29. 11. 2006 Šárka Daňková
Co má společného britská diskuse o tom, zda se mohou ženy hlásící se k islámu zahalovat, a francouzský zákon, který zakazuje zpochybňování turecké genocidy Arménů? Nad touto otázkou se zamýšlí britský týdeník The Economist.
V roce 1999 byl tehdejší britský ministr vnitra Jack Straw kritizován za to, že se nevybíravě vyjádřil o etnické menšině, konkrétně o Romech. Zazněly tehdy hlasy žádající policejní vyšetřování a rozproudila se diskuse o tom, zda je Straw rasistou. Britský ministr totiž tehdy prohlásil, že lidé, kteří se "maškaří" jako pocestní, si evidentně myslí, že mají právo páchat zločiny.
V minulých týdnech Jack Straw, který je nyní předsedou dolní komory britského parlamentu, vyvolal podobně bouřlivou debatu. Prohlásil totiž, že muslimky by měly zvážit, zda je dobrým nápadem se zahalovat. Straw podle svých slov považuje pokrývky hlavy, které zakrývají tvář, za zřetelnou snahu vydělit se z většinové společnosti. Svého někdejšího ministra zahraničí se v minulých dnech zastal i britský premiér Tony Blair.
"Tyto případy neukazují na to, že by byl Jack Straw nesnášenlivý vůči menšinám. To on není," konstatuje The Economist. Zmíněné epizody podle britského týdeníku dokládají, že v Evropě jakákoliv diskuse o menšinách okamžitě degeneruje v souboj mezi samozvanými vůdci těchto komunit, veřejnými ochránci jejich práv, policií, soudy a právem. Je možná těžké usmířit militantní muslimy se sekulární Evropou. Ale Evropané založili a vypěstovali kulturu, právní systém a instituce, které mají na všechny tyto debaty přímo mrazivý efekt. Vést tak jakékoliv smysluplné diskuse je potom velmi obtížné. Podle Gerarda Alexandera z American Enterprise Institute to začalo už před desetiletími, spolu se zákony o trestnosti popírání holocaustu. Když totiž letos vrcholila kontroverze kolem karikatur Muhammeda, které otiskly dánské noviny, tvrdili někteří muslimové, že pokud lze omezovat svobodu projevu v jedné oblasti, je správné tak činit i v oblastech jiných. Tito představitelé muslimské komunity žádali, aby bylo urážení jejich proroka prohlášeno za zločin.
Omezení svobody projevu je vždy nežádoucí. Zákony, které jsou namířeny proti lidem popírajícím holocaust, měly ve své době v Německu a Rakousku jisté oprávnění. Pomohly totiž zabránit něčemu mnohem horšímu: oživení nacismu. "Něco takového už ovšem v ani jedné z těchto zemí jistě nehrozí," konstatuje The Economist. Stejně tak nic neospravedlňuje zavedení takových zákonů v dalších zemích, kde navíc neexistuje opravdová hrozba nacismu, v zemích jako je Francie nebo Belgie. Analogicky nejsou ospravedlnitelné ani požadavky postavit mimo zákon jakýkoliv projev nabádající k nenávisti, který nemá nic společného s nacismem.
Nejnovější příklad plíživého rozšiřování zákonů proti osobám popírajícím holocaust přichází z Francie. Tamní parlament totiž nedávno přijal návrh zákona o trestnosti popírání genocidy Arménů ze strany Turecka za první světové války. Za tímto krokem přitom nestál pouze masivní lobbing ze strany Arménů žijících ve Francii, ale také rostoucí odpor řady voličů k myšlence vstupu Turecka do Evropské unie. A aby se zalíbili právě těmto voličům, byli poslanci ochotni omezit jednu z nejzákladnějších ze všech svobod: svobodu projevu.
Podle britského týdeníku se jedná o logický důsledek zákonů, které nějakým způsobem omezují svobodu slova, aby tak byly potlačeny projevy rasové, etnické a náboženské nenávisti. Je navíc dokonce možné, že současné francouzské zákony už vlastně postihují odmítání arménské genocidy. Tamní zákon proti popírání holocaustu byl totiž v roce 1990 rozšířen na popírání všech zločinů proti lidskosti. Velká Británie má také zákony proti nabádání k rasové nenávisti. Nelze se proto divit muslimům, kteří žádají, aby jejich náboženství bylo také "chráněno" podobnými zákony omezujícími svobodu projevu.
Zákony proti rasové a náboženské nesnášenlivosti jsou často obhajovány argumentem, že jsou namířeny proti rasistům a xenofobům. Ano, je pravdou, že tyto zákonné normy byly v minulosti použity například proti xenofobním přívržencům krajní pravice. Bylo jimi však útočeno také na pilíře společnosti. Francouzský soud loni shledal přední francouzský deník Le Monde vinným z podporování nenávisti vůči Židům. Nejproslulejší italská novinářka Oriana Fallaciová očekávala před svou smrtí soud pro údajnou urážku islámu. Takové soudní spory nejsou namířeny proti rasistům. Jsou namířeny proti svobodě projevu.
Zákony proti šíření nenávisti mohou velmi snadno znemožnit otevřenou diskusi. Jejich velké nebezpečí spočívá v tom, že podivně směšují dvě věci: fanatický slovní projev a konstruktivní kritiku. Když prostřednictvím těchto zákonů zastavíme fanatiky, můžeme také zastavit veškerou kritiku. A výsledkem je podivný hybrid, kterým Evropa zároveň potlačuje i radikalizuje debatu o islámu. To jsme mohli sledovat mimo jiné na příkladu berlínské Deutsche Oper, jejíž intendantka se před několika týdny rozhodla stáhnout z repertoáru Mozartovu operu Idomeneo.
"Je tu však i dobrá zpráva: zdá se, že politici si toto riziko uvědomují. Německá kancléřka Angela Merkelová autocenzuru Německé opery v Berlíně ostře kritizovala. Jacka Strawa většina politických kolegů podpořila, nebyl to pouze Tony Blair. A tito politici dělají dobře. Je těžké integrovat muslimy do evropské společnosti. Omezování svobody projevu to však činí ještě těžší," je přesvědčen britský The Economist.
(Převzato z www.rozhlas.cz
Pro Listář vybral de)
* * *
Komentář k tomuto článku můžete napsat do knihy návštěv. Uveďte prosím název a datum článku, k němuž se vyjadřujete.
