Třetí den návštěvy Benedikta XVI. v Turecku
1. 12. 2006 (RaVat)
LITURGIE V KOSTELE SV. JIŘÍ
Liturgická slavnost sv. Ondřeje, patrona konstantinopolského patriarchátu, byla stěžejním bodem apoštolské cesty Benedikta XVI. do Turecka. Právě k této příležitosti totiž adresoval pravoslavný ekumenický patriarcha Bartoloměj I. své pozvání Svatému otci, aby tak společně učinili další krok v ekumenickém dialogu sesterských církví. V patriarchálním kostele sv. Jiří se konala slavnostní byzantská liturgie, které se sem vůbec poprvé přijel účastnit také římský biskup.
Liturgie má v životě Pravoslavných církví centrální postavení; je vyjádřením její teologie a lze říci, že právě díky teologii vyjádřené v liturgii dokázalo pravoslaví přežít všechna historická protivenství jak pod otomanským impériem v letech 1453-1921, tak během komunismu. Byzantská liturgie je společná všem Církvím byzantské tradice (pravoslavným i katolickým): v Řecku, na Středním východě, ve východní Evropě a na jihu Itálie. Tuto liturgii, stejně jako liturgii ostatních východních církví - a před liturgickou reformou z roku 1969 dokonce i západních církví - slaví kněz i lid ve společném postoji směrem k Východu, odkud se má – podle biblické tradice - ve slávě vrátit Mesiáš. Věřící tím tak vyjadřují své očekávání Kristova návratu. Postoj kněze, slavícího liturgii, tedy ani v nejmenším nevyjadřuje pejorativní popis: „stát zády k lidu“, ale jeho význam je plně dán vztahem k Bohočlověku, Spasiteli světa, který přichází ve svátostných způsobách chleba a vína.
Byzantská liturgie, má tři části: přípravu darů, liturgii Slova, a liturgii věřících. Pravoslavní věřící nemají církevně předepsanou povinnost nedělní účasti na liturgii. Věřící se však účastní většinou až posledních dvou částí.
Tak tomu také bylo v případě Benedikta XVI., který se dopoledne v půl deváté vydal z istanbulské papežské delegatury do 5 km vzdálené čtvrti Fanar do pravoslavného katedrálního chrámu sv.Jiří, aby se svou účastí připojil k božské liturgii, které předsedal Bartoloměj I. Do liturgie se Benedikt XVI. zapojil recitací modlitby Otče náš a pozdravením pokoje při obětování.
Ekumenický patriarcha Bartoloměj I. pak na závěr, asi dvě a půl hodiny trvající bohoslužby, pronesl řecky svou promluvu, ve které mimo jiné řekl: „Poklekáme společně před živým Bohem, Ježíšem Kristem, jehož jméno nosíme a jehož plášť jsme roztrhli. S bolestí uznáváme, že ještě nejsme s to slavit společně svaté svátosti. A proto se musíme společně modlit za jednotu.“
„Jsme velice vděčni dobrotě Boží za slavení božské liturgie v den svátku svatého Apoštola, ochránce této Církve, před biskupem starobylého Říma, papežem Benediktem XVI. Pozdravujeme jej za to, že přišel projevit bratrskou lásku a přinést pravdu evangelia, a za společnou tradici našich Otců k nastolení plné jednoty našich Církví tak, jak chce Bůh.“ Benedikt XVI. pak ve svém anglickém projevu mimo jiné řekl: „Šimon Petr a Ondřej byli povoláni společně, aby se stali rybáři lidí. Tentýž úkol dvou bratří vzal na sebe odlišné podoby. Šimon, přes svou osobní slabost, byl nazván „Petrem“, „skálou“, na které má být postavena Církev; jemu byly zvláštním způsobem svěřeny klíče království nebeského (srv. Mt 16,18). Jeho cesta ho vedla z Jeruzaléma do Antiochie a z Antiochie do Říma, aby z tohoto města mohl zastávat univerzální odpovědnost. Téma univerzální služby Petra a jeho nástupců dalo, bohužel, počátek našim rozdílným názorům, které se v naději snažíme překonat, díky nedávno znovu započatému teologickému dialogu.
