nadzemní. A tak jsem udělala věc, která mne dodnes mrzí. Pozvala jsem našeho faráře Stanislava Prokopa na různá setkání s otcem Zvěřinou. Ani ve snu mne nenapadlo, jak jsem se dozvěděla ze svého svazku, že Prokop předem informoval StB, kdy jaké setkání bude, a pak o něm podal zprávu StB.

Co se s Prokopem stalo po roce 1990?

Zůstal dál na Teologické fakultě. Někdejších spolupracovníků tajné policie tam bylo víc. Nakonec to vypadalo, že bude fakulta úplně vyvázána z Karlovy univerzity, protože nebyla schopna plnit základní úkoly, které má fakulta mít. Byla úplně uzavřená. Studenti ze semináře mi říkali, že nesměli ani číst cizojazyčnou literaturu, která neprošla přísnou cenzurou. Ženy tam mohly studovat jen na dálkovém studiu. K teologii nepouštěli ty, kteří nebyli v semináři a nestudovali na kněze.

Na dálkovém studiu tam byla i má dcera Dáša, která je lékařka. Vím od ní, že například dogmatiku tam učil profesor Wolf, jehož přednášky měly středoškolskou úroveň.

Zmínila jste se o plenárním sněmu z předloňského roku, který zamítl další vyrovnávání s minulostí v katolické církvi. Můžete popsat, k čemu tam došlo?

Kardinál Vlk se v jednom rozhovoru v Katolickém týdeníku vyjádřil, že pouze dva biskupové byli pro, aby se to projednávalo. Dnes víme, že to byl sám kardinál Vlk a biskup Václav Malý. Ostatní biskupové to smetli ze stolu, třebaže plénum sněmu o to stálo. Skupina historiků vypracovala dokument, který se týkal výkladu církevních dějin u nás. Nic z toho tam ale nesmělo zaznít. Ani poděkování těm, kteří v těžkých dobách totality obstáli, s StB se nezapletli, a vydali tak důvěryhodné svědectví o své víře.

Setkala jste se během posledních let ze strany církevní hierarchie se zájmem o dobové dokumenty a zjištění, jakým způsobem byl proti ní veden boj za komunistického režimu?

Naprosto ne. Jako by ty dokumenty neexistovaly. Před lety jsem se seznámila se svým spisem a s pomocí přátel jsem zjistila, že tam je agent Prokop. Vůbec přitom nefiguroval v seznamech. Došlo tam totiž k záměně data narození. Takže vypadl z registrace. Tři měsíce mi trvalo, než jsem ze svého svazku dokázala, že agentem byl a že má být zařazen na seznam.

Dokumenty jsou jistě důležité, ale podstatné je také osobní, lidské svědectví. Probíhá uvnitř církve nějaká debata, v níž by dostávali prostor pamětníci tehdejších represí?

Veronika Sobková z České televize, která teď dělala dramaturgii dokumentu Ženy Charty, mi říkala: "Lidí jako ty byla nanejvýš dvě procenta. Takže nečekej nějaké porozumění." A většinou, když jsem začala o minulosti mluvit, tak mne opravdu někdo sjel. Došlo dokonce i na vyhrožování, jak mi ulice bude nebezpečná a že se budu smažit v pekle.

Mluvíte o reakcích z devadesátých let?

Ano, z doby, kdy jsem se podívala do svého svazku a začala o tom mluvit.

Kardinál Vlk uvedl v televizním rozhovoru, že Katolický týdeník začne zveřejňovat svědectví lidí, kteří byli donuceni podepsat spolupráci s tajnou policií. Jak se na tuto iniciativu díváte?

Vidím tady jeden problém. Hovořila jsem o něm, když jsem kardinálovi předávala náš otevřený dopis. Velmi děkoval a říkal, že je rád, že má nějakou podporu zdola. Ukazoval mi reakce na svou výzvu k pokání z let 1990 a 1992. Měla jsem však dojem, že nechce zveřejnit ta jména. To by zas tak nevadilo. Obávám se ale, aby to nedopadlo jako s páterem Aloisem Kánským. On tam něco přiznal, ale kvůli tomu, že nebyly dostupné žádné dokumenty, se nedalo nic ověřit. Aby to mělo cenu, měli by tam ti postižení hovořit především o metodách, které tajná policie používala. Jenže by to musela být pravda. Aby se za čtrnáct dní nebo za pár let neodhalilo, že to bylo trochu jinak. To by měla zajistit komise, která by ta jména měla a mohla by ověřit, co se skutečně stalo.

