17. 11. 2006 Petr Dudek
Příběh sestry Reconciliatrix zahajuje seriál o osudech obětí
komunistického režimu
Komunisté vládli v Československu čtyřicet let. Mnozí nekomunisté považují tyto roky z důvodů, které lze dobře pochopit, za ztracené, ukradené. Najdou se ale i takoví, kteří komunistické ideologii vždy celým srdcem vzdorovali, a přece pro ně doba nesvobody nebyla dobou uloupenou, dobou, s níž by se museli dlouho a složitě "vyrovnávat". Sestra Reconciliatrix Špringlerová je jednou z nich. "To byla moje cesta, tak to dopustil Pánbůh a mě to obohatilo."
Na konci srpna roku 1950 bylo Reconciliatrix dvaadvacet. Spolu s ostatními novickami Římské unie Řádu svaté Voršily se v klášteře ve slovenských Batizovcích jako absolventka učitelského ústavu chystala na práci s dětmi.
Přelom čtyřicátých a padesátých let minulého století byl pro české a slovenské katolíky dobou velké zkoušky. Historik Karel Kaplan zaznamenává slova pronesená generálním tajemníkem KSČ Rudolfem Slánským v roce 1949. Slánský si tehdy pochvaloval: "My i zde jsme udělali velký pokrok (...). My jsme vzali biskupům půdu (...). Zavřeli jsme církevní školy (...). Teď postupně jim bereme kláštery. Zavíráme kněze." V únoru 1950 přijalo předsednictvo ÚV KSČ usnesení, v němž se výslovně mluví o chystané akci "proti klášterům". V noci z 13. na 14. dubna byly v tzv. Akci K obsazeny mužské kláštery a řeholníci přemístěni do "sběrných" klášterů, což byl jen jiný výraz pro koncentrační tábory.
Dvacátého devátého srpna 1950 přijela do batizovského kláštera StB. Její příslušníci "jménem zákona" vyzvali sestry, aby nastoupily do připraveného autobusu. Odmítly. "Shromáždily jsme se v kapli, zpívaly jsme, modlily se a čekaly." Příslušníci StB přeřezali mříže oken v přízemí, vyrazili dveře a k nástupu do autobusu je přinutili. "Ani jsme si s sebou nebraly moc věcí, protože jsme si myslely, že nás zavezou do lesa a tam nás postřílejí." Autobus ale nezastavoval, ráno dorazily voršilky do zrušeného kláštera sester uršulinek v Modré u Trnavy.
Pro sestru Reconciliatrix začalo šestnáct let prožitých většinou tvrdou fyzickou prací v zemědělství i v průmyslu. Ze Slovenska v roce 1951 do Hanušovic u Šumperka, kde zpracovávaly len, pak do Broumova, kde opravovaly vadný textil. V roce 1955 byly převezeny do Hejnic, kde opět pracovaly na polích a s textilem. V letech 1963 až 1966 pracovaly v Bytexu ve Vratislavicích. Za celou dobu se úřady nepokusily internovaným řádovým sestrám sdělit důvod jejich trestu. Beztak bylo jasné, že překážkou je jejich křesťanská víra a světový názor neslučitelný s marxistickým učením. Cesta z internace přesto existovala. Stačilo přejít do "civilu". Jeptiškám nabízeli místa učitelek s dobrým platem, vidinu sňatku a rodinného života. "Vím bezpečně, že z nás padesáti voršilek nikdo, jak my říkáme, nezradil."
Těžká fyzická práce sice byla vysilující, ale život ve společenství mladé ženy posiloval. Voršilky neustále hledaly způsoby, jak se vrátit ke svému původnímu úkolu, práci s dětmi v křesťanském duchu. Když mohly, hrály dětem v pracovních přestávkách loutkové divadlo. Na církevní svátky, tehdy vymazané z kalendáře, nenastupovaly do práce a braly si dovolenou. Státní bezpečnost, alespoň podle vzpomínek sestry Reconciliatrix, nedokázala žádnou z nich přesvědčit k tajné spolupráci. Těžký úděl, který měl podle komunistických představ jeptišky zlomit, je spíš posiloval.
K vytoužené práci s dětmi se Reconciliatrix dostala až v roce 1966. V psychiatrické léčebně v bývalém augustiniánském klášteře v Ročově u Loun pracovala až do roku 1986. Mezitím, v letech 1972-1978, byla provinciální představenou řádu sv. Voršily v Československu. (Stejná funkce jí připadla znovu v devadesátých letech.) Po celou dobu nesvobody se voršilky snažily udržovat tajný kontakt s generalátem řádu v Římě. Vycestovat do Říma mohla Reconciliatrix, samozřejmě za cenu výslechů a důkladných prohlídek, až v sedmdesátých letech. Poslední cestu do Říma podnikly voršilky v listopadu 1989, aby se zúčastnily svatořečení Anežky České. V Československu jim osud mezitím nachystal důstojné uvítání. Když si po příjezdu pustily v televizi zprávy, zjistily, že na shromáždění na pražské Letné se do té doby pronásledovaný kněz Václav Malý modlí společně se zástupy demonstrantů otčenáš! Nastala doba dlouho odkládaného návratu.
Přinutit sestru Reconciliatrix dnes, sedmnáct let po listopadové revoluci, ke vzpomínkám na komunisty a na křivdy, které jí způsobili, není snadné. "Vždyť byli tak slabí, tak ubozí..." O těžké chvíle neměla v životě nouzi, ale to neznamená, že neodpustila. Milujte své nepřátele, říká se v Písmu svatém.
Zásah proti klášteru v Batizovcích spadal do Akce vyklízení ženských klášterů. Jejím cílem bylo řády oslabit, oddělit jeptišky od sester představených, umístit je do snadno kontrolovatelných prostor a získat jejich budovy. První část plánu se uskutečnila v srpnu až říjnu 1950. V té době působilo v Čechách a na Moravě 34 ženských řádů a kongregací se 7728 řeholnicemi. Ve druhé části plánu, nachystané na listopad 1950 až březen 1951, se měla snížit vnitřní disciplína v řádech, přičemž se očekávalo, že jeptišky začnou odcházet do civilu. V poslední části měl klesnout počet nemocnic a sociálních ústavů, ve kterých jeptišky pracovaly. Snahy o centralizaci řeholnic byly úspěšné. Téměř tři tisícovky sester se z 252 objektů nuceně přemístily do zhruba čtyř desítek soustřeďovacích klášterů, ale také do budov patřících vznikajícím státním statkům, JZD nebo průmyslovým podnikům. Před koncem roku 1950 státní orgány také výrazně omezily volnost pohybu řeholnic.
Příběh vychází z práce studentky Arcibiskupského gymnázia v Praze
Anny Polákové
Rozšířené příběhy a další podrobnosti na www.lidovky.cz/bezpravi
, další informace o projektu na www.pribehybezpravi.cz
Foto popis: Sestra Reconciliatrix (Věra) Špringlerová z Římské unie Řádu svaté Voršily
Foto autor: Foto LN - Ondřej Němec
(Převzato z monitoringu TS ČBK ze dne 1. 11.
2006
Pro Listář vybral mh)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