Můj ctihodný předchůdce, Boží služebník, papež Jan Pavel II., hovořil o milosrdenství, které charakterizuje Petrovu službu jednotě, milosrdenství, které Petr jako první sám zakusil (srv. Encyklika Ut unum sint, 91). Na tomto základě papež Jan Pavel II. učinil nabídku začít bratrský dialog se záměrem nalézt cesty, na kterých by se, při respektu své přirozenosti a podstaty, mohla dnes Petrova služba uskutečňovat tak, že by se „realizovala jako služba lásky, uznávaná jedněmi i druhými“ (tamt. 95). Chtěl bych dnes připomenout a obnovit tuto nabídku.
Ondřej, bratr Šimona Petra, obdržel od Pána jiný úkol, poslání, které napovídá samo jeho jméno. Protože byl schopen mluvit řecky, stal se – spolu s Filipem – apoštolem Ježíšova setkání s Řeky (srv. Jan 12,20nn). Tradice nám vypráví, že byl misionářem nejen v Malé Asii a na územích na jih od Mrtvého moře, tedy právě v této oblasti, ale i v Řecku, kde podstoupil mučednickou smrt.
Tuto víru v Ježíšovu vykupitelskou smrt na kříži a tuto naději, kterou vzkříšený Kristus nabízí celé lidské rodině, sdílíme my všichni, pravoslavní i katolíci. Kéž jsou naše modlitba i každodenní aktivity inspirovány vroucí touhou být na Božské liturgii nejenom přítomnými, ale i schopnými slavit ji společně a mít tak podíl na jediném Pánově stole, dělit se o tentýž chléb a tentýž kalich. Kéž naše dnešní setkání slouží jako podnět a předzvěst radostného očekávání daru plného společenství. A kéž nás Duch svatý provází na naší cestě!“
Celá PROMLUVA Benedikta XVI. je ZDE
Na závěr liturgie pak Bartoloměj I. a Benedikt XVI. společně požehnali věřícím přítomným v kostele sv. Jiří a odebrali se do patriarchova sídla, kde podepsali společné prohlášení, jehož text pak slavnostně přečetl kardinál Kasper. Dvoustránkový francouzský text společného prohlášení se zaobírá současným stavem ekumenického dialogu, zmiňuje nedávné setkání smíšené katolicko-pravoslavné teologické komise v Bělehradě a vyjadřuje ochotu obou stran pokračovat v započaté cestě. Kromě toho se prohlášení Benedikta XVI. a Bartoloměje I. vyjadřuje také k otázce formování Evropské unie a společného zachovávání a obnovování jejích křesťanských kořenů. Pozornost věnovali také ochraně životního prostředí a přínosu křesťanů do této oblasti. Společně pak v patriarchálním paláci poobědvali.
HAGIA SOFIA
„Šalomoune, předčil jsem tě,“ zvolal prý císař Justinián v roce 537, když spatřil chrám Hagia Sofia, dokončený dávno předtím než se mohl stát vzorem pro islámské mešity. Počátky chrámu Boží moudrosti se spojují s Konstantinem Velikým, zakladatelem „Nového Říma.“ Kostel dvakrát lehl popelem a historie tak dala šanci Justiniánovi, který zadal stavbu chrámu dvěma architektům: Antemiovi z Tralle a Isidorovi z Mílétu. Jejich smělý plán nepřestává budit obdiv dodnes: šedesátimetrové pilíře vynášejí kupoli o průměru 31 m, kterou prosvětluje věnec okenních otvorů, takže historik Prokopios z Cesareje ji popsal jako zavěšenou ve vzduchu.
Po pádu Konstantinopole do rukou Ottomanů, 29. května 1453, byl chrám přeměněn na mešitu. V roce 1847 sultán Abdulmedžíd pozval k restauračním pracím dva architekty z Ticina. Když odkryly mozaiky byzantské mozaiky zabílené v 18. století, byl jimi tak nadšen, že je nenechal zničit, nýbrž znovu zakrýt abstraktními ornamenty. Díky tomu se zachovaly až do roku 1935, kdy Kemal Atatürk zřídil v Hagia Sofia muzeum byzantské a otomanské civilizace. Od roku 1985 figuruje na seznamu světového dědictví UNESCO.