Zmínila jste první vlnu přiznání agentů mezi duchovními na začátku devadesátých let. Jaký to mělo v církvi ohlas?

Moc se o tom nevědělo. Kardinál tehdy jako pražský biskup řekl, že vyzval všechny v pražské diecézi, kteří se provinili, aby se za ním dostavili a svěřili se mu a omluvili se ve svých farnostech. Pak ale uvedl, že se omluvil jen jeden. Přitom se to týkalo asi padesáti lidí. Asi deset z nich se k němu ani nedostavilo.

V červnu loňského roku jste vyzvali kardinála Vlka, aby se zasadil o vyrovnání s minulostí. Jaký měl váš otevřený dopis cíl a ohlas?

Dověděla jsem se, že se na Slovensku chystá plošné zveřejnění agentů v církvi. I v české a moravské. Chtěla jsem, aby církev vzala tuto iniciativu na sebe, a to v předstihu, aby si vylepšila svůj kredit. A teď vidím, že naše iniciativa byla správná. Kdybychom to neudělali, mohlo by se u nás stát něco podobného jako v Polsku. Kardinál Vlk má v květnu končit. A kdyby při jmenování jeho nástupce došlo k podobné aféře i u nás, bylo by to velmi nešťastné.

Napsali jsme tedy otevřený dopis, který jsem 30. června 2006 odevzdala kardinálovi s originály asi třiceti podpisů. Text podepsali věřící různého věku a z různých oborů. Nebyl nikde otištěn. Přes prázdniny se nic nedělo. Musela jsem to na pár měsíců pustit, protože jsem si zlomila nohu v krčku. V říjnu jsem napsala do Mladé fronty DNES článek o naší iniciativě a na serveru Christnet náš otevřený dopis kardinálovi zveřejnili. Pak to všechno nabralo rychlé obrátky. Dostávám další dopisy a podpisy, které se chystám předat kardinálovi. Některé církevní kruhy sice reagují podrážděně, ale řada kněží a laiků naši iniciativu vítá.

Jednou z reakcí byl i text biskupa Lobkowicze, který ke konci loňského roku uvedl, že se jeho osoba stala terčem mediálního útoku. A že se ohledně své spolupráce s komunistickou tajnou službou může podívat do očí vám i arcibiskupovi Janu Graubnerovi. Krátce poté se objevil i dopis lidí z jeho okolí, kteří mu vyjadřují svou podporu…

Byl to otevřený dopis adresovaný mně. Jenomže mi byl doručen až pátý den poté, co byl zveřejněn v řadě médií. Obsahoval přílohy, kde jsem byla hrubě urážena a osočována ze spolupráce s StB.

Odpověděla jsem na to tím, že jsem dala Ministerstvu vnitra ČR pokyn, aby veškeré svazky, které na mě StB vedla, zpřístupnili každému, kdo o to požádá, a jak to půjde, zveřejnili je na internetu.

Jaký očekáváte další vývoj?

Katolický týdeník otiskl mou krátkou reakci a vyzval k reakci i biskupa Lobkowicze. Jaký bude další vývoj, to je věc církve. Já se v této kauze necítím osobně namočená tak jako v případu našeho faráře Stanislava Prokopa, kterého jsem kdysi na setkání s otcem Zvěřinou a na různé akce věřících z Charty 77 sama zvala. Páter Prokop tam koncelebroval mše svaté s kněžími, kteří neměli státní souhlas, a to bylo na kriminál. StB naštěstí tehdy nezareagovala přímo, asi měli strach, že by se prozradilo, kdo to mohl udat.

Co může věřící pro vyrovnání s minulostí v katolické církvi dělat?

Církev má svou hierarchii a mnoho kněží vůbec nepřipouští, aby jim do něčeho mluvili laici, natožpak ženy. Třeba náš Prokop nemá při kostele ani farní radu. Nikdy tam ani nebyla. Tak se pojistil proti tomu, aby někdo vznesl otázku na tělo.

Teď si připomínáme třicáté výročí založení Charty 77 a zanedlouho uplyne i třicet let od prohlášení tehdejšího arcibiskupa Tomáška, který se k signatářům vyslovil velmi odmítavě.

Ano, to prohlášení bude možná někde publikováno. Já na něj reagovala tím, že jsem kardinála Tomáška navštívila. Přišla jsem za ním, byla jsem sama, se třemi dětmi. Věděla jsem, že se v Arcibiskupském paláci dá těžko mluvit, tak jsem mu svůj dopis předala z ruky do ruky. Bylo to v hned v lednu 1977. Arcibiskup Tomášek si dopis na místě přečetl, byl sice dojatý, ale řekl: "Vy máte pravdu - a my máme taktiku." Zval mě pak k dalším návštěvám. Chodila jsem tam pravidelně tak dvakrát za rok.

