Za Antonínem Moskalykem
3. 2. 2006 Miroslav G. Richter
(doplněno 4. 2. 2006)
Známý režisér, Antonín Moskalyk, zemřel. Antonín Moskalyk pocházel
z Podkarpatské Rusi. Mládí však již prožil ve Šlapanicích u Brna,
kam se také rád ve svých vzpomínkách vracíval a o nichž dokázal
velmi poutavě vyprávět. Rovněž v závěru své životní tvorby se sem
vracel zpracováním humorných námětů z četnického prostředí (Četnické
humoresky). Svoji pozemskou životní pouť zakončil po dlouhé nemoci v pátek
27. ledna 2006 v moravské metropoli, Brně. Široká veřejnost jej bude znát
a spojovat především s jeho filmovou adaptací nejznámějšího příběhu
z díla Boženy Němcové Babička, kde hlavní herecké role babičky a
mladé Barunky obsadil jeho naturelu konvenujícími moravskými herečkami.
Zvláště mladičká a snivá Barunka, kterou Moskalykovým instinktem a
vedením ztvárnila zářivě půvabná Libuše Šafránková ze Šlapanic,
které Antonín Moskalyk šťastně, impozantně a nezištně otevřel dveře
do hereckého a zvláště filmového světa, k radosti všech, kdo milují
talent znásobený pokorou a vytrvalou pílí. Libuše Šafránková s Antonínem
Moskalykem natočila řadu dalších filmů, z nichž za všechny stačí připomenout
pohádku Tři oříšky pro Popelku, kde spolu s další moravskou hereckou
legendou z podbrněnských Ivančic, Vladimírem Menšíkem, vytvořili pod
Moskalykovým vedením úžasné prototypy prostých, poctivých a především
dobrotu rozhojňujících venkovských pohádkových postav, o kterých se
snad v každé chalupě po generace vypravovalo a dětsky celoživotně
snilo, jako o zosobněných dobrech, pro které je třeba snášet různá příkoří
a žít pokorně a smysluplně svůj životní příběh.
Nemohu nevzpomenout, na osobní setkání s tímto výjimečným a mnohovrstevnatým člověkem, který žil ne zrovna lehký a černobílý životní příběh. Osobně jsme se poznali v roce 1993 v Berlíně na filmovém festivalu. Velmi jsme se sblížili, a po několika propovídaných nocích jsme již spřádali plány na natočení velkofilmu o svatých Konstantinu-Cyrilovi a Metodějovi a Velké Moravě. Vyprávěl jsme mu svůj životní příběh a on zase svůj, povídali jsme o víře o východní spiritualitě, o Moravě a jejím bolestném údělu, a o potřebě věci změnit, mluvili jsme o Společenství sv. Gorazda a druhů - Živé dědictví a jeho činnosti i plánech i o ministerských možnostech a pomoci atd. Naše obapolná radost pak spontánně vyústila i v porušení protokolárních usancí: přestože jsem jako delegát mezinárodní konference o autorských a filmových právech letěl do Berlína služebně v kolektivní ministerské delegaci, letadlem, zpátky po důvěrném ujednání a na Toníkovo naléhání, jsme se vraceli do republiky již společně, sami dva, autem. Už ani nevím, koho jsme za mne dali na mé místo do letadla, ale zpět jsme jeli Antonínovým autem. A protože Tonda nechtěl (nějak si zdravotně netroufal) řídit, řídil jsem celou cestu já. Ale jak jsme tak povídali a povídali a plánovali, ani jsme si nevšimli, že jsme na jedné z objížděk, snad někde u Lipska, vůbec nezaregistrovali, že jsme se z objížďky již nevrátili na naši trasu směr Děčín, ale jeli jsme rozradostněně plánujíce budoucí cyrilometodějské a moravské projekty, až jsme přijeli na německo-polské hranice ve Frankfurtu nad Odrou. Dodnes si věrně pamatuji s jakým nadhledem to Tonda přijal. Vůbec se nerozčiloval, ani nelitoval ztraceného času, ani peněz, jen mě chvíli ve smíchu plácal po zádech a říkal, tak to je dobrý začátek, to využijeme jako námět pro naše projekty "Blouděním k pramenům, nebo ke vlastním kořenům". Tak takto jsem já, a vlastně nepřímo i naše Společenství, poznal Antonína Moskalyka. A z jeho upřímného vyznání vím, jak těžce na některé minulé věci vzpomínal a snažil se je vyznat a napravit. Z jeho výpovědi vím, že se snažil žít jako ten, který jde za Kristem. Byl věřícím. Prosím, všechny, kteří s jeho jménem pociťují nějakou hořkost, o toleranci a milosrdné odpuštění. A všechny prosím o alespoň krátkou modlitbu za jeho život. Jeho cesta k Bohu nebyla lehká, ale nikdy ji nevzdával, a skrze své osobní dary se ji snažil naplnit mnohým dobrem. Jeho východní křesťanská duše jistě pookřeje, když pro její spásu kdokoliv z nás zvolá k Hospodinu: Hospodi pomiluj! Hospodi pomiluj! Hospodi pomiluj!
S Antonínem Moskalykem se můžeme osobně rozloučit v brněnském děkanském chrámu sv. Jakuba na Rašínově ulici, kde jsme i my po dlouhá léta působili, a kde náš milý Boží služebník a přítel, Antonín Moskalyk, v roce 1959 uzavřel sňatek. Rozloučení bude možné se účastnit v pátek 3. února t.r. od 15:00 hod. v zmíněném hlavním brněnském chrámu sv. apoštola Jakuba, přičemž pohřební obřady budou zahájeny téhož dne v 16:00 hod. tamtéž. Bohoslužbu slova budeme moci prožít s s o. Janem Hanákem, vikářem z chrámu Nanebevzetí Panny Marie z Brna-Zábrdovic. V rámci bohoslužby bude dán prostor i pro vzpomínky spolupracovníků Antonína Moskalyka a osobností veřejného a kulturního života. Při bohoslužbě zazní část Mozartova Requiem a rovněž skladby Antonína Dvořáka, o němž hodlal zesnulý natočit filmový dokument. V Praze budou smuteční obřady vykonány následující den, a to ve strašnickém krematoriu. Zpopelněné pozůstatky zesnulého Antonína Moskalyka budou uloženy na Olšanských hřbitovech, kde bude očekávat slavný druhý příchod Kristův a své vzkříšení.
Hospodi, podažď rabu Tvojemu Antoniju věčnuju pamjať!
Věčnaja pamjať!
V Praze den 2. února 2006,
na svátek Uvedení Páně
do jeruzalémského chrámu
Miroslav G. Richter
(Foto převzato z www.czech-tv.cz)
OMLUVA:
Omlouvám se za nesprávnou informaci v nekrologu Za Antonínem Moskalykem. Moskalyk nenatočil film Tři oříšky pro Popelku (ty natočil Václav Vorlíček), ale Třetí princ. Děkuji za toreranci a pochopení.
Všem, které jsem nesprávným sdělením nějak pomýlil, se tímto omlouvám.
MGR
