Zabila nadaného studenta StB?
16. 10. 2006 Ivana Svobodová
PODIVNÁ SMRT. Student architektury, filozof, prozaik a básník Pavel Švanda
zahynul asi 3. 10. 1981 za nevyjasněných okolností v propasti Macocha.
Jeho blízcí i někteří přátelé jsou přesvědčeni, že jeho smrt způsobila
StB, jiní se domnívají, že to byla sebevražda.
Jižní
Morava - Neobyčejná smrt neobyčejně nadaného chlapce Pavla Švandy byla
vyšetřována už třikrát. Od chvíle, kdy jeho tělo nalezli na dně
propasti Macocha, dnes uběhlo 25 let.
Závěrům prvního vyšetřování se důvěřovat nedá, v roce 1981 je patrně vedli stejní lidé, kteří dvaadvacetiletému studentovi architektury do Macochy "pomohli". A ani nové otevření případu v počátku 90. let minulého století nenašlo odpověď na otázku, zda za smrtí Pavla Švandy skutečně stojí Státní bezpečnost, jak se domnívají mnozí jeho blízcí. Spolužáci, přátelé z katolického disentu, snoubenka, maminka i jeho strýc - kardinál Tomáš Špidlík.
Pavel psal. Tisíce stran
Pavel Švanda se narodil v Palhanci u Opavy, v patnácti letech přišel při tragické nehodě o tatínka. Student stavební školy v Opavě přijal roli jediného muže v rodině, zodpovědně se stavěl i ke studiu a vlastnímu zrání. V té době ještě toužil stát se spisovatelem, čtenářské sešity si vedl od čtrnácti let až do své smrti. Každý měsíc přečetl podle záznamů deset až dvacet knih. A psal, nejdříve sci-fi povídky, později eseje, básně a filosofické statě.
"Za svůj život popsal Pavel asi deset tisíc listů papíru," odhaduje jeho spolužák a kamarád z brněnské architektury Ivo Ondračka. Celou literární pozůstalost mrtvého přítele schraňuje ve svém brněnském bytě. Jsou v ní i dopisy Pavlově tehdejší snoubence Anně.
Do Brna přišel Pavel Švanda v roce 1979, kdy začal studovat fakultu architektury. Brzy začal navštěvovat společenství katolické mládeže, právě v něm poznal svou přítelkyni Annu. "Takové společenství bylo tehdy za hranicí zákona. Scházeli jsme se v kostele svatého Tomáše a v různých bytech. Četli jsme si z Bible, zajímavé texty ze samizdatu a povídali si o filosofických otázkách a otázkách víry," vzpomíná Anna, která už dvacet let nosí příjmení Ondračková.
Pavel sám začal přepisovat a rozšiřovat režimu nepohodlné texty a stýkal se s disidenty. S podzemní církví, která se v Brně formovala kolem několikrát vězněného katolického aktivisty Josefa Adámka, jezdil na duchovní semináře. A pomáhal se "šířením nepovolených tiskovin". "Tato malá komuna ho naplnila nadšením, neboť v ní poznal, že i v podmínkách totality je možné, aby mládež žila docela jiným životem než v honbě za plytkými zábavami a požitky," popisuje ve své vzpomínce na syna Pavlova maminka Ludmila Švandová.
Chartista Adámek, kterému Pavel Švanda říkal strýcu, vždy sehnal lektory, kteří přednášeli o právu a církvi. "Vyjížděli na několikadenní setkání třeba do Nového Hrozenkova nebo Babic u Brna. Trousili se po jednom, aby nebyli tak nápadní," popisuje Ondračka.
Mezi Pavlovy přátele patřili manželé Brodští, evangeličtí faráři z Hrubé Vrbky. A také filosof Zdeněk Pinc. "Jezdil často do Prahy, podrobně se o svých setkáních ani přede mnou nehovořil, to byl takový úzus, že není třeba všechno vědět," vzpomíná Anna Ondračková.
Itálie: začátek konce
V létě 1981 si Pavel Švanda spolu s dalšími pěti kamarády požádal o devizový příslib do Itálie. Nevěřil, že jej dostane, ale Itálii velmi toužil poznat. I proto, že v ní působil bratr jeho babičky, nynější kardinál Tomáš Špidlík. Ale katolický disident od tehdejšího režimu povolení k cestě dostal.
"Měl velkou radost, že může poznat zemi, která byla jednou z kolébek evropské kultury. Putoval sám s krosnou na zádech, přespával na nádražích nebo ve vlaku a dychtivě vstřebával celé bohatství dojmů, tehdy dostupných jen málokomu. Nikdo z nás tehdy ani v nejhorším snu netušil, jaký úděsný závěr může mít tato cesta," naznačuje ve vzpomínce Pavlova matka, že právě putování do Říma se nejspíš stalo záminkou pro komunistickou tajnou policii, aby se na jejího syna "pověsila".