V roce 1983, těsně předtím, než jsem se ujala úlohy mluvčí Charty 77, jsem otce Tomáška opět navštívila. Udělil zvláštní požehnání spojené s pomazáním. Řekl, že je v jeho pravomoci, aby mě jako představitel české církve vyslal do misií. Posílá mě tedy jako mluvčí Charty za křesťany do misií v naší těžce zkoušené zemi. Když tedy zažívám nějaké zvlášť těžké okamžiky, které pro mne bohužel s pádem totality neskončily, jako třeba výhrůžky, že se budu smažit v pekle a že ulice bude pro mne nebezpečná, tak si říkám: Ano, to jsou mé misie.

Hovoří se o tom, že mezi signatáři Charty bylo poměrně málo věřících lidí. Myslíte si to také?

Nešlo ani tak o množství. Důležité bylo, že jsme měli jasno. Věděli jsme, že se komunistický režim snaží zlikvidovat církev, a dělali jsme všechno pro to, aby se mu to nepovedlo. Ohromné přitom bylo, že vždy byl alespoň jeden ze tří mluvčích orientován křesťansky. Když jsem jím byla já, tak byla situace mimořádná tím, že byly mezi mluvčími dvě ženy, a také dva křesťané. Anna Marvanová byla reformní komunistka, taková velmi odhodlaná, protože jí leželo na srdci, že se na tom kdysi podílela i ona. A pak tam byl evangelík Jan Kozlík a já.

Myslíte, že to mohlo být kvůli tomu, že funkci mluvčího nikdo jiný nechtěl vzít?

No jistě. Kdyby mi býval tehdy Radim Palouš přiznal, že jsem již třicátá čtvrtá, které to nabízí, nevím... Tehdy totiž v lednu zavřeli Ladislava Lise. A najednou vznikla velká panika. Za funkci mluvčího zavírají! Tak to nikdo nechtěl. Koncem ledna za mnou přišel nešťastný Radim, že se to nedá vydržet, že už to jeho žena Anička těžko snáší. Tak jsem o tom promluvila se svým duchovním otcem Josefem Zvěřinou a nakonec jsem to přijala. Že jsem až třicátá čtvrtá, které to nabídl, přiznal Radim až po delší době.

Jak ten rok prakticky vypadal?

Strašně. Potřebovali jsme o dokumentech komunikovat. Anička tehdy nemohla moc chodit. Byla doma a snažili jsme se sejít u ní. Vyřizovalo se to různě, třeba i přes telefon. Mysleli jsme, že se o ničem neví. Nakonec se ale zjistilo, že za ní chodila pravidelně její kamarádka Věra Vránová, která byla agentka. A agent Václav Rejholec. Ten za ní také chodil, a to jako spojka mezi Chartou 77 a Pavlem Tigridem, který k němu měl naprostou důvěru.

Největší událostí v roce 1983 byla světová mírová konference, která se konala v Praze. Psali jsme dopisy na různá místa, útočili na ministerstvo, abychom získali oficiální pozvání jako Charta 77. Nejdřív nám neodpovídali, ale my dvě mluvčí - ženy jsme se nedaly, až nám museli aspoň dát na papír, že na oficiální konferenci nesmíme. Tak jsme svolali neoficiální konferenci se zahraničními delegáty a novináři ve Hvězdě. A tam došlo k takovému zlomu, že přestali honit nás, ale honili a mlátili zahraniční novináře. Pamatuji si mladého reportéra z BBC, jak ho honili po lese a sebrali mu kameru. Když se dostal do hotelu, první, co udělal, bylo, že vzbouřil BBC v Londýně, a už to letělo světem. Večer to hlásili z BBC, z Hlasu Ameriky a ze Svobodné Evropy a druhý den se to objevilo na prvních stránkách západních deníků.

Tuto paralelní konferenci ve Hvězdě inscenoval samozřejmě Václav Havel. Možná tušil, jak to dopadne. Šli jsme společně na tramvaj a byli jsme skleslí, že se konference nevydařila a že jsme nemohli zahraniční delegáty a novináře informovat o situaci u nás. Ale Havel říkal: "Přátelé, dopadlo to, jak nejlépe mohlo. Konečně honili a mlátili někoho jiného než nás. Večer si to poslechneme v zahraničních zprávách."

Kam jste v té době chodila do kostela a jak se na vás dívali běžní věřící?

Chodila jsem na Prosek. A lidé mi velice fandili. I Prokop. Jakoby.

