Znamení nemluvněte
Homilie na 4.neděli adventní
27. 12. 2006 Tomáš kard. Špidlík
Slyším
vždycky, že velikonoce jsou největším a hlavním svátkem. Ale mně se
daleko víc líbí vánoce. Ne proto, že by tu bylo víc sentimentality,
ale z náboženských důvodů. Vždycky mě víc přitahovala myšlenka příchodu
Boha do tohoto světa, než myšlenka zmrtvýchvstání. - To mi řekla
jednou při exerciciích jistá dáma. Měla to být námitka proti církevnímu
roku? To jistě ne! Není to vlastně vůbec žádná objekce. Je to vyjádření
dojmu. Ten dojem pak není zásadně zmýlený. Vyjadřuje spíš
dogmatickou pravdu, že jsou všecka tajemství víry spojena a že z jistého
obzoru se jeví každé mystérium jako prvotní a základní.
Vánoce jsou svátek příchodu Boha v náš svět. To pak je jedna ze základních biblických idejí. Filosofie a umění je hledání Boha ve výšinách, chvályhodný, ale většinou neúspěšný výstup. V Bibli naopak Bůh hledá člověka a sestupuje k němu. Jakým způsobem a v jaké formě?
Bůh, který sestupuje, se zjevuje lidem především tak, jak jej oni sami jsou schopni pochopit. Přináší jim v nadlidské míře to, čeho si oni sami nejvýš váží. Primitivní člověk si na prvním místě nejvíce váží síly. Vždyť je potřebná k životu. Bez ní se v boji o existenci neobstojí. Jednotlivec najde ovšem oporu v silném kmeni, ke kterému patří. Ale je-li sám národ slabý? Pak se jeho existence stává nebezpečnou. Pomoc shůry se tedy projeví jako zjevení Boží síly.
Takovým slabým kmenem uprostřed velkých mocností byli i Izraelité Starého zákona, stále ohroženi ze všech stran. Proto se první „muži Boží“ ve Starém zákoně objevovali jako mimořádní heroičtí siláci. Těžko si je dovedeme v konkrétním životě představit. Viděl jsem kdysi katechetický film o Samsonovi. Nevím, kde všude hledali herce, který by ho vhodně představoval. Nakonec našli skutečně nějakého obra s býčím krkem a hroznými svaly. Ten ovšem nepůsobil sympaticky a těžko by v něm někdo viděl Božího muže. Ale představivost biblických scén není nikdy snadná. Žijeme v příliš odlišném prostředí. Jistý je jenom obsah vypravování. Boží pomoc sestoupila k slabým a utlačovaným ve formě síly, která byla nad všecko očekávání.
Ale přesto je tato síla jakoby nestálá. Samson poruší Boží příkaz, síla ho opustí. Na konci života se obrátí k Bohu v úpěnlivé modlitbě, síla se mu vrátí. Tato okolnost je velmi silně zdůrazněna. Ve formě síly sestoupil k člověku Bůh sám. Tento motiv se později v dějinách Izraele často opakuje: Bůh dělá slabé lidi silnými. Proto se také jako silní projeví. David zabije obra Goliáše (srv. 1Král 17). Je sice mladý a malý, ale převyšuje svého protivníka hbitostí reakcí.
Není divu, že si podobným stylem líčili Židé i budoucího Mesiáše. Má natrvalo vysvobodit svůj lid a přemoci všecky nepřátele. Bude se jmenovat Emmanuel (Iz 7,14) „Bůh s námi“, anebo „Silný Bůh“ (Iz 9,6).
Jaké chyby se dopustili Židé, když rozvíjeli tyto představy o silném Mesiáši? Nejsou snad úplně v biblické linii? Čím víc Bůh k nám sestupuje, tím víc se má stupňovat jeho moc. Logika je tu jasná, a přece jen z ní vyplynul pomýlený závěr. Ze dvou prvků zjevení se rozvinul jenom jeden. Bůh dává svým věrným sílu. Dá ji tedy plnou a vrchovatou měrou Mesiáši. Správné předpoklady a správný závěr. Ale je tu i druhá stránka Božích zjevení. Hospodin při všech okolnostech dokazuje, že sílu dává on sám, že člověk sám je slabý. I tato stránka se tedy projevila při příchodu Mesiáše vrcholnou měrou. Co je v lidské společnosti slabší než právě narozené nemluvně, ve všem závislé na pomoci ostatních?
Setkáváme se tedy při Božím zrození s tajemnou antinomií, spojením protikladů, harmonií mezi nejvyšším a nejnižším vnímatelným tónem. Bůh sestupuje na zem v celé své slávě a moci. To se zdůrazňuje biblickým motivem andělů a jejich zpěvem. Jejich přítomnost je známka přítomnosti Boží. Tato Boží moc se vtěluje do člověka, ne v plné síle a mužnosti, ale do nemluvněte položeného v jeslích.
Toto spojení síly a slabosti je známka přítomnosti Boží. V řádu přírody se podobný úkaz nevyskytuje. Židé tomuto znamení z velké části neporozuměli. Divíme se jejich zaslepenosti. Sotva si však uvědomujeme, že je tato antinomie stálým kamenem úrazu i pro naši víru, a to ve všech okolnostech.
Vidíme např., že církev prospívá, že rostou katolické školy a spolky, že mají katolíci vliv v politice. S povděkem to přijímáme a děkujeme za to, že je s námi Bůh. Jsme však schopni vidět sílu Boží i v pronásledování, v neúspěších, v likvidaci církevních institucí? Na II. vatikánském sněmu pranýřovali Otcové tzv. triumfalismus. Mínili jím tuto neschopnost uvidět Boží sílu i v slabostech církve.
Týž problém se v tisícerých obměnách naskytuje v denním životě jednotlivců. Máme úspěch? Dovedeme něco, máme talent? Rádi uznáme, že to jsou Boží dary, že je prozřetelnost s námi. Jakmile však přijde nemoc, neúspěch, neschopnost, víra v sílu Boží, která je v nás skrze Ducha svatého, rapidně ochabuje.
Takovým způsobem zaostřujeme svůj pohled i na druhé. Za důležité a vlivné pokládáme jenom ty, kdo mají moc a sílu a kdo se takoví jeví. Bezmocnými pohrdáme nebo se k nim stavíme jako dobrodinci a jejich zachránci. Nenapadlo nás nikdy, že právě jejich modlitba bývá nejsilnější.
Z tohoto hlediska není svátek vánoc daleko od znamení velikonoc. Příchod Boží nám má dát i tu sílu, abychom dovedli přehodnotit své hodnoty. Připomíná nám to i svátek sv. Štěpána, prvního mučedníka, hned po radostné zvěsti vánoční. Ale ta musí proniknout i sem. Jen tak bude vánoční radost úplná.
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 7. 12. 2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