"Pavel v Itálii poznal tvář demokracie a lidské vzájemnosti, prožíval v Římě večery při duchovních hovorech, byl náhle ve svobodném světě," vzpomíná Anna Ondračková. Setkal se i s mnoha duchovními a intelektuály, dokonce se svým strýcem Tomášem Špidlíkem. Strávili spolu několik dní. "Vrátil se velice nadšený. Říkal, že tuto cestu si bude srovnávat v hlavě strašně dlouho," vzpomíná Anna Ondračková.
Co se změnilo po návratu?
Příliš času na srovnávání ale neměl. Za pár týdnů po návratu jej našli v Macoše. Svým přátelům v září o cestě s nadšením vyprávěl, ale začaly se objevovat i náznaky problémů. "Jednoho spolužáka, který byl několikrát v zahraničí s divadelním souborem, se Pavel ptal, jestli si ho volali na pohovor na StB po jeho cestách do kapitalistických zemí. S jiným spolužákem se v souvislosti s Itálií bavil o zasílání zpráv do zahraničního rádia," říká Ondračka. Patrně šlo o Rádio Vatikán.
A pak začal být Pavel Švanda jiný. Zasmušilejší, roztěkaný. Jako by jej něco trápilo. "Cítila jsem, že se něco děje. Když jsem si to zpětně promítla, Pavel byl pod určitým tlakem," říká Anna Ondračková. S jejím nynějším manželem tehdy, pár dní před svou smrtí, zavedl řeč na problémy s StB - hovořil však pouze v rovině filosofické.
"Řekl, že řeší určitý problém -jestli by se mělo informovat své blízké o potížích s StB, které člověk má, nebo ne - vždyť by je tím také uvedl do problémů. Na druhé straně řekl, že je pravidlo při každém styku s StB informovat co největší okruh svých známých, ale že jemu se to nezdá dobré, uvádět své blízké do problémů," vzpomíná Ondračka. Tehdy jej nenapadlo, že nejde jen o obecný morální problém, že kamarád Pavel může hovořit o své konkrétní zkušenosti. "Řekl jsem, že já sám bych spíše také neinformoval," dodává Ondračka. Později si svou reakci vyčítal, stejně jako měla Anna výčitky, že se více nezajímala, co se s jejím milým děje.
Proč se Pavel Švanda nesvěřil?
Naposledy viděla studentka medicíny Anna svého snoubence ve středu 29. září 1981. Opět přepisoval texty u Josefa Adámka, pak Annu vyzvedl a šli do filmového klubu. "Když pro mě přišel, ptal se, proč musí trávit beze mne takovou dobu. Asi v té době potřeboval, abychom byli víc spolu," vzpomíná Anna Ondračková.
Poslední film, který se svým snoubencem v kině Světozor v Židenicích viděla, byla Saurova Anna a vlci. Šli spolu pěšky přes celé Brno až na koleje. Na ten večer myslela Anna Ondračková mnohokrát. Přemýšlí, proč se jí Pavel nesvěřil.
"Večer jsme se rozloučili s tím, že v pátek pojede Pavel do Boskovic za babičkou a uvidíme se v pondělí večer na mši u svatého Tomáše jako obvykle," uvádí Anna Ondračková. V pátek ještě nechal Aničce, jak ji nazýval, vzkaz na kolejích: "Aničko, strýček by byl rád, kdybychom k němu v úterý přišli, Slávek taky. Prosím Tě, přijď v pondělí k Tomovi nebo někoho pošli, jestli můžete a budete i v úterý moci. Ahoj Pavel."
Vpondělí ale na mši nepřišel, a nepřišel ani v úterý k Josefu Adámkovi. "Už jsem se začala domnívat, že jel do Prahy k Pincovi, a vydala jsem se jej hledat. Věděla jsem jen, že je to někde na Vyšehradě. Samozřejmě jsem to nenašla," vzpomíná Anna. Jak se později ukázalo, v Praze Pavel Švanda nebyl. Nebyl ani v Boskovicích u babičky, ani doma v Opavě. Zmizel beze stopy, bez rozloučení.
Až v sobotu dopoledne 10. října si náhodní návštěvníci všimli nějaké podivné věci, vhozené na dně Macochy. Byl to Pavel Švanda, dvaadvacetiletý student architektury, filosof, prozaik a básník.
Sebevražda, která zajímala StB
Oficiální závěr vyšetřování zněl: sebevražda. Jeho blízcí to odmítají. "Že by si sáhl na život, to vylučuju. Vyšetřovatel mi tehdy řekl, že případ převzala StB. A proč by si případ obyčejného sebevraha, který skočil do Macochy, přebrala státní tajná bezpečnost?" ptá se Anna Ondračková. Zda Pavla Švandu StB donutila skočit do propasti, pomohla mu do ní, anebo jej tam po příliš brutálním výslechu "odklidila", si lámou hlavu všichni, kdo Pavlově sebevraždě nevěří.