Jak se to projevovalo?

Tvářili se na mě mile. Měli jsme takové tajné společenství v rodinách, kde se toho dost dělalo. A Prokop jakoby všechno zaštiťoval a my mu věřili. Všechno si dokázal vydobýt. Půlnoční mši o Vánocích, a také opravil naši krásnou baziliku.

Někteří kněží byli v té době v prorežimní organizaci Pacem in terris. Jak se s její existencí církev vyrovnala?

Oficiálně nevím. Pro nás to bylo ale tehdy jednodušší. Věděli jsme prostě, že si na ně máme dát pozor. Byli viditelní. Zatímco u agentů jsme to nevěděli. Byli záludní a zákeřní. Ta organizace byla ještě v osmdesátých letech zakázána papežem.

Jak jste vlastně podepsala Chartu?

Napsala jsem tento dopis (přetiskujeme) a poslala ho poštou na různá oficiální místa. Pak jsem šla za profesorem Václavem Černým, protože jsem se potřebovala se svým dopisem dostat k chartistům. Černý mě poslal za Janem Vladislavem. Šla jsem tam v sobotu s malou dcerkou a hned po neděli mě estébáci odvezli k výslechu.

V tom dopise říkáte, že jste v prosinci 1975 přišla o kvalifikované místo kvůli svému náboženskému přesvědčení a protože jste odmítla stát se konfidentkou. Jak to přesně bylo?

Tehdy jsem spolu s Jiřím Kotoučem a Zdeňkem Ornestem, dětskými vězni terezínského ghetta, kteří byli z Terezína deportováni do Osvětimi podzimními transporty roku 1944, připravovala knížku pro Památník Terezín. Šlo o dětské prózy a básně z časopisu Vedem, který si tam chlapci po dva roky psali. Měl mimořádnou úroveň. Knížka s názvem Je mojí vlastí hradba ghett? vyšla za totality jen v samizdatu Kvart Jana Vladislava, protože oficiálně vyjít nemohla. A Státní bezpečnost tehdy zajímala hlavně Židovská náboženská obec. Chtěli, abych na ně donášela. Přátelé mi radili, abych se vymluvila na nedostatek času, na děti. Tajní mi nabízeli všechno možné. Cesty do Izraele. Že za hodinu vydělám víc než za celý den. Nakonec jsem to odmítla s tím, že neznám nic horšího než se k někomu blížit jako přítel a vrazit mu kudlu do zad. Řekli mi, že si tedy ponesu všechny následky. Tak mě vyhodili ze zaměstnání.

Po podpisu Charty jste byla s dcerou doma?

Ne, pracovala jsem v lese. Nejprve jsem byla třičtvrtě roku bez místa. Pomáhala mi má přítelkyně, básnířka Jana Štroblová, a její kamarádka Jana Červenková. Psala jsem na jejich jména lektorské posudky do Albatrosu, a tak jsem živila své děti. Nemohla jsem sehnat ani nekvalifikované místo, byla jsem podezřelá už tím, že mám vysokoškolské vzdělání. Pomohla mi má dcera Dáša, která byla tehdy se školou na brigádě v pražském lesoparku. Byl tam výborný hajný pan Šrámek, Dášu si chválil, a tak mu řekla, že má maminku, která nemůže sehnat práci. Přijal mě jako lesní dělnici. Za 5,10 Kčs na hodinu jsem sázela les. Takže mám svůj les. Tady blízko.

Při prvním výslechu v roce 1975 vám ukázali i fotokopii vašeho prohlášení ze srpna 1968, kde jste odmítla vstup sovětských vojsk.