Návštěva Benedikta XVI. v Hagia Sophia budí velkou pozornost v muslimských kruzích, kde se objevily hlasy, že Vatikán chce muzeum změnit znovu na katolický chrám. Citlivost tématu dokládá i to, že turecké zákony zakazují na tomto místě jakékoliv modlitby. Když v roce 1967 Pavel VI. během prohlídky poklekl, vyvolal nelibost veřejného mínění. Jan Pavel II. v roce 1979 během náštěvy držel v dlaních růženec. Benedikt XVI. pozorně vyslechl výklad, tlumočený do italštiny a omezil se na prosté gesto sepjatých rukou, když tureckého průvodce ukázal k mozaice Madony s dítětem v apsidě někdejšího chrámu.
Apoštolský vikář Anatolie, biskup Luigi Padovese k papežově návštěvě v Hagia Sophia dodává:
„Je to muzeum mluvící o historii, připomínající dědictví křesťanství, které tu bylo přítomné přes tisíc let a zároveň i jinou náboženskou skutečnost, kterou je islám, přítomný tam přes 400 let. Řekl bych tedy, že jistě, je to muzeum, ale muzeum, které mluví. Promlouvá k srdcím věřících, jak k nám křesťanům, tak i k srdcím muslimů, proto si zaslouží zvláštní pozornost.“
MODRÁ MEŠITA
Svatý Otec dnes navštívil se svým doprovodem také slavnou Modrou mešitu
v Istanbulu. Je to jeho první návštěva mešity vůbec.
Modrá mešita byla postavena architektem Sedefkarem Mehmetem Agou v letech
1609-17 na žádost tehdejšího sultána Ahmeda I. Tato stavba měla předčit
svým rozměrem a krásou tehdy „konkurenční“ chrám Hagia
Sofia, nazývaný východními křesťany Megale Ekklesia.
Modrá mešita je 5x větší než Hagia Sofia, výška k vrcholku kopule překračuje
43 metrů. Nejen sultánova lóže, ale témež celý interiér stavby je
vyzdoben bílým mramorem z Marmary. Skrze 260 oken pronikají od východu,
ze strany Bosporu, do mešity ranní paprsky světla a odrážejí tak
bohatou výzdobu zdí ze zeleno - modré majoliky, díky níž mešita získala
své jméno. Osvětlení, které lemuje mihrab – výklenek obrácený
k Mecce – tvoří 26 žulových sloupů byzantského původu.
SETKÁNÍ S PATRIARCHOU MESROBEM II.
Z Modré mešity odjel Benedikt XVI. s doprovodem do budovy Arménského apoštolského patriarchátu, kde se setkal s Patriarchou Mesrobem II. O historii této církve nám poví více odborný asistent teologické fakulty UPAL, Jiří Dvořáček:
Historická Arménie se nacházela na území současného východního Turecka, Iránu a bývalého Sovětského svazu. Arménská církev vznikla na poč. 4 století a jejím centrem byl a stále je Ečmiadzin. V 5. století arménská synoda odmítla christologickou nauku chalcedonského koncilu a přijala nestorianizmus. Na přelomu 19./20. stol. v důsledku genocidy zahynulo v Turecku téměř 2 miliony Arménů.
Současná Arménská apoštolská církev a její hlava, katolikos, sídlí v arménském Ečmiadzinu. Pod jeho jurisdikci spadají dva patriarcháty (jeruzalémský a konstantinopolský patriarchát). V plném společenství s ečmiadzinským katolikosem, ale administrativně na něm nezávislý, je cilicíjský katolikát se sídlem v Libanonu. Turecko spadá pod patriarchát v Konstantinopoli, jehož současným patriarchou je Mesrob II. Mutafyan. Církev má kolem 80 000 věřících. Arménský obřad v sobě zahrnuje prvky syrské, jeruzalémské a byzantské tradice.
Papežská návštěva u patriarchy Mesroba II. měla liturgický charakter. U vchodu do katedrály uvítal Svatého otce chléb, sůl, růžová voda a vůně kadidla. Spolu s arménským apoštolským patriarchou pak zamířili v procesí do katedrály P. Marie, kde proběhla bohoslužba slova.