Po revoluci nechali Anna a Ivo Ondračkovi případ znovu otevřít, ani nové vyšetřování však jasný důkaz nepřineslo. "Bylo konstatováno, že Pavel mohl být v kontaktu s pracovníky bývalé StB. Vyšetřování bylo odloženo s tím, že není možné jednoznačně konstatovat, že došlo k sebevraždě, a současně se nepodařilo zajistit důkazy umožňující zahájit trestní stíhání," vysvětlil Ondračka. Posudky psychologů však Pavla Švandu hodnotily jako člověka, u nějž se dá sebevražedné smýšlení vyloučit.
Poslední pokus o zjištění pravdy učinil bývalý Švandův spolužák architekt Jan Sapák. Před půl rokem požádal o nové vyšetřování. Domníval se, že by se snad daly sehnat nové důkazy. "Vyslechli jen mě, a když zjistili, že nepřicházím s ničím novým, případ odložili."
* * *
Texty Pavla Švandy
9. červen 1981 116 dní před smrtí v dopise o své volební rezistenci píše své přítelkyni: Nedokážu myslet na vlastní budoucnost tehdy, je-li zajišťována mou loajalitou vůči zlu a mravní ubohosti... K čemu úvahy o budoucnosti, když teď je tady špatnost a můj nesouhlas s ní? K čemu by byla morální kritéria, kdybych je s léty převlékal jako košile? K čemu mi bude můj podrobený život ve světě, kde jiní zákonitě ponesou i kus mého kříže? "Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu (Mat 25,13)," pravil Pán a já si budu sichrovat svůj umatlaný živůtek, jako bych tady měl strašit na věky věkův?
červen 1981 Báseň v próze A navrátí se prach do země: V tom náhlý hluk a hlava rázem čistá. Lásko má jediná, jsi to ty, skutečná a pravá? Čas bolesti zahladí vše, však zapomnění zapomenuto je nyní, lásko, lásko, proč zde jsi a proč tak zděšeně zíráš na trosky těla mého, proč tě sem přivedli a co s tebou budou dělat, pro milosrdenství Boží, co s tebou budou dělat? Dívej se, pánovitě poroučí hlas. Ne, řvu a na kolena padám. Ne, prosím vás, ne! Prach země jísti budeš, šeptá hlas. Ano, prach země, prach země, breptám a nabírám ho plnými hrstěmi, ano, prach země a ještě více, šílím a jsem Váš, jsem váš, smilování, prosím vás, smilování
19. srpen 1981 45 dní před smrtí v dopise ze studijní cesty v Itálii píše: Obohacení, které si odtud odvezu, budu v sobě přerovnávat určitě hezky dlouho - jsem však primitiv, už teď neschopen zapamatovat si či zaznamenat tak dokonale utvářené myšlenky, už teď se těším na to zmatené blábolení, až se budu Tobě snažit předat to, co se musí prožít... jen jediný pocit či předznamenání zůstává a stále se v něm utvrzuji, jak mnoho se ještě musíme - my oba - učit na té úzké cestě, která nevede k nějaké harmonii či spáse, ale k čistotě, zahrnující v sobě již všechno ostatní...
6. září 1981 27 dní před smrtí píše: ...já horoucně věřím, že království Boží je pro všechny lidi, co kdy žili a žijí, pro všechny milionáře, teroristy, lidojedy i sebevrahy, jinak má láska k nim se rozpadá v nic... A vědomí, že všechny cesty vedou do Království nebeského mě nijak nemůže donutit, abych sešel z té úzké, protože právě na ní jsem poznal něco, před čím už nelze ustoupit. Ano, tady vlastně vidím jedinou možnost, jak se připravit o království Boží, a tou je vědomý sebeklam. Nikdo nemůže přimět člověka, aby viděl, ale patřící zrak nemůže nevidět! Jedině ten, kdo naprosto bezpečně vidí a sám sobě nalhává slepotu, sám sebe odsuzuje v nicotu. Ale věřím, že není člověka natolik zpupného a že nakonec každý prohlédne, byť by to mělo být v okamžiku smrti nebo i později. (...) Je tři čtvrti na pět, za půl hodiny půjdu do kostela a jsem šťasten, že se mi podařilo napsat pravdu: že nic víc než láska nemůže být tady ani tam a že nic víc už není třeba. Nevím, kolik lidí je schopno říci si totéž, ale vím, že Jeho naděje je i mou nadějí -naděje ne ve věčnost, ale v dobro. Naděje, která se mění v jistotu, protože miluji Boha, svět a Tebe. nedělní ráno 6. září 1981 svítání a radost, Pavel
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 10. 10. 2006
Pro Listář vybral mgr)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