Ano, a v tom byla věta: "Mám-li volit mezi smrtí a lokajstvím, volím smrt svou a svých dětí." A estébáci se mě ptali, jak jsem chtěla tu sebevraždu provést. S klidem jsem prohlásila: "Chtěla jsem skočit pod sovětský tank." Vyděšeného vyšetřovatele zajímaly další podrobnosti mého sebevražedného plánu - a já si vzpomněla na sovětský film Ona brání vlast, který jsem viděla po válce jako desetileté dítě, asi v tu chvíli se mi vybavila scéna, jak sovětská vlastenka skočila pod německý tank, aby pomohla své vlasti. A já že taky tak velice miluju svou vlast, a proto jsem chtěla skočit zase pod sovětský tank. Vyšetřovatel se po chvíli zeptal: "No jo, ale jaké z toho teď vyvodíme závěry?" Navrhla jsem, že by snad mohli do protokolu napsat, že bych už zase hrozně ráda něco udělala pro svou vlast. Mladší vyšetřovatel ale ztratil nervy: "Vy už nic nedělejte, vy už jste toho udělala dost!" A pak řekl: "U nás je pár bláznů, jako byl Palach a jako jste vy, kteří si myslí, že tady není něco v pořádku. A ty lidi my musíme hlídat." Řekli mi, že mě pošlou na psychiatrii, že mi už dávno měli vzít děti, a abych nepočítala s tím, že zůstanu na svém pracovišti. Že by se s tím eventuálně dalo něco dělat, ale... Nakonec mě požádali, abych podepsala protokol. Po přečtení zápisu jsem řekla, že protokol nemůžu podepsat. "Víte, jsou tam pravopisné chyby, a já jako profesorka češtiny..." "Co si vůbec myslíte, že jste tady jako profesorka češtiny?!" Starší vyšetřovatel mi zase rozpačitě vysvětloval, že jim chybějí kvalifikované síly... Když jsem nepovolila, dovolili mi opravit v zápisu i v kopiích všechny chyby, což mi trvalo asi dvacet minut. Vyšetřovatelé si mezitím sdělovali své dojmy: "No, něco takového jsme nejenže nikdy nezažili, ale ani jsme o něčem takovém neslyšeli."

Jak je možné, že byl váš spis zachován?

Byl uzavřen díky jednomu příslušníkovi StB ještě před rokem 1989.

Jak k tomu došlo?

Došlo tam k trojnásobnému zfalšování. Chtěli, abych jim k tomu spisu něco sama napsala, jinak že ho nebudou moci uzavřít. A tak jsem jim napsala, že vždycky budu dodržovat desatero božích přikázání a že dodržuji zákony a žádám, aby je dodržovali i oni. Bylo to v době, kdy jsem byla dost psychicky i fyzicky zničená. Nebyla jsem zvyklá na práci v lese. Zavázala jsem se, že se s nikým nebudu shromažďovat ve svém bytě. Což jsem stejně nedělala, protože jsem věděla, že by se na ty lidi moc brzy přišlo. Protože byt hlídali. Ten estébák říkal, že mě chce chránit, ale už nebude moct. A já na to: Tak celá ta léta, co jste mě tahali na výslechy, jste mě chránil, jo? A on: To víte, že ano. Proč si myslíte, že jste tady nikdy nestrávila noc? Nemohl jsem připustit, abyste byla přes noc na cele s prostitutkou.

Proč to pro vás ten příslušník dělal? On se do vás zamiloval?

Já nevím, jestli se zamiloval. Ale říkal, že půjde brzy do důchodu. Já jsem mu nevěřila, ale pak se ukázalo, že do důchodu skutečně šel. A on se bál. A říkal: Vám hrozí hrozné nebezpečí, ale já vám to nemůžu říct. Dnes už vím, že jsem byla na seznamu takzvané akce Norbert, asi dvou set lidí, kteří měli být zlikvidováni. Byla jsem v první kategorii, té nejhorší, a on mě později dostal do té druhé a svazek dal do archivu. A díky tomu se zachoval. Což je unikátní, protože jen málo lidí z chartistů má zachovaný svůj svazek. No a tak jsem v tom svazku našla mou rukou psané prohlášení, kde se vyskytovaly výrazy, které bych nikdy nepoužila. Jako "závadové tiskoviny, jako je Svědectví". To vůbec není můj slovník. Na základě mého rukopisu tam zřejmě dopsal něco svého.

* * *

Marie Rút Křížková (1936) je česká literární historička, pedagožka a spisovatelka. V roce 1983 působila jako mluvčí Charty 77. Zásadní měrou se zasloužila o vydání díla básníka Jiřího Ortena. V roce 1968 absolvovala dálkově FF UK, obor čeština - pedagogika, specializace literární historie (doktorát až v roce 1991). V šedesátých letech působila jako učitelka, za normalizace pracovala jako lesní dělnice a třídička pošty. Věnuje se zejména ediční přípravě a vydávání spisů Jiřího Ortena a dětské literární tvorbě v terezínském ghettu. Spolupracuje s pražským divadlem Miriam. V rámci festivalu Ortenova Kutná Hora a stejnojmenné literární soutěže pro mladé básníky (v současnosti je předsedkyní poroty) založila a řídí edici První knížky, která každý rok představuje jeden básnický debut nadějného mladého autora. Vydala knihu poezie Zaživa (Opožděný samizdat. Verše z let 1954-1967), 2005, a připravuje k vydání Touhy bez iluzí - vězeňskou korespondenci Jiřího Lederera, doplněnou o vzpomínky a dokumenty StB.

* * *

Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.