Patriarcha Mesrob II. připomněl minulá setkání s Benediktem XVI. v Kolíně nad Rýnem na Světovém dni mládeže a u příležitosti světového dne míru v Assisi. V těžkých zkouškách, kterými arménská církev prošla, „jsme měli podíl na Kristově utrpení a naučili jsme se žít v radosti.“ – řekl patriarcha Mesrob II. a zdůraznil, že nyní jeho církev usiluje o dialog a smíření mezi Turky a Armény. Na závěr své promluvy věnoval arménský patriarcha Papežovi vzácný kalich se slovy:
„Rádi bychom požádali Vaši Svatost, aby přijala náš dar lásky, starý ručně vyrobený kalich, práci istanbulských arménských stříbrníků, spolu s našimi horlivými modlitbami za to, aby se jednoho dne křesťané sjednotili kolem Pánovy Večeře, jak si přál náš Pán a Spasitel ve svém utrpení v Getsemanské zahradě: „Nechť jsou jedno!“ (Jan 17,11)
„Naše setkání je daleko více než gesto ekumenické zdvořilosti a přátelství“ – řekl Benedikt XVI. poté, co adresoval své pozdravy celé Arménské apoštolské církvi, v čele s katolikem Karekinem II. Svatý otec připomněl křesťanské svědectví arménů, vydávané – jak řekl „tak jako v minulém století často za skutečně tragických okolností.“ Stejně jako patriarcha Mesrob II. citoval Svatý otec Kristovu modlitbu za jednotu:
„Tragická rozdělení, ke kterým v běhu dějin došlo mezi Kristovými následovníky, jsou otevřeně v rozporu s Pánovou vůlí, jsou pohoršením světu a poškozují nejsvětější úkol hlásání evangelia každé lidské bytosti.“
Svatý otec vyzval k neprodlévajícímu úsilí o obnovení jednoty křesťanů. Spolu s poděkování Bohu za to, že „bratrské vztahy mezi apoštolskou arménskou církví a katolickou církví jsou stále hlubší“, Benedikt XVI. vzal za svá slova Nersese z Lambron, jednoho z velkých arménských učitelů:
„Nyní, neboť všichni potřebujeme Boží pokoj, jednejme tak, aby soulad mezi bratry byl základem. Modlili jsme se k Bohu za mír a modlíme i nadále. Hle, on nám ho nabízí jako dar: přijměme ho! Prosili jsme Pána, aby upevnil svou svatou Církev, a on přijal naše vzávání. Vystupme tedy na horu evangelijní víry.“ (Primát lásky, ed. Qiqajon, s. 81) Tato Nersesova slova neztratila nic ze své síly.“ - řekl Svatý otec. Při odchodu z katedrály Benedikt XVI. asistoval odhalení pamětního kamene, ve tvaru arménského kříže, na kterém latinský a arménský nápis připomíná tři papežské návštěvy v arménské katedrále P. Marie.
Poslední dvě setkání dnešního dne proběhly v budově Apoštolské representatury. První patřilo představiteli syrské pravoslavné církve. Metropolita Filuksinos Yusuf Cetin je vikářem syrského pravoslavného patriarchy, Ignáce I Zakka Iwase, který sídlí v Damašku.
Tato církev má původ v rané křesťanské komunitě v Antiochii. Po odmítnutí učení chalcedonského koncilu, biskup Jakub Baradai v 6. stol. dal základ církvi zvané jakobitská, používající jako liturgický jazyk syrštinu v západosyrském či antiošském obřadu. Od 14. století začal postupný úpadek této církve, který vyvrcholil tureckým pronásledováním během 1. sv. války, kdy většina věřících musela opustit území dnešního východního Turecka. V 50. a 60. letech mnoho syrských věřících emigrovalo z Iráku a Sýrie do Libanonu a ve východním Turecku zbyla jen malá komunita. Ignacius Zakka I. Iwas, patriarcha syrské ortodoxní církve, sídlí v syrském Damašku. Církev má po celém světě (spolu s podřízenou indickou malankarskou církví) kolem 1 mil. 250 tis. věřících. Syrská apoštolská církev má významnou mniškou tradici, několik monastýrů je na i území Turecka.
V době našeho večerního vysílání probíhá rozhovor Benedikta XVI. s vrchním rabínem Turecka, Isákem Halevou. Židovská komunita v Turecku má 25 tisíc členů a je po Iránu druhou nejpočetnější v islámské zemi. Rušný a mimořádně bohatý třetí den návštěvy v Turecku uzavřel Svatý otec setkáním s členy tamní biskupské konference, spojeném s večeří.
(Převzato ze zpráv Radia Vaticana ze dne 30. 11.
2006
Pro Listář vybral mh)
Foto: N. Manginas)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